Rok prázdnin https://rokprazdnin.cz Show time must go on Tue, 22 Oct 2024 15:11:01 +0000 cs hourly 1 109566386 Běh s pánem Krkonoš, aneb Rubenczal 2024 https://rokprazdnin.cz/2024/10/22/beh-s-panem-krkonos-aneb-rubenczal-2024/ https://rokprazdnin.cz/2024/10/22/beh-s-panem-krkonos-aneb-rubenczal-2024/#respond Tue, 22 Oct 2024 15:07:31 +0000 https://rokprazdnin.cz/?p=424 Vážím si toho, když můžu běžet.

Vím, že to je pokaždé trochu sobecké.

Sebere mi to čas. Nic není jistějšího, než že čas je to nejcennější. Sebere mi to čas, který můžu věnovat Janičce a dětem. Pokaždé když běžím, oni mi ho věnují.

Jsou to minuty, které v součtu každý týden dělají hodiny a v roce určitě dny.

Skoro každý den běžím. Vážím si toho. Přemýšlím, nebo taky vůbec nepřemýšlím. Někdy mě napadne řešení problému. Někdy ne.

Snažím se žít přítomností. Dívat se do lesa. Na řeku. Pod nohy. Nepřerazit se. Nenechat se předběhnout starostmi světa ani těmi svými.

A to je to, co z toho mám. Nic víc nepotřebuji, o nic víc bych nežádal.

Přesto mě potěší v kopci nad Pecí pod Sněžkou vědomí: „Jsem druhej. Pokud dobře počítám, jsem druhej.“

Napadne mě, jakou by měla Pepina radost stát s tátou na stupních vítězů. Jak moc se zpátky na Portášky za dětmi a za Janinou těším. Zase něco obětují. Zase to není normální výlet na horách. Je to závod.

Nádherný Rubenczal 2024, trasa dlouhá 23,5 kilometru se stoupáním (a následně klesáním) nějakých 1 400 metrů.

Zkusím přidat.


Umím se dojmout okamžikem.

A pravidelně mě dojímá společná lidská radost. Umíme si neskutečně ubližovat, vést války, přepsat definici pojmu lidskost. Výjimečně se ale umíme společně bavit. A být v davu plném pozitivní energie mě prostě dojímá.

Jezdím si pro tenhle stav do Pece pod Sněžkou na Noc tuleních pásů.

Každou zimu se koná tenhle skialpový závod dvojic, který přináší spoustu emocí sám o sobě. Trpím v kopcích, bojím se ve sjezdech.

A těším se na afterparty do klubu Klondike, kde nastane souznění všech závodníků. Společná radost, euforie, vděčnost organizátorům i sobě samým.

Ostatně už jsem o tom párkrát psal. Tenhle rok jsme si s panem Tomášem Nohejlem, už navždy budu vděčný za naše společné zážitky, zarezervovali ubytování v Lovecké chatě, kterou vede bývalý hokejový brankář Jaromír Šindel.

To jsme nevěděli. Teď už to víme.

Ale to zase odbíhám.

Zkrátka, na Noci tuleních pásů chtěl s Tomášem mluvit jistý pan Michal John. Takhle, s Tomášem chce mluvit neustále někdo, ale tohle bylo od začátku zajímavé. Michal John je z Horské chaty Portášky a představil nám závod Rubenczal.

„Pojedeme, ne?“ ptal jsem se Tomáše řečnicky. Znal jsem odpověď. On pojede. Jak na tom budu já, je ta správná otázka.


Vracím se do českých hor postupně.

V dětství jsem jezdili do Jizerek, mám na to ty nejhezčí vzpomínky. V Příchovicích mě učil táta v zimě lyžovat, pak jsem se tam snažil učit já lyžovat bráchu. Neúspěšně. V létě jsme chodili po okolí, poslouchali vyprávění, hráli si…

Krkonoše mi zprotivil zimní Špindl i letní fronty na Sněžku. Chyba. Jsou nádherné, Krkonoše. A můžou být i bez lidí. A se skvělými lidmi na skvělých chatách, boudách. Mám dluh.

Každopádně Portášky jsou (nejen) dětským Rájem. Hřiště je přímo u chaty, ale hned nad ní je úplný lesní lunapark jménem Pecka. Alpy v Česku. Fakt.

Dřevěné prolejzačky, stromová cesta, rozhledny se skluzavkou. Zadarmo.

Chápu, že někomu ten koncept vadí. Je to turistická věc. Já vidím více kladů než záporů.

Na rodinný víkend je to místo skvělé. I proto je spojení s mým závodem o něco méně sobecké, než kdyby se konal třeba… kdekoliv jinde. Když si dělám rezervaci přímo na Portáškách, je to samo o sobě radost.

Cena více než přívětivá, polopenze chutná a vydatná. Genius Loci nezaměnitelný.

Už v pátek večer se díváme na trofeje pro první závodníky. „Musíme si je prohlídnout pořádně, poslední šance,“ hodnotím své ambice a šance zcela upřímně. Spící děti dovolí dvě piva, jednu kofolu, my probereme s Janičkou a Tomem život a jde se spát.


Nemyslel jsem si, že budu ještě běhat po rovině.

Stresovalo a stresuje mě poměřování s ostatními. Ne v jednom závodě ale na dálku. Užil jsem si toho dost na dráze a neumím si říct, že mi to je jedno. Každý běžec ví, za kolik má desítku na rovině, půlmaraton, maraton.

„A ty to máš za kolik?“ A už se srovnáváme. Neměl jsem o to zájem. A přesto do toho spadl.

Najednou jsem viděl, že můžu maraton letos uběhnout. Věděl jsem, že to taky může být šance jedinečná. Nemusí být žádné příště, rozhodně ne s ambicí běžet tempo alespoň 5 minut na kilometr. K tomu se vázala desítka v Pečkách, půlmaraton v Pardubicích.

Najednou jsem „půlku“ běžel i v Havlíčkově Brodě a Třeboni. A všechno si užil. Fanoušky kolem městských tratí, početná startovní pole… Bylo to fajn.

Najednou to ale byl víc asfalt a rovina než lesní cesty a kopce. Tam jsem se poslední roky viděl. V přírodě. V podmínkách, kdy je každý závod jedinečný, neporovnatelný. Vždycky budou jiné podmínky, kilometry zkreslují nastoupané metry a nastoupené metry sklon kopců.

Takže jsem se do Krkonoš hodně těšil. První závod roku tohoto typu.

Jasně, vyběhl jsem si na dovolené párkrát v Alpách. Šel jsem krásnou ranní dvacku v červnu okolo probouzejícího se Lipna. To všechno ale bylo bez čísla. Bez nervozity. S jediným soupeřem. Se sebou samým.


„Cesta je značená fáborky do Pece, pak už jenom šipkami z mouky. Všichni máte mobilní telefony s trasou, neztratíte se. Čas si měřte, bude to postavené na důvěře.“

Předstartovní informace jsou jasné. Vyběhnout z Portášek bylo možné od deseti hodin dopoledne, oficiální start v pravé poledne. Dřívější čas využívají dvě dámy tak, aby v cíli byly komfortně za světla a s hlavním polem.

„Kde jsou na tom mobilu stopky, prosim tě?“ Mistr Nohejl, mistr předstartovního chaosu. Nepoužívá žádné sportovní aplikace. Hodinky sice má, ale bez nabíjecího kabelu. V mobilu asi stopky má, ale neví kde.

