Vážím si toho, když můžu běžet.
Vím, že to je pokaždé trochu sobecké.
Sebere mi to čas. Nic není jistějšího, než že čas je to nejcennější. Sebere mi to čas, který můžu věnovat Janičce a dětem. Pokaždé když běžím, oni mi ho věnují.
Jsou to minuty, které v součtu každý týden dělají hodiny a v roce určitě dny.
Skoro každý den běžím. Vážím si toho. Přemýšlím, nebo taky vůbec nepřemýšlím. Někdy mě napadne řešení problému. Někdy ne.
Snažím se žít přítomností. Dívat se do lesa. Na řeku. Pod nohy. Nepřerazit se. Nenechat se předběhnout starostmi světa ani těmi svými.
A to je to, co z toho mám. Nic víc nepotřebuji, o nic víc bych nežádal.
Přesto mě potěší v kopci nad Pecí pod Sněžkou vědomí: „Jsem druhej. Pokud dobře počítám, jsem druhej.“
Napadne mě, jakou by měla Pepina radost stát s tátou na stupních vítězů. Jak moc se zpátky na Portášky za dětmi a za Janinou těším. Zase něco obětují. Zase to není normální výlet na horách. Je to závod.
Nádherný Rubenczal 2024, trasa dlouhá 23,5 kilometru se stoupáním (a následně klesáním) nějakých 1 400 metrů.
Zkusím přidat.
Umím se dojmout okamžikem.
A pravidelně mě dojímá společná lidská radost. Umíme si neskutečně ubližovat, vést války, přepsat definici pojmu lidskost. Výjimečně se ale umíme společně bavit. A být v davu plném pozitivní energie mě prostě dojímá.
Jezdím si pro tenhle stav do Pece pod Sněžkou na Noc tuleních pásů.
Každou zimu se koná tenhle skialpový závod dvojic, který přináší spoustu emocí sám o sobě. Trpím v kopcích, bojím se ve sjezdech.
A těším se na afterparty do klubu Klondike, kde nastane souznění všech závodníků. Společná radost, euforie, vděčnost organizátorům i sobě samým.
Ostatně už jsem o tom párkrát psal. Tenhle rok jsme si s panem Tomášem Nohejlem, už navždy budu vděčný za naše společné zážitky, zarezervovali ubytování v Lovecké chatě, kterou vede bývalý hokejový brankář Jaromír Šindel.
To jsme nevěděli. Teď už to víme.
Ale to zase odbíhám.
Zkrátka, na Noci tuleních pásů chtěl s Tomášem mluvit jistý pan Michal John. Takhle, s Tomášem chce mluvit neustále někdo, ale tohle bylo od začátku zajímavé. Michal John je z Horské chaty Portášky a představil nám závod Rubenczal.
„Pojedeme, ne?“ ptal jsem se Tomáše řečnicky. Znal jsem odpověď. On pojede. Jak na tom budu já, je ta správná otázka.
Vracím se do českých hor postupně.
V dětství jsem jezdili do Jizerek, mám na to ty nejhezčí vzpomínky. V Příchovicích mě učil táta v zimě lyžovat, pak jsem se tam snažil učit já lyžovat bráchu. Neúspěšně. V létě jsme chodili po okolí, poslouchali vyprávění, hráli si…
Krkonoše mi zprotivil zimní Špindl i letní fronty na Sněžku. Chyba. Jsou nádherné, Krkonoše. A můžou být i bez lidí. A se skvělými lidmi na skvělých chatách, boudách. Mám dluh.
Každopádně Portášky jsou (nejen) dětským Rájem. Hřiště je přímo u chaty, ale hned nad ní je úplný lesní lunapark jménem Pecka. Alpy v Česku. Fakt.
Dřevěné prolejzačky, stromová cesta, rozhledny se skluzavkou. Zadarmo.
Chápu, že někomu ten koncept vadí. Je to turistická věc. Já vidím více kladů než záporů.
Na rodinný víkend je to místo skvělé. I proto je spojení s mým závodem o něco méně sobecké, než kdyby se konal třeba… kdekoliv jinde. Když si dělám rezervaci přímo na Portáškách, je to samo o sobě radost.
Cena více než přívětivá, polopenze chutná a vydatná. Genius Loci nezaměnitelný.
Už v pátek večer se díváme na trofeje pro první závodníky. „Musíme si je prohlídnout pořádně, poslední šance,“ hodnotím své ambice a šance zcela upřímně. Spící děti dovolí dvě piva, jednu kofolu, my probereme s Janičkou a Tomem život a jde se spát.
Nemyslel jsem si, že budu ještě běhat po rovině.
