Nikdo mu neřekl jinak než Dédé.
Přišel k našemu stolu, pochválil všechny dámy a přinesl tác panáků.
Sám v tu chvíli rozhodně neměl první. A ani poslední.
„Dobře se bavte, zítra jdeme lyžovat!“ zvedl svou sklenku a vyprázdnil ji do dna. „Sraz v osm na lyžích, buďte včas.“
Následně se krokem více než houpavým odpotácel do hloubi podniku. Vsadil bych hodně, že ten chlap, nebo spíše děda nebude ráno na lyžích. Dost jsem pochyboval, že bude kdekoliv jinde než pod dekou. Bylo mi líto našeho průvodce, který celou scénku s rozpaky sledoval.
Zbytečně.
V osm ráno byl Dédé před hotelem a lamentoval. „Rychleji, rychleji, jdeme! Dneska nebudeme ztrácet čas!“ Pak zacvakl vázání, skočil ze stráně a… ty kráso, ten borec uměl lyžovat. Říká se to o něm. Ale po předchozím večeru jsem tomu moc nevěřil.
Strávili jsme nádherný den ve středisku Arolla. Přes noc napadl „champagne powder“ a my se v něm rochnili a rochnili.
Ten chlap, Dédé, pak z ničeho nic zavolal helikoptéru a proletěli jsme se nad Alpami. To bylo i na našeho sebevědomého a „pro nás Švýcary nic není problém“ průvodce docela překvapivé. „Já to ale platit nebudu,“ odtušil poněkud vyděšeně.
„Nikdo nic platit nebude. To je můj dárek pro hosty, a pokud budete chtít, příště se necháme vysadit někde nahoře a zalyžujeme,“ smál se Dédé. Prohlásil, že majitelé helikoptéry jsou jeho kamarádi a tím bylo všechno vyřízeno.
Tenhle Dédé Anzévui se narodil v roce 1955.
V roce 1989 sjel jako první na lyžích severní stěnu Matterhornu.
Kdybych ho neviděl lyžovat, asi bych mu to nevěřil. Jenže jsem to viděl. A taky má epizodní roli v mém nejoblíbenějším lyžařském dokumentu „La liste,“ kde si s ním povídá další muž nadpřirozených schopností – Jérémie Heitz.
Byl to tehdy v Arolla opravdu výjimečný den.
Pochopil jsem, že Dédé odmítl zestárnout. Bavil se večer na baru, stejně jako ráno na svahu. Oči mu hrály nadšením a já se musel smát. Spousta lidí řekne, že „miluje hory“, a pak chtějí být ve dvě odpoledne na hotelu.
Nejde popsat, jak moc Dédé miloval svoje hory a nemusel o tom říct ani slovo.
——
Měl jsem to štěstí trochu poznat Jonáše Ledeckého. Kluka, který je barvoslepý a přesto kreslí světové komiksy.
O jeho sestře jsem věděl tolik co vy a navíc možná to, co mi řekl Jonáš. Že je báječná, skvělá a úžasná. „Moje Esterka…“ Takže nic moc.
Když jsem ji teď úplnou náhodou potkal na sjezdovkách lyžařského střediska pod horou Ortler, nepotřeboval jsem vědět vůbec nic. Jsou lidi, jejichž aura řekne všechno beze slov. Jsou výjimeční a s trochou empatie před nimi s respektem skloníte hlavu.
Ne poníženě. S respektem. Protože cítíte, že jsou přirozeně silnou osobností.
Celý Esteřin tým byl oblečený v černých bundách s výrazným „STR“ na zádech. Jenom maminka měla bundu žlutou. I bez barvy by bylo jasno, kde je tady šéf. O paní Zuzaně jsem toho slyšel možná víc než o Ester. Jak ke své dceři nikoho nepustí, jak je přísná. Familiárně řečeno nepříjemná.
Jenže teď jsem ji taky viděl.
Ester měla na svahu fyzioterapeuta, dva trenéry, dva lidi na lyže. A mámu. Právě ta jí byla celou dobu nejblíž. Spolu jezdily lanovkou, ona jí pomohla před startem tréninkové jízdy vysvléknout teplé oblečení, následně s ním sjela do cíle a zase svou dceru oblékla a dala jí napít.