Já upřímně taky ne.

„Nevadí, prostě startujeme ve 12, tak to přičtu,“ vyřeší svůj problém po svém.

A pak už odpálí dýmovnice, my se rozeběhneme a i já hekticky pouštím aktivitu na hodinkách i v mobilu. Zamávám Pepině, Janičce a už jsem u dětského hřiště Pecka, koukám dolů, znovu mávám, loučím se.

První vystřelí Polák.

„Tak si běž,“ prohodí Tomáš a má pravdu. Tenhle chlápek mezi nás přiletěl z jiného vesmíru, jiné běžecké kategorie.

Cupitám do krpálu, těžko se mi odhaduje správná intenzita zátěže. První dva kilometry vedou nahoru a nahoru. Stehna pálí, plíce i srdce zvyšují aktivitu. Není to moc? Tady se závod přeci nerozhodne…

Vedoucí závodník mizí za horizontem. Další dva jdou před nás. Ty už zkusím nepustit. Alespoň ne moc daleko.

Daří se. Na Růžohorkách jsem třetí, je čas pracně nastoupené metry zase ztratit. Padáme do Pece. Já občas doslova. Na seběhy nemám techniku a navíc mám strach. Kořeny, kameny, co chvíli někde klopýtnu.

V jednu chvíli cítím, jak mi koleno udrží jenom všechny jeho vazivové tkáně.

Zpomalím. Pustím před sebe Toma s jedním dalším soupeřem. Takže jsem čtvrtý. Za mnou ale už kus nikdo. S velkou opatrností se dostanu na chodník, abych následně přes nějakou prasklinu v asfaltu málem chytil exkluzivního tygra.

Podél řeky a přehrady sbíhám do centra a už jsem druhý.


Naposledy jsem byl na stupních tuším v juniorech, ze druhého běhu jsem se dostal v Přeboru Prahy na druhé nebo třetí místo na 800 metrů.

Tehdy mě tím vyřazením z elitního rozběhu moc nepotěšili, tak jsem si to z toho druhého odtáhl k pěknému času sám.

Měl jsem z toho radost.

I v tom kopci nad Pecí ji mám. Stoupám směrem k silnici, která mě dovede na Vebrovy boudy. I tam jsme letos jeden víkend strávili, i tam nám bylo krásně. Výhled na Sněžku od nich dneska obdivovat nebudu, ale je parádní.

Tu cestu znám, protože nejsem milovníkem horského řízení. Za volantem jsem si ji tedy pečlivě nastudoval. Stoupá vytrvale, ale stále v podobném sklonu. Dá se běžet. Vím, že tenhle stoupák bude mít asi sedm kilometrů až na Černou.

Musím mít rozum!

Najednou si připadám jako legendární Scott Jurek. Na dlouhých rovinkách zrychluji tak, aby mě soupeři nemohli vidět. Abych dřív zmizel za zatáčkou, než se oni objeví na jejich začátku. „Ať je ani nenapadne mě stíhat!“

„Co to je za závod? Pěkný! Pěkný! Asi jste druhej, my viděli jenom jednoho!“ hlásí mi pár turistů. Lidi jsou obecně fajn. Snaží se uhnout, povzbudit.

Fotím se u Vebrovek, posílám Janině. Ať z toho taky něco má. Podívám se pod sebe a nikdo. Fajn. Makáme dál. Dám si ampuli magnézia, lesíkem klesám na Kolínskou. První občerstvení, pár loků vody, nezdržovat se.

Magistrálu na Černou horu jsme s Tomášem v zimě v nádherném počasí přešli na skialpech. I na to je čas myslet. V nejstrmějších pasážích přecházím do „rychlé“ chůze, rovinatější se snažím o to svižněji běžet.

Vedoucí závodník mě míjí ve chvíli, kdy mi na obrátku chybí asi kilometr a půl. Takže tohle je vyřešené. Zároveň vidím chrta za sebou. Nemusím se otáčet víckrát, abych věděl, že má vyšší tempo.

„Co dělal? Kde byl tak dlouho?“ stihne mě akorát napadnout. U vysílače jsem ještě druhý, zbývá nějakých 11 kilometrů. Vím, že tohle pořadí se změní a je to jen otázka času.


Už nemám víc sil. Fyzických možná, ale mentálních ne.

Nedokážu se rozeběhnout. Zkusím to. Několikrát. Pár klusových kroků a zase konec. Chůze.

Vím, že se tímhle kopcem budu trápit asi tři kilometry. Z Úpy nad Portášky podél Žlebského potoka vede absolutně nádherná cesta. Zavřená korunami stromů, ozvučená tekoucí vodou, bez davů. Už jsem tu jednou běžel.

Před sebou mám druhého v pořadí. Pár metrů. Pořád bych ho mohl zkusit. Ale nemám na to. Prostě ne. Radši se dívám pod sebe. Kolik na mě mohou soupeři za ty tři kilometry stáhnout? Bude mi náskok stačit? Jak na tom mohou být, když já sotva jdu? Co když lépe rozvrhli síly?

Teď už na tu bednu chci. Fakt. Hodně.

Celé tohle závěrečné martyrium trvá asi půl hodiny. Umístěním jsem si čím dál jistější, zároveň čím dál unavenější. Tuším, že nebudu další dny chodit. Po schodech vůbec, z kopce špatně.

Když se cesta konečně zlomí směrem Portášky, ulevím si k přihlížejícím: „Už to bolí.“ Věnují mi slova soucitu, paní by mě snad i objala. Už vím, že mě nikdo nepředběhne. Už se musím jenom nepřerazit.

V cíli mě čeká Janina, s Pepinou si ho proběhnu ještě jednou. Alfréd to prospal, rozumný dítě.


Kdysi mi můj dětský atletický trenér Petr Behenský (mimochodem u něj začínal i Jakub Vadlech) říkal, že já u sportu vydržím dlouho a ukazoval mi měření pásmem, snažil se předat obecnou atletickou moudrost.

Trochu mě mrzí, že jsem ta jeho slova zatím nenaplnil. Ne v rozměru, který myslel. Nestal jsem se trenérem dětí, nepořádám žádný závod. Nevrátil jsem sportu to, co já jsem od něj dostal. Zatím si pořád, trochu sobecky, beru.

I proto mám ale obrovský respekt ke všem organizátorům.

Přál bych jim, aby měli každý ročník plné startovní listiny, aby měli v cíli stejnou radost jako vítězové.

Po doběhu na Portášky jsem mohl jenom děkovat. A platí to pořád.

Vděk můžu vyjádřit jen tím, že vás na Rubenczal pozvu. Můžete si ho zaběhnout kdykoliv, poslat záznam trasy a virtuálně soupeřit až do startu příštího ročníku.

Když vše půjde dobře, můžeme se na něm potkat.

S vděkem Janičce, dětem a všem, díky kterým se stal běh součástí mého života a je jí stále

]]>
https://rokprazdnin.cz/2024/10/22/beh-s-panem-krkonos-aneb-rubenczal-2024/feed/ 0 424
(Žádná) Škoda, že se to nevrátí. https://rokprazdnin.cz/2024/08/16/zadna-skoda-ze-se-to-nevrati/ https://rokprazdnin.cz/2024/08/16/zadna-skoda-ze-se-to-nevrati/#respond Fri, 16 Aug 2024 16:05:51 +0000 https://rokprazdnin.cz/?p=406 Zítra přijede Karel

Ten Karel.