Stresovalo a stresuje mě poměřování s ostatními. Ne v jednom závodě ale na dálku. Užil jsem si toho dost na dráze a neumím si říct, že mi to je jedno. Každý běžec ví, za kolik má desítku na rovině, půlmaraton, maraton.
„A ty to máš za kolik?“ A už se srovnáváme. Neměl jsem o to zájem. A přesto do toho spadl.
Najednou jsem viděl, že můžu maraton letos uběhnout. Věděl jsem, že to taky může být šance jedinečná. Nemusí být žádné příště, rozhodně ne s ambicí běžet tempo alespoň 5 minut na kilometr. K tomu se vázala desítka v Pečkách, půlmaraton v Pardubicích.
Najednou jsem „půlku“ běžel i v Havlíčkově Brodě a Třeboni. A všechno si užil. Fanoušky kolem městských tratí, početná startovní pole… Bylo to fajn.
Najednou to ale byl víc asfalt a rovina než lesní cesty a kopce. Tam jsem se poslední roky viděl. V přírodě. V podmínkách, kdy je každý závod jedinečný, neporovnatelný. Vždycky budou jiné podmínky, kilometry zkreslují nastoupané metry a nastoupené metry sklon kopců.
Takže jsem se do Krkonoš hodně těšil. První závod roku tohoto typu.
Jasně, vyběhl jsem si na dovolené párkrát v Alpách. Šel jsem krásnou ranní dvacku v červnu okolo probouzejícího se Lipna. To všechno ale bylo bez čísla. Bez nervozity. S jediným soupeřem. Se sebou samým.
„Cesta je značená fáborky do Pece, pak už jenom šipkami z mouky. Všichni máte mobilní telefony s trasou, neztratíte se. Čas si měřte, bude to postavené na důvěře.“
Předstartovní informace jsou jasné. Vyběhnout z Portášek bylo možné od deseti hodin dopoledne, oficiální start v pravé poledne. Dřívější čas využívají dvě dámy tak, aby v cíli byly komfortně za světla a s hlavním polem.
„Kde jsou na tom mobilu stopky, prosim tě?“ Mistr Nohejl, mistr předstartovního chaosu. Nepoužívá žádné sportovní aplikace. Hodinky sice má, ale bez nabíjecího kabelu. V mobilu asi stopky má, ale neví kde.
Já upřímně taky ne.
„Nevadí, prostě startujeme ve 12, tak to přičtu,“ vyřeší svůj problém po svém.
A pak už odpálí dýmovnice, my se rozeběhneme a i já hekticky pouštím aktivitu na hodinkách i v mobilu. Zamávám Pepině, Janičce a už jsem u dětského hřiště Pecka, koukám dolů, znovu mávám, loučím se.
První vystřelí Polák.
„Tak si běž,“ prohodí Tomáš a má pravdu. Tenhle chlápek mezi nás přiletěl z jiného vesmíru, jiné běžecké kategorie.
Cupitám do krpálu, těžko se mi odhaduje správná intenzita zátěže. První dva kilometry vedou nahoru a nahoru. Stehna pálí, plíce i srdce zvyšují aktivitu. Není to moc? Tady se závod přeci nerozhodne…
Vedoucí závodník mizí za horizontem. Další dva jdou před nás. Ty už zkusím nepustit. Alespoň ne moc daleko.
Daří se. Na Růžohorkách jsem třetí, je čas pracně nastoupené metry zase ztratit. Padáme do Pece. Já občas doslova. Na seběhy nemám techniku a navíc mám strach. Kořeny, kameny, co chvíli někde klopýtnu.
V jednu chvíli cítím, jak mi koleno udrží jenom všechny jeho vazivové tkáně.
Zpomalím. Pustím před sebe Toma s jedním dalším soupeřem. Takže jsem čtvrtý. Za mnou ale už kus nikdo. S velkou opatrností se dostanu na chodník, abych následně přes nějakou prasklinu v asfaltu málem chytil exkluzivního tygra.
Podél řeky a přehrady sbíhám do centra a už jsem druhý.
Naposledy jsem byl na stupních tuším v juniorech, ze druhého běhu jsem se dostal v Přeboru Prahy na druhé nebo třetí místo na 800 metrů.
Tehdy mě tím vyřazením z elitního rozběhu moc nepotěšili, tak jsem si to z toho druhého odtáhl k pěknému času sám.
Měl jsem z toho radost.
I v tom kopci nad Pecí ji mám. Stoupám směrem k silnici, která mě dovede na Vebrovy boudy. I tam jsme letos jeden víkend strávili, i tam nám bylo krásně. Výhled na Sněžku od nich dneska obdivovat nebudu, ale je parádní.