„Jestli chcete rozhovor, tak po tréninku,“ řekla nám poměrně rázně a taky logicky.
Tohle nebyl nácvik hokejové střelby. Tuším, že jízd jela Ester celkem devět. Každé na startu předcházelo hluboké soustředění, pak burcování. Při každé dosahovala rychlosti sto kilometrů v hodině a každá chyba ji mohla vrátit zpět k lékařům.
Poslední jízdu jsme sledovali s mámou.
„Omlouvám se, že jste museli čekat a mrznout. Ale když jsou takové podmínky a zavřou pro nás sjezdovku, musíme to využít…“ říkala nám najednou úplně lidsky, velmi mile a vlídně.
A pak Ester tu chybu udělala, klouzala po svahu…
„A do prdele,“ ulevila si paní v žluté bundě a nebyl nikdo, kdo by jí ten výraz neodpustil. „Je v pořádku?“ ptala se do vysílačky Tomáše Banka. Dřív než přišla odpověď se Ester postavila na nohy. „All good,“ ozvalo se z reproduktoru.
„To jsou ty předposlední jízdy,“ ulevila si paní Zuzana starou lyžařskou pravdou. Pak pomohla Ester do teplého kabátu, kalhot a my si s usměvavou dámou, trojnásobnou olympijskou šampionkou, krátce popovídali. „Mám krásnou kancelář, že?“ usmála se na nás zpoza lyžařských brýlí.
Tu nejkrásnější.
Pak sedla na sedačku a už bez branek se projela ještě jednou. Nikdo nechce končit pádem.
„Mějte krásné Vánoce!“ loučila se ještě paní Zuzana.
——
Proč o tom mluvím… Nechtěl bych asi život Ester Ledecké. Nikdo ji neznáme, přesto na ni máme své nároky, je trochu „naše“. Nedokázal bych žádné profesi obětovat to, co ona a její máma obětují lyžování.
Možná měla díky tátovi lepší startovní pozici než většina českých dětí. Jenže stejně to byla ona, kdo ji musel využít. Paní Zuzana by nemusela stát v mínus dvanácti pod kopcem a trnout, vozit věci, skákat po alpských kopcích z místa na místo. Mohla by mít pohodu.
I proto ten obdiv.
I proto má tu auru.
Daleko víc bych chtěl být jako Dédé a Italové, Italky v kavárně onoho střediska pod Ortlerem. Připomněli mi ho, zase. V Praze bych je pouštěl v autobuse sednout, tady se před nimi trochu stydím. Nikdy se nenaučím lyžovat tak jako to umí oni.
Se svým espressem v ruce si na šlachovitých tvářích dopřávají úsměv, spekulují nad krásou bytí a zcela jistě se netrápí svými ročníky narození.
„Takhle to má být. V sedmdesáti čepice s rovným kšiltem,“ libuje si vedle mě pan Tomáš Nohejl. Legenda mého univerza. Běžec, kterému nestačím. Lyžař, jehož ladnost obdivuji. Člověk, od kterého se pokaždé něco naučím.
Někde jsme počítali, že je mezi námi asi dvacet let. Přesto si myslím, že toho máme hodně společného. Asi bereme některé věci na lehkou váhu. Jsme roztržití, v honbě za zážitky sobečtí. Ale vidím, že na tom hlavně nechceme nic měnit.
I proto jsem se rozhodl, že budu víc využívat příležitosti, které přicházejí. Zase začnu trochu víc cestovat, rozbíjet stereotyp.
Poslední dobou jsem se dost trápil otázkou svobody. Pořád si opakuji, jak ji máme. Jak ji máme díky našim rodičům a jak nevíme, jak dlouho bude trvat. Díval jsem se na obrázky z Ukrajiny a říkal si, jestli tu svobodu využívám dostatečně.
Došel jsem k tomu, že to nejde hodnotit. Jedinou odpovědí a zodpovědností je předat hodnotu svobody našim dětem. Ukázat jim krásu světa, kterou objevili Dédé, Ester i já s Tomášem. Pokud tohle dokážu, pak bude vše v pořádku.
Tohle všechno ovšem je možné jenom díky jediné osobě na světě, která mě den co den znovu a znovu překvapuje svou silou osobnosti, vlídností a pochopením. Díky Janičce.