Půjdeme do města, vypijeme pár piv. Ochutnáme maso v Naše maso.

Budeme se smát.

Ten kluk je legenda.

Je to přesně osm let, co jsme touhle dobou poprvé nastartovali dodávku, kterou jsme koupili za tři a půl tisíce kanadských dolarů. V té době to bylo tuším 56 tisíc korun.

Absolutně jsem nemohli tušit, jestli se rozpadne hned nebo až na Aljašce.

Podle tachometru měla najeto dost přes půl milionu kilometrů. Nebo mil? V naší cestovní rychlosti 120 kilometrů v hodině si spokojeně mlaskala při konzumaci šestnácti litrů benzinu na sto kilometrů. Osm válců, šest litrů objem. Když jsme pořádně šlápli na plyn, hrozilo, že se to auto roztrhne vejpůl.

Nezradilo nás.

Ujeli jsme 2000 mil na Aljašku, další 4000 mil do Toronta. A zpátky.

Dneska jsem posílal Janičce fotky.

Jak stojím u patníku, nultého kilometru Alaskan Highway. Její historie je neskutečný příběh.

Jak stojíme u autobusu, kde zemřel Chris McCandless, hrdina knihy Into the Wild.

Jak stojíme před nádhernou Mt. Denali.

U Trump Tower v Chicagu.

Listoval jsem tou galerií a je tam nekonečné množství vzpomínek. Medvědi Grizzly s mláďaty, bizoni, orli. Rosomák.

A my dva. V divočině i v Air Canada Center v Torontu, kde se hrál Světový pohár v hokeji. Dva kluci, co měli jenom dodávku a možnost povídat si s Crosbym.

Svět nemohl být bizarnější. My v ní tehdy i spali. Na parkovišti u nádraží pěkných pár kilometrů za městem. Karel celý turnaj, já v jeho druhém týdnu. Ráno jsem si vzal košili, kalhoty od obleku a šel se podívat na toho Crosbyho…

Janička mi na ty vzpomínky odepsala: „Škoda, že nic z toho se ani na chvíli nevrátí.“

Upřímně, nevadí mi to.

Nic v životě se nevrací. Včera jsem se byl proběhnout. Nejdřív cestou do kopce, kudy jsem běhal na atletický stadion do Hostivaře. Nejdřív sám, pak s bráchou. Nutil jsem ho běžet. Dál a dál. Nezdržovat. Je o sedm let mladší.

Pak jsem se napojil na okruh, který jsem běhal jako rozklus před tréninky v tělocvičně. Tehdy jsem během toho dělal imaginární rozhovory. Sám se sebou. Představoval jsem si, že jsem ligová hvězda v dresu hokejové Sparty.

Dopadlo to trochu jinak. Taky dobře.

Pak jsem se vyšplhal kopcem do míst, kde bydlel kamarád, který se mnou je v životě nejdýl. U něj doma jsme zapálili koberec, sledovali finále Calgary-Tampa Bay. Diskutovali o prvních láskách, atletice. Díky za všechno, Bockelmane. Díky za to, že zase půjdeme na pivo a bude to jako tehdy. Jako vždycky.

Už jenom kus kopce a byl jsem v ulici Nad přehradou. Tam jsem začal chodit do školy. U „našeho“ paneláku se podívám do oken, z „našeho“ balkonu se svítí. Odtud na mě máma křičela, že je oběd potažmo večeře, zatímco jsem hrál ty největší zápasy svého života. Na kolečkových bruslích, na popraskaném asfaltu.

Rodiče nám ten plac později zařídili oplotit, aby nám tenisáky nelétaly do sousedních zahrad, do ulic pod auta… Vzpomínal jsem si na to taky včera, když jsem psal příběh fotbalisty Marka Hamšíka. Moc hezky tam o takových pouličních bitvách mluví. Z nás se Hamšíkové nestali, přesto to bylo nejvíc.

Pak už to točím zpátky a z kopce do Hostivaře. Tolikrát jsem ho běžel po pár pivech, které nám nezletilým nalévali v hospodě u fotbalového hřiště. Než čekat na autobus, bylo to rychlejší. Prý to tak dělal i Steve Kerr, stříbrný z patnáctistovky v Paříži. No, nefunguje to na každého stejně.

Běžel jsem ve tmě, když skončil žár srpnového dne a pod světlem lamp si tohle všechno připomínal.

Jsem strašně rád, že se to stalo. Ale ani to bych nevrátil.

V půl osmý ráno jsme se pak jeli s mamkou vykoupat na Lhotu. Brala nás tam jako děti. Teď jsem ji tam mohl vzít já. Bylo to super.

A byla v tom i pointa.

Cokoliv se v minulosti stalo krásného, dobrodružného, zajímavého určilo moje dnešní já. Tu nejlepší verzi sebe samého jakou jsem kdy byl.

Proto bych se nikam nevracel. Proto se těším, kam se podívám příště. Co prožiju příště. Se stejnou nostalgií jako na Mt. Denali se budu dívat na fotky svých dětí ve věku tří a jednoho roku. A budu doufat, že i tehdy si řeknu, že je dobře, že čas je krásný i teď.

A zítra přijede Karel.

Jeden z lidí, kteří mají na tom všem čeho si dneska vážím velký podíl. Žádné místo na světě mě neovlivnilo tolik jako lidi, se kterými jsem ho sdílel. S Karlem jsme vedle sebe seděli některé dny 16 hodin v kabině Expressu, dalších 8 spali v jeho zadní části.

A u toho permanentně diskutovali.

Ten kluk měl svoje sny. Spoustu snů. Já už jich v té době měl spoustu splněných. Nevím, co jsem si myslel, že budu dělat. Buď že zůstanu v Kanadě, nebo budu cestovat po světě dál. Pravděpodobně. Karel mířil mnohem dál. Reálně z nuly ke hvězdám.

Karel o těch svých snech jenom nemluvil. Splnil je. V roce 2021 jsem byl v Londýně za fotbalisty Vladimírem Coufalem a Tomášem Součkem. Oba vyprávěli svůj příběh Bez frází cesty na vrchol. O tom, co musí člověk překonat, obětovat. A o tom, že to stojí za to.

Ten nejhezčí příběh jsem tehdy ale viděl na vlastní oči. V restauraci s hvězdou jednoho průvodce francouzského výrobce pneumatik velel kuchyni kluk, který se mnou ne tak dávno seděl v kabině toho Expressenu.

Nosil nám chod za chodem, pozval nás. Nikdy mi tak nechutnalo.

No jo. Zítra přijede Karel. Dáme si pivo, budeme se smát. Vzpomínat. Bez nostalgie. S radostí.

]]>
https://rokprazdnin.cz/2024/08/16/zadna-skoda-ze-se-to-nevrati/feed/ 0 406
Reportáž: Leverkusen, Deutscher Meister https://rokprazdnin.cz/2024/05/01/reportaz-leverkusen-deutsche-meister/ https://rokprazdnin.cz/2024/05/01/reportaz-leverkusen-deutsche-meister/#respond Wed, 01 May 2024 11:44:55 +0000 https://rokprazdnin.cz/?p=389 Těch deset chlapů funguje jako stroj.

Společně se rozeběhnou.

Společně napadají.

Jako smečka.

Třicet tisíc lidí na stadionu zpívá.

Trenér Xabi Alonso máchá rukama, řídí celé to velké divadlo. Jakoby měl své hráče na drátkách a posunoval je dopředu. Dozadu. Vlevo, vpravo.