Tu cestu znám, protože nejsem milovníkem horského řízení. Za volantem jsem si ji tedy pečlivě nastudoval. Stoupá vytrvale, ale stále v podobném sklonu. Dá se běžet. Vím, že tenhle stoupák bude mít asi sedm kilometrů až na Černou.
Musím mít rozum!
Najednou si připadám jako legendární Scott Jurek. Na dlouhých rovinkách zrychluji tak, aby mě soupeři nemohli vidět. Abych dřív zmizel za zatáčkou, než se oni objeví na jejich začátku. „Ať je ani nenapadne mě stíhat!“
„Co to je za závod? Pěkný! Pěkný! Asi jste druhej, my viděli jenom jednoho!“ hlásí mi pár turistů. Lidi jsou obecně fajn. Snaží se uhnout, povzbudit.
Fotím se u Vebrovek, posílám Janině. Ať z toho taky něco má. Podívám se pod sebe a nikdo. Fajn. Makáme dál. Dám si ampuli magnézia, lesíkem klesám na Kolínskou. První občerstvení, pár loků vody, nezdržovat se.
Magistrálu na Černou horu jsme s Tomášem v zimě v nádherném počasí přešli na skialpech. I na to je čas myslet. V nejstrmějších pasážích přecházím do „rychlé“ chůze, rovinatější se snažím o to svižněji běžet.
Vedoucí závodník mě míjí ve chvíli, kdy mi na obrátku chybí asi kilometr a půl. Takže tohle je vyřešené. Zároveň vidím chrta za sebou. Nemusím se otáčet víckrát, abych věděl, že má vyšší tempo.
„Co dělal? Kde byl tak dlouho?“ stihne mě akorát napadnout. U vysílače jsem ještě druhý, zbývá nějakých 11 kilometrů. Vím, že tohle pořadí se změní a je to jen otázka času.
Už nemám víc sil. Fyzických možná, ale mentálních ne.
Nedokážu se rozeběhnout. Zkusím to. Několikrát. Pár klusových kroků a zase konec. Chůze.
Vím, že se tímhle kopcem budu trápit asi tři kilometry. Z Úpy nad Portášky podél Žlebského potoka vede absolutně nádherná cesta. Zavřená korunami stromů, ozvučená tekoucí vodou, bez davů. Už jsem tu jednou běžel.
Před sebou mám druhého v pořadí. Pár metrů. Pořád bych ho mohl zkusit. Ale nemám na to. Prostě ne. Radši se dívám pod sebe. Kolik na mě mohou soupeři za ty tři kilometry stáhnout? Bude mi náskok stačit? Jak na tom mohou být, když já sotva jdu? Co když lépe rozvrhli síly?
Teď už na tu bednu chci. Fakt. Hodně.
Celé tohle závěrečné martyrium trvá asi půl hodiny. Umístěním jsem si čím dál jistější, zároveň čím dál unavenější. Tuším, že nebudu další dny chodit. Po schodech vůbec, z kopce špatně.
Když se cesta konečně zlomí směrem Portášky, ulevím si k přihlížejícím: „Už to bolí.“ Věnují mi slova soucitu, paní by mě snad i objala. Už vím, že mě nikdo nepředběhne. Už se musím jenom nepřerazit.
V cíli mě čeká Janina, s Pepinou si ho proběhnu ještě jednou. Alfréd to prospal, rozumný dítě.
Kdysi mi můj dětský atletický trenér Petr Behenský (mimochodem u něj začínal i Jakub Vadlech) říkal, že já u sportu vydržím dlouho a ukazoval mi měření pásmem, snažil se předat obecnou atletickou moudrost.
Trochu mě mrzí, že jsem ta jeho slova zatím nenaplnil. Ne v rozměru, který myslel. Nestal jsem se trenérem dětí, nepořádám žádný závod. Nevrátil jsem sportu to, co já jsem od něj dostal. Zatím si pořád, trochu sobecky, beru.
I proto mám ale obrovský respekt ke všem organizátorům.
Přál bych jim, aby měli každý ročník plné startovní listiny, aby měli v cíli stejnou radost jako vítězové.
Po doběhu na Portášky jsem mohl jenom děkovat. A platí to pořád.
Vděk můžu vyjádřit jen tím, že vás na Rubenczal pozvu. Můžete si ho zaběhnout kdykoliv, poslat záznam trasy a virtuálně soupeřit až do startu příštího ročníku.
Když vše půjde dobře, můžeme se na něm potkat.
S vděkem Janičce, dětem a všem, díky kterým se stal běh součástí mého života a je jí stále