Sledujeme to s naprostým úžasem.

Dokonalost sportu.

V televizi nikdy není vidět celé hřiště, nikdy nevynikne souhra celého kolektivu.

Najednou pozorujeme, jak si Bayer navádí protihráče ke stále stejnému formátu rozehrávky. Nutí je k chybám. A ty přicházejí.

Domácí jsou v evidentní pohodě. V sezoně ještě neprohráli. Jejich fanoušci stále dokola zpívají: „Bundesliga meister…“ A dvě trofeje jsou stále ve hře. Evropská liga, Německý pohár. „Vyhrajeme všechno. Všechno, vám povídám,“ dozvídáme se později.

Jenže i hosté mají sezonu parádní. Před rokem touhle dobou mířili do baráže o setrvání v nejvyšší soutěži. Teď si hlasité tisíce příznivců VBF Stuttgart v kotli nedaleko našich sedaček užívají boj o třetí místo v tabulce.

V příštím ročníku si zahrají Ligu mistrů.

Do konce poločasu se jim podaří precizní a obdivovaný „repressing“ Bayeru přeci jen trochu otupit.

Tenhle zážitek je vzdálený od Prahy nějakých osm a půl hodiny jízdy autem. Je to výlet do jiného světa. Do světa fotbalu.

A vznikl spontánně. Tak jak se na podobné výlety sluší a patří. U piva. Povídali jsme si o fotbale, o jeho kultuře a já s nadšením popisoval kraj zvaný Severní Porýní-Vestfálsko. Má 18 milionů obyvatel, zdá se, že fotbalu fandí každý z nich.

Karel Nocar, snad mohu se vší úctou a pokorou říct kamarád, tehdy u stolu povídá: „Tak pojedeme? Mám tam známého…“

Popsat Karlovu výjimečnost je na knihu a být v blízkosti osobností jako je on je jedním z největších benefitů mé profese, ale o tom až někdy příště.

Teď se omezme na to, že Karel sehnal lístky. Na Leverkusen. Na klub, na který bylo v tu chvíli sehnat lístky těžké, dost možná pro většinu z nás nemožné.

A teď jsme tam byli.

Pohlceni atmosférou, zážitkem z fotbalu.

O pauze nám svítí oči, nadšeně hodnotíme u bílé klobásy a ucházejícího piva neuvěřitelnou schopnost hráčů obou stran vymanit se z tlaku technickou finesou, přihrávkou, konstruktivním řešením.

„Každé zpracování je do prostoru,“ oceňuje Karel. Člověk, který dělal kapitána českému házenkářskému nároďáku o vidění kolektivního sportu něco vědět musí… „Ještě nějaký ten gól,“ přejeme si svorně Crème de la Crème.

Tedy onu šlehačku na šlehačce, absolutní dotyk dokonalosti.

Přijde hned zkraje druhého poločasu. Dá ho Stuttgart.

A pak ještě jeden. Na hřišti favorita totiž nepostaví po prvním úspěchu pevnost, naopak, každý prostor pro protiútok využívá.

A my točíme hlavou doleva, ve vteřině doprava a zase zpátky. Je to horská dráha, adrenalin na hřišti i v hledišti.

Do toho neustále burácí oba kotle.

V 61. minutě Leverkusen sníží. Z atmosféry je znát, že málokdo pochybuje o tom, co musí přijít. Vyrovnání. Tenhle tým je tak silný, sebevědomý… Alespoň se mi to z řeči těla jeho hráčů prostě jeví. A ono vyrovnání skutečně přijde, jen ho sebere VAR.

Alonso se dostává do varu, už neposkakuje, už běhá spolu s hrou.

A taky vytahuje z lavičky svou absolutní elitu. Vítejte v 74. minutě, ze hřiště jde Patrik Schick a místo něj nastupuje prominentní střelec Boniface. Zálohu pak posiluje zázračný chlapec s cenovkou 112 milionů euro (jakože co všechno jde za ty peníze koupit…) Florian Wirtz.

Wonderkid prvních pár dotyků s míčem spíše pokazí než nasvítí, jenže pak přijdou dvě přihrávky zdánlivě do ztracena, které skončí u kopačky spoluhráče nabíhajícího z druhé vlny. Nechápu, jak ho mohl vidět, jak tohle může vidět.

Ale zjevně může, zjevně proto stojí, co stojí.

Sudí nastavují pět minut. V 92. Stuttgart takticky střídá, pořád je stav 2:1 v jeho prospěch.

U jiného týmu by fanoušci možná ztráceli naději. Tady ne. Tady stupňují své povzbuzování, přichází Leverkusen Time.

Nebudu vás napínat, 90+6 přímý kop, dorážka opřená o protihráče, 2:2. Euforie, exploze. Konec.

Tepovka na hodinkách mi vyletí k hodnotě svižného běhu.

A to svou radost krotím. Z úcty k chlapíkovi, který sedí vedle mě a drží palce hostím. „Nádherný zápas, ne?“ tetelí se. I tohle je zážitek. Respekt obou stran, pocit bezpečí na tribuně i v blízkosti mříží oddělující sektor Stuttgartu. Neříkám, že nepadnou nadávky.

Ale nic nevybuchuje, nic nám nelétá na hlavu, fanatismus se soustřeďuje do fandění. Nádhera.

Po dlouhých minutách odcházíme ze stadionu a dožene nás hlouček skalních fanoušků. Trochu se jim nezdá, že se nepřidáme k oslavným chorálům, ptají se, odkud jsme.

„Z Česka.“

A co tu děláte?

„Přijeli jsme na fotbal.“

Jenom na fotbal, hustý!

„Máme tu Čechy, co za vás hrají.“

Fakt? (chvíle ticha) Jo, vlastně! Schick!

Dodáváme Kováře a Hložka, ale je jasné, že hlavní hrdinové jsou tu jiní. Více ovací „made in czech“ si zaslouží plzeňské pivo a Praha, kterou chlapci navštívili v rámci výjezdu na Slavii.

„Ale na finále Evropské ligy nepojedeme. Nejsou peníze, kamaráde. Zbytek jsem utratil v Londýně minulý čtvrtek, na West Hamu. Hnusný a drahý pivo. Aspoň, že opít se tím dalo…“ shrne pocity z posledního tripu za klubem svého srdce.

„Navíc finále Evropské ligy je ve čtvrtek, v sobotu hrajeme finále poháru v Berlíně a v neděli je tu velká oslava titulu. To se nedá, kámo, všechno stihnout. Ale my to všechno vyhrajeme. Všechno, ti říkám. Protože zápas končí, až když dá Leverkusen gól. Jenom je to hrozně vyčerpávající…“

Smějeme se a míříme k autu.

Budeme z toho zážitku žít ještě dlouho, vzpomínat na něj asi navždy. Porovnávat ho s českým prostředím doufat, že se jednou přiblížíme.

Protože tenhle kraj není jenom Leverkusen. Respektive Leverkusen, to je upřímně okraj fotbalového zájmu. Sotva v autě zapneme rádio, spustí se přenos zápasu Fortuny Düsseldorf (tam máme ubytování) proti Schalke. Fortuna hraje o postup mezi elitu.

Sleduje ho 60 tisíc lidí.

Před Leverkusenem hrála nedaleko Alemannia Aachen o postup do ligy třetí. Vyprodáno, 32 tisíc lidí. V neděli nás zvou na pár kilometrů vzdálený Gladbach, kde bude 54 tisíc lidí. Do toho ještě Köln hraje v Bochumi (30 tisíc).

Před rokem jsem měl to štěstí navštívit stadiony právě v Gelsenkirchenu (Schalke) a Dortmundu, stejně jako tamní Národní muzeum fotbalu.

Pochopil jsem, co ty kluby pro jejich fanoušky znamenají. Co znamenají jeden pro druhý. Jsou identitou, odkazem předků svým potomkům. A jsou těch lidí, budou těch lidí. Proto k nim patří hrdost, proto se chodí na ně.

Ne na soupeře. A platí to (většinou) v dobách dobrých (bundesligových) i dobách, která tráví v nižších patrech německého fotbalu.

Někdy pochybuju o smyslu profesionálního sportu. O jeho roli ve společnosti, protože se v Česku často mění ve hřiště poměřování těch nejodpornějších z odporných šíbrů, politků, „podnikatelů“.

Vracíme se do těch poměrů sedm hodin autem a s nadějí, že jednou, jednou dosáhneme kultury, jejíž jsme byli svědky.

Není ideální, není bezchybná a víme o ní žalostně málo. Zároveň ten zážitek byl tak silný, že se sem chceme vrátit.

Přehled jen těch největších klubů spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko (18 mil. obyvatel) a kapacita jejich (zpravidla vyprodaných) stadionů:

Alemannia Aachen (4. liga) 32 960

Arminia Bielefeld (3. liga) 27 332

VfL Bochum (Bundesliga) 27 599

Borussia Dortmund (Bundesliga) 81 365

MSV Duisburg (3. liga) 31 514

Fortuna Düsseldorf (2. liga) 54 600

Rot-Weiss Essen (3. liga) 20 650

1. FC Köln (Bundesliga) 50 000

Bayer 04 Leverkusen (Bundesliga) 30 210

Borussia Mönchengladbach (Bundesliga) 54 057

SC Paderborn 07 (2. Bundesliga) 15 000

FC Schalke 04 (2. Bundesliga) 62 237

]]>
https://rokprazdnin.cz/2024/05/01/reportaz-leverkusen-deutsche-meister/feed/ 0 389
Kamu, Luboš a Honza. K poslechu i inspiraci https://rokprazdnin.cz/2024/02/08/kamu-lubos-a-honza-k-poslechu-i-inspiraci/ https://rokprazdnin.cz/2024/02/08/kamu-lubos-a-honza-k-poslechu-i-inspiraci/#respond Thu, 08 Feb 2024 14:53:43 +0000 https://rokprazdnin.cz/?p=383 Taky se mi to stávalo. A možná ještě občas stává.

Považoval jsem své hrdiny za Bohy. Nositele absolutní morálky ve všech rozměrech lidského bytí.

(Nejen) Sportovci pro mě neměli být pouze vynikajícími hokejisty/fotbalisty ale také zosobněním a pilířem nějaké vyšší spravedlnosti.

Nejsou.

Stejně jako nejsem já a není pravděpodobně nikdo na světě. Jak to bylo? „Hoďte kamenem…“

Krásně to v jednom ze svých textů popsal Luboš Brabec (www.lubosbrabec.cz), děkuju za to. Pomohl mi ukotvit a definovat něco, co jsem v tu chvíli už vlastně vnímal ale stejně jsem to od někoho potřeboval „slyšet“.

My jsme těmi, kdo ze svých idolů děláme to, co nejsou (a nemohou být). Na druhou stranu, hvězdy veřejného světa od politiků, přes sportovce, herce po influencery všech kategorií tomu jdou více či méně naproti.

I mně (dneska už je to asi opravdu) kdysi trvalo pochopit, jaký mají moje tehdy novinové články dopad. Jak moc vážně jsou přijímány a jakou sílu měly ovlivnit veřejné mínění některých sociálních skupin. Ještě déle mi trvalo pochopit, jaká to je zodpovědnost.

A dneska si na to dávám velký pozor.

Proč o tom píšu. Jednou takovou osobností, která mi někdy kolem roku 2015 „vstoupila do života“ byla jistá Kamu. Holka, co se rozhodla vařit. Hodně dobře vařit. A nebála se pro to něco udělat. Vycestovala na Zéland, do Asie…

Tehdy jsem se rozhodl opustit svou báječnou kariéru ve Sportu a odjet do Kanady. Zkusit nové dobrodružství, pro někoho na prahu třicítky naprosto iracionálně. A i tahle Kamu mi ve virtuálním světě dodala odvahu.

„Jděte si za svými sny.“

Pak jsem ji nějakou dobu přestal vnímat, abych ji na sociálních sítích po letech našel jako úplně jinou Kamu. Osobu s poměrně velkým vlivem na své sledující, ale především osobu hledající sebe sama.

V duchu jsem jí to vyčítal. Vadilo mi, že říká lidem věci, ve kterých je sama zmatená. A ještě se cítí dotčená, když jí to dají její „fanoušci“ najevo. Už jsem měl tuhle fázi za sebou. Už jsem si o sobě v diskusích pod články přečetl asi opravdu všechno.

Říkal jsem si: Holka, tak si ty sociální sítě zruš, žij v tichosti a nikdo tě soudit nebude… a vlastně jsem to byl já, kdo soudil – svůj “idol”.

A rozloučil se s ní.

Včera mě „trefil“ podcast, ve kterém byla hostem. Dvě hodiny povídání, které bylo skvělé. Dvě hodiny sdílení cesty, která neposunula jenom Kamu, ale znovu určitě i spoustu dalších lidí, jejích fanoušků včetně mě.

Kamu říká jednu větu, která mě v aktuálním rozpoložení přišla strašně trefná… Čím víc jsme unavení, tím víc jsme zranitelní k vlastním pochybám, slabostem a strachům.

Najdete ho tady

A to je taky důvod, proč tohle píšu. Těch dobrých podcastů je v poslední době víc.

Další z aktuálních je právě s Lubošem Brabcem. Jak se za třicet let změnila žurnalistika? Není moc lidí, kteří by o tom mohli vyprávět lépe. Protože Luboš to zažil a zároveň se nebojí jít s dobou a přizpůsobit se novým trendům.

I on je mi svým konáním oporou, v mnohém vzorem.

Pak je to návštěva Honzy Michálka v podcastu Slepá mapa. Mimochodem, taky za svoje povídání dostal na Novinkách krásný hate… Hej, people, wake up. Ten kluk je pro mě neskutečný borec a jeden z lidí, kteří si ze života berou maximum možného.

A navíc bez toho, aby mu k tomu někdo musel pomáhat. Díky, že jsem Tě mohl poznat.

Slepá mapa s Honzou Michálkem ZDE.

Takže tak. Chtěl jsem si to napsat. Abych si to třeba časem zase mohl rozporovat.

]]>
https://rokprazdnin.cz/2024/02/08/kamu-lubos-a-honza-k-poslechu-i-inspiraci/feed/ 0 383
Cik. Cak. Cik, cak. Pohádka Noci Tuleních pásů https://rokprazdnin.cz/2024/01/22/cik-cak-cik-cak-pohadka-noci-tulenich-pasu/ https://rokprazdnin.cz/2024/01/22/cik-cak-cik-cak-pohadka-noci-tulenich-pasu/#respond Mon, 22 Jan 2024 09:53:01 +0000 http://rokprazdnin.cz/?p=352 Už tušíme, že nehrajeme o vteřiny.

Dokonce vytáhnu telefon, otočím se a vyfotím rej světýlek. Čelovky, které nás následují.

Ten pohled dolů z kopce je vskutku okouzlující. Jakkoliv bych měl běžet vzhůru a nezdržovat se, nemůžu se ho nabažit.

Tomáš přemlouvá svůj pás, aby držel na skluznici, a tak se chvíli kochám.

Za každým tím světlem je druhé světlo. Pár. I tradiční rivalové se tu mohou stát na chvíli týmem. Musí schovat ego, rychlejší počkat, pomalejší zrychlit.

Vždycky pro mě bylo důležité v životě někam patřit. Pro pro svou rodinu, pro své přátele a pro svůj tým jsem myslím schopen udělat mnohé.

V realitě běžného světa pak bojuju s tím, že ne každý to má stejně. Ne na každého se dá spolehnout jako na parťáka z Noci Tuleních pásů.

Tomáš cvakne vázání a jdeme dál.

——–

Ve stoupáku na Javor není moc prostoru přemýšlet.

Snažím se dýchat, motivovat své vlastní nohy, aby se posouvaly jedna před druhou a mířily k vrcholu.

I tak se stačím dojmout.

„Dáš si čaj?“

Víš, kdyby se k sobě všichni chovali takhle hezky. Tak hezky, jako se k nám chovají dámy a pánové na občerstvovacích stanicích…

Kdyby se tak k sobě chovali všichni, byl by svět nepřekonatelně krásné místo.

„Dej si ještě hroznový mošt.“

Neodolám.

Nelituju. „Boží,“ vydechnu upřímně.

„Stoprocentní od CEVINU, ať to šlape,“ dostane se mi povzbuzení do sjezdovky, která bude po „návštěvě“ chaty Dakota následovat.

Mimochodem, už před startem jsem si dal od zmíněného vinařství i LIMO! a tam je poměr moštu a vody spojený v opravdu ideálně osvěžující nápoj.

Tak jdeme.

——–

Začali jsme dobře.

Svižně jsme vyběhli ze startovací brány, tempo drželi celou cestu po silnici.

Tak jsme to chtěli. Být pod stoupákem na Růžohorky v první třetině závodního pole. Sundaváme lyže z batohu a… asi jsme si mohl vyzkoušet práci s vázáním z půjčovny dřív než v závodě samotném.

Snažím se aretovat brzdu. Poprvé marně. Podruhé marně. Potřetí mě chytá beznaděj. Počtvrté vztek. Popáté mechanismus pochopím.

Tomáš mizí někde v dáli.

Asi napotřetí zacvaknu boty. Ale nezvednu pacičky na chůzi. Za sto metrů na to přijdu poté, co lovím lyži v hlubokém sněhu při pokusu předbíhat mimo stopu.

Nic nového. Tři ročníky za mnou, v každém stejné trápení. Třeba se to jednou naučím.

——–

„Příští rok přijedeš na Noc tuleních pásů.“

Myslím, že to od Gaba snad ani nebyla otázka. Bylo to konstatování faktu.

To on mně, jako zjevně stovky a tisíce dalších, skialpový sport ukázal. Vzal mě do Vysokých i Nízkých Tater, pobavil jsem ho svou naivní technikou, která by se asi nejvíce podobala běhu na sněžnicích ale snad i potěšil svým nadšením.

Bylo to pár dní, které svými zážitky vydaly na pár měsíců.

Nadchly mě ty lyže. To je jasný.

Ale ještě víc Gabo. A Matúš. A Tomáš s Míšou.

Lidi, pro které není sport možná smyslem života, ale jeho absolutně nedílnou součástí rozhodně. Vášní. Neznal jsem nikoho z nich a se všemi si prakticky okamžitě rozuměl. Nikdy si toho nepřestanu vážit.

Inu, na Gabova slova došlo.

V roce 2020 jsem si Noc tuleních pásů vyzkoušel poprvé.

Stal se z ní svátek. Vánoce. Velikonoce. A taky Noc Tuleních pásů.

——–

„Hej, sto osmdesát jedničko, máš vyháknutý pás na patce.“

To mi ještě chybělo.

Cik, cak. Cik, cak.

Stoupání na Růžohorky fyzicky nebolí zdaleka tolik, jako psychicky.

Trápím se s technikou. Nejdou mi protisměrné otočky. Nejde mi nikoho předběhnout. Nejde mi to zcela logicky.

Naposledy jsem na skialpech stál kdy? Před rokem na Noci tuleních pásů.

Je to ostuda. Je to smutné. Ale nedá se nic dělat. Alespoň takhle si to v tom kopci snažím sám před sebou omluvit. Jednou, v budoucnu, budu mít víc času. Udělám si víc času.

„Díky, snad to vydrží až nahoru,“ odtuším směrem k té patce.

„Nevydrží,“ dostávám poučení.

Poslušně si vystoupím mimo stopu, vypnu vázání, vrátím pás do správné polohy a sleduji, jak se propadám z pracně vybudované pozice.

Je vlastně komické se tím trápit.

Jenže… V cíli se nás později zeptá báječná běžkyně a sportovkyně obecně Marcela Joglová: „Závodili jste, nebo jste se kochali?“ Jasně, že závodili! Akorát to chvílemi dopadlo tím kocháním. S Tomášem nás dělí dvacet let věku. Ale chuť soutěžit nás spojuje úplně stejná. I s těmi, kdo jdou kolem nás.

Víme, že na stupně vítězů máme nekonečně daleko. Ale děláme maximum. Proto jsme sem přijeli. Přeci.

Růžohorky jsou nekonečné. Cik, cak, cik, cak. Zkouším zkratky, alternativní cesty. Některé mě zrychlí, jiné seberou zbytečné množství sil. Svého parťáka ale doženu. Nahraje mi, že má svých starostí dost.

——–

Nástup do stoupání Javořím dolem je po sjezdu z Portášek pozvolný.

Nastavíme si tempo, které nás nezničí. Mlčky stoupáme, chvílemi jsme mezi zmrzlými stromy úplně sami.

Tomášovi přestane svítit čelovka.

V duchu se pobavím myšlenkou, že bych zhasl i tu svou a po vzoru Scotta Jureka se schoval našim pronásledovatelům.

Už víme, že chceme hlavně se ctí dokončit. Na ohňostroje nad pořadím to (ani) tentokrát nebude. I tak si užívám každou minutu.

Přemýšlím nad tím, že příští rok už musím zase vzít Janinu. Odevzdáme Josefku s Alfrédem babičkám a pojedeme spolu. Nemusí závodit, aby si atmosféru téhle Noci užila. Každý sportovec je přeci rád mezi svými.

Ta atmosféra na parketu klubu Klondike je po závodě mimořádná.

Zkusím si lépe zorganizovat práci a dorazit už na festival. Poslechnout si přednášky, nabít energii z nadšení Honzy Kloučka. Zase se inspirovat, znovu se nechat nadchnout pro něco nového.

Těším se na to.

——–

Bonus pořadatelům vskutku vyšel.

Pro nás se stal symbolem celého závodu.

Tomášovy pásy definitivně opouští touha se lepit k čemukoliv, natožpak k mokré skluznici jeho nádherných lyží.

Poslední stovky metrů třetího stoupání absolvuje ve stylu Chytré Horákyně. Na jedné noze nechá lyži, druhou mi svěří do péče a kulhá kopcem vzhůru.

Komedie.

Je mi ho líto! Naprosto vážně, upřímně. Protože moc dobře vím, jak se cítí. Většinou mám totiž před sebou já jeho záda a snažím se zoufale držet tempo a krok. Je mi ho opravdu líto, ale stejně se musím smát.

Protože tohle je radost, ze které budeme následující týdny za klávesnicemi a před obrazovkami počítačů žít.

——–

Kurnik, zase to bylo těžký.

Doklepnout těch pár posledních metrů stromečkem, neustlat si ještě na závěr do měkkého.

Ale pak jsme v cíli. Smějeme se, plácneme si. „Tak dobrý, no…“ povídá Tomáš jako vždycky. Nemůžu nesouhlasit.

„Super.“

Dvě hodiny a osmnáct minut jsem se střídavě trápili, mučili, utápěli ve frustraci z vlastního amatérismu, abychom si teď užívali absolutní euforii.

Nevím a nikdy nezjistím, jestli bychom ji měli po vítězství ještě větší. Tahle mi stačí. Bohatě. Zase je co vyprávět, zase je z čeho žít.

Na baru to snad také zvládneme se ctí.

Tak, abychom v neděli vychodili nohy procházkou na Černou horu, kochali se horami a spekulovali nad naší účastí na Dolní Moravě.

Když vracím dole v Peci lyže (prodejnu Intersport můžu jen doporučit!). „Díky, byly skvělý,“ loučím se s materiálem. „Můžete je koupit.“

Na chvíli se nad tím zamyslím.

Ještě ne.

Ale jednou. Jednou snad jo. Až je využiji častěji než jednou za rok na Noc tuleních pásů. Snad brzy.

]]>
https://rokprazdnin.cz/2024/01/22/cik-cak-cik-cak-pohadka-noci-tulenich-pasu/feed/ 0 352
Sparta, má drahá bývalá https://rokprazdnin.cz/2023/12/08/sparta-ma-draha-ex/ https://rokprazdnin.cz/2023/12/08/sparta-ma-draha-ex/#respond Fri, 08 Dec 2023 22:51:10 +0000 http://rokprazdnin.cz/?p=334 Přišel jsem domů, hodil aktovku do kouta a… zapnul televizi. Bylo mi čtrnáct let a zpětně mě překvapuje, jak moc málo jsem to celé chápal.
Na obrazovce byly záběry dvou mrakodrapů, ze kterých se valil dým. Spadnou? Nespadnou? Spadly. Oba.
Byl to den, který se nám všem měl propsat do života. Mně ovšem z celého toho šílenství zajímala především jedna informace.
„…extraligové kluby rozhodují, zda neodložit první kolo nové sezony…“ běželo v pásku na spodní hraně monitoru.
To snad ne!
Nezrušily. Vzal jsem svou milovanou šálu, dojel na Vltavskou a pěšky došel až ke Sportovní hale. Bylo nás tam tehdy čtyři tisíce a jako soupeř stály při minutě ticha za oběti teroristického útoku na modré čáře České Budějovice. Později mistrovská sezona začala výhrou 5:3.

—-

Poprvé jsem do té haly vkročil s tátou.
Netuším, kdy to bylo. Kolik mi bylo. Ty pocity ale nikdy nezapomenu.
Do hlediště se chodilo po vroubkovaných betonových plošinách, které polité pivem klouzaly víc než ledová plocha.
Na chodbách se doslova povaloval dým z pečených klobás.
Ve stánku se suvenýry jsem si vyprosil onu šálu. A u stolku Ferdinanda Hrbka, řečeného Ferda obdivoval všechny možné karty sparťanských hráčů.
No jo. Myslím si, že to muselo být u Ferdy. U chlapa, který v té době bubnoval a měl můj nekonečný respekt.
A pak se hrál hokej. A já se zamiloval. Naprosto bláznivě.

—-

Čtyři tisíce.
Bříza. Nedvěd. Srdínko. Ptáček, Zábranský. Kratěna, Broš, Tomajko. Žemlička, Chabada. Co jméno, to slzy v mých očích.
Přišly čtyři tisíce lidí.
Vstupenku do sektoru 212 hezky na červenou čáru jsem si koupil na pokladně hodinu před zápase a často jsem měl dvě tři místa na sklápěcí lavici jenom pro sebe.
Přímo pode mnou tehdy seděli bubeníci. A pod nimi Doktor Buben. Nelze popsat moje tehdejší pocity, když začal hrát Tarzan Boy a hokejový večer začínal…
Byl jsem pořád dítě a nebylo v mém světě nic víc. Vůbec nic víc než HC Sparta Praha. Byla mojí první vážnou láskou, mojí vášní, mojí největší starostí.
Jsem rád, že jsem z toho časem vyrostl. Nikdy mě ale nebude mrzet, že tomu tak bylo.

—-

Nevím, kde jsme tehdy měli sraz.
Každopádně jsem jeli autem. Za volantem seděl Destroy, který měl permanentku na místo o dvě řady nade mnou. I k němu jsem pochopitelně vzhlížel. Nejen obrazně. Když doslova na celou halu řval na sudí, nemohl jsem se neotočit.
O Spartě věděl všechno, stejně tak o soupeřích.
Pravidelně byl na čele žebříčku v počtu výjezdních kilometrů. Tuším, že měl sezonu, kdy nevynechal jediný zápas.
Jednoho dne mě vzal s sebou. Výjezd do Plzně. Můj první.
Nevím, kde jsme tehdy měli ten sraz, ale ještě jsme nabírali jistého Homolku. Já pak seděl a poslouchal. Historku za historkou. Ocitl jsem se v encyklopedii sportu a těšil se na každou další stránku.
Výsledek si nepamatuju.
Po první třetině přišlo k nám do sektoru asi pět chlapů a vysvětlili nám stručně ručně, že jsme v Plzni. „Kluci, sundejte si ty dresy. My se taky bojíme,“ informoval nás následně městský strážník a my poslechli.

—-

Někdo trávil pubertu na diskotékách, já na Spartě. A se Spartou.
Postupně jsme s kamarádem Michalem dnes poněkud nekorektně řečeným Negrem stali součástí toho opravdového fanouškovského jádra.
Zápasy nekončily sirénou. Zápasy končily v útrobách arény odjezdem posledního metra a někdy také nočního autobusu.
Sedávali jsme u stolu mazáků, uši našpicované a hltali ta životní moudra. Leccos jsme se naučili. Zažili jsme toho strašně moc.
Rád vzpomínám, jak pan Jaroslav Pouzar odvedl budějovické hráče do kabiny ve čtvrtfinále roku 2003 na znamení nesouhlasu s výrokem sudích.
Jak jsme stáli před halou, když derby se Slavií přerušila dýmovnice v hledišti.
Na seance v bývalém divadle U Nováků, kde jsme sledovali duely Spenglerova poháru a krátili si čas sázením na chrtí závody.


A taky jak jsem šel na derby v 52. kole roku 2006. Stoupl jsem si do vchodu do sektoru, začal hrát Tarzan Boy. Měl jsem slzy v očích. Co když to bude naposledy? Co když prohrajeme a žádné play off nebude?
Jenže MY vyhráli. Sparta zvítězila. Byl to jeden z neskutečných večerů Petra Tona, který se vrátil po zlomenině ruky. Byl to večer plný euforie.
Pak jsme jeli do Zlína.
Já nosil na hlavě hokejovou štulpnu. Kamarád pro změnu plyšový klobouk. Byli jsme otřesní, přesto báječní.
Fotografie máme ze Zlína i z ledu po opravdu posledním duelu sezony. Po tom, ve kterém Sparta získala titul. A já přišel po cestě domů ranním metrem o telefon. „Laskavě se trochu vyspi a jdi to řešit,“ oznámila mi do práce zrovna odcházející máma mezi dveřmi.

—-

Pavel Mrňa. Bez Pavla Mrni. Nikoliv Mrňi.
Měl to být triviální úkol.
„Půjdeš na juniory a napíšeš report ze zápasu,“ instruoval mě Vojta Gibiš, dnes člen reportérského týmu České televize.
Tak jsem šel.
No a Pavel Mrňa měl asi 3+2. Jenže taky jiné číslo na zádech než na soupisce, tudíž jsem jeho slávu připsal jinému hráči.
A hned nebohému Vojtovi volala paní Mrňová, tehdy zaměstnankyně klubu. „Kdo je to ten Hlaváč?“
Tak jsme to opravil. „…po přihrávce Mrňi…“
Celá slavná novinářská kariéra mohla skončit dřív, než kdy začala. Naštěstí mě matka sparťanské naděje jaksi neměla po ruce a nemohla mě zabít.
Vůbec první akce byla možná ještě bizarnější. Byl jsem na svatbě Tomáše Duby. Já, nikdo. Fotku si tehdy od Sparty koupil Blesk a poslal mi za ni krásný honorář.

—-

Davide, potřeboval bych pět minut rozhovor.
„Nemám čas, musím pro děti.“
Míro, on ten Výborný nemá čas. „Jak nemá čas? Půjdeš tam zítra znovu.“
Davide, potřeboval bych pět minut rozhovor.
„Nemám čas, musím pro děti. Přijď zítra před tréninkem.“
Byl jsem nervózní. Dávno byl pryč můj fanatismus. Ze dne na den jsem o něj přišel. Ze sektoru 213 jsem se přesunul v roce 2007 do sektoru novinářského.
Nikdy, ani jednou jsem tam gól Sparty neoslavil. Ani gestem, ani výkřikem.
Rok jsem pod Gibiho dohledem plnil obsah webových stránek klubu, abych po sezoně přestoupil do redakce Deníku Sport. To bylo nejvíc.
I tam jsem časem dostal na starost Spartu. Zuboženou, mizernou Spartu.
„Musíme mít rozhovor s Davidem Výborným, něco k tomu říct musí,“ zněl rozkaz zcela jasně.
Byl jsem nervózní, měl jsem strach.
David Výborný. Legenda.
Stál jsem tam další den ráno na recepci a… „Davide, můžu poprosit o ten rozhovor?“ Málem se opařil kávou, jak se mě lekl.
Odrecitoval jsem pár připravených otázek, žádné velké povídání to nebylo. Jenže jedna z nich byla, zda kapitán vnímá kritiku fanoušků.
„Diskusní fóra nečtu a je mi to jedno.“
Z té odpovědi byla šílená kauza.
Nenapsal jsem nic, co by nebyla pravda. Jakkoliv se to nejen Petr Bříza snažil tvrdit. A fanoušci se to dozvěděli.
Zároveň i já bych to dneska celé řešil jinak.
Tahle historka nicméně charakterizuje to, co se stalo. Najednou jsem neviděl Spartu zidealizovanou. Viděl jsem ji reálnou, nedokonalou. A její hráči ve mě viděli někoho, kdo jim šlape po štěstí. Už jsem se do Sportovní haly vždycky netěšil.
Často jsem se tam jít bál.

—-

Všechno to skončilo.
A je to dobře.
„Jakube, budeme na Spartě hledat nového tiskového mluvčího,“ volal mi před lety Petr Bříza.
Vzal jsem si nějaký čas na rozmyšlenou.
Ale odpověď jsem znal hned. Už jsem nebyl tím náctiletým klukem, pro kterého byla Sparta vším. Už bych se za ni tak rvát nedokázal.
Chtěl jsem to Petru Břízovi zavolat zpátky, ale nemohl jsem. Po některé z našich předchozích hádek si (podle mě) moje příchozí hovory zablokoval…
I tenhle paradox to celé vystihoval.
Nakonec zavolal Bříza sám a mou odpověď asi chápal. Vím, že se tehdy ještě zeptal: „Máme ještě jeden tip, na kluka z tyden.cz. Znáte se? Co si o něm myslíte?“ A já mu naprosto upřímně odpověděl, že to je skvělá volba.
Byla.
I on stojí na té fotce ze Zlína.

—-

Dneska Sparta slaví 120 let.
Vystoupím, nelogicky, na Vltavské.
Zase půjdu tu dlouhou cestu ke Sportovní hale.
Kolem krku uvážu šálu, kterou mi kdysi koupil táta.
A pak zavřu oči. Budu cítit spálené klobásy. Bude mi pod nohama lepit a klouzat pivem politý beton. Začne hrát Tarzan Boy a já budu mít v očích slzy.
Nevídáme se tak často, neprožíváme spolu žádné emotivní chvilky. Jenže stará láska nerezaví. A takhle je železná, navždy.

]]>
https://rokprazdnin.cz/2023/12/08/sparta-ma-draha-ex/feed/ 0 334
Dédé, Ester a věčné mládí https://rokprazdnin.cz/2023/12/02/dede-ester-a-vecne-mladi/ https://rokprazdnin.cz/2023/12/02/dede-ester-a-vecne-mladi/#respond Sat, 02 Dec 2023 10:20:07 +0000 http://rokprazdnin.cz/?p=317 Nikdo mu neřekl jinak než Dédé.

Přišel k našemu stolu, pochválil všechny dámy a přinesl tác panáků.

Sám v tu chvíli rozhodně neměl první. A ani poslední.

„Dobře se bavte, zítra jdeme lyžovat!“ zvedl svou sklenku a vyprázdnil ji do dna. „Sraz v osm na lyžích, buďte včas.“

Následně se krokem více než houpavým odpotácel do hloubi podniku. Vsadil bych hodně, že ten chlap, nebo spíše děda nebude ráno na lyžích. Dost jsem pochyboval, že bude kdekoliv jinde než pod dekou. Bylo mi líto našeho průvodce, který celou scénku s rozpaky sledoval.

Zbytečně.

V osm ráno byl Dédé před hotelem a lamentoval. „Rychleji, rychleji, jdeme! Dneska nebudeme ztrácet čas!“ Pak zacvakl vázání, skočil ze stráně a… ty kráso, ten borec uměl lyžovat. Říká se to o něm. Ale po předchozím večeru jsem tomu moc nevěřil.

Strávili jsme nádherný den ve středisku Arolla. Přes noc napadl „champagne powder“ a my se v něm rochnili a rochnili.

Ten chlap, Dédé, pak z ničeho nic zavolal helikoptéru a proletěli jsme se nad Alpami. To bylo i na našeho sebevědomého a „pro nás Švýcary nic není problém“ průvodce docela překvapivé. „Já to ale platit nebudu,“ odtušil poněkud vyděšeně.

„Nikdo nic platit nebude. To je můj dárek pro hosty, a pokud budete chtít, příště se necháme vysadit někde nahoře a zalyžujeme,“ smál se Dédé. Prohlásil, že majitelé helikoptéry jsou jeho kamarádi a tím bylo všechno vyřízeno.

Tenhle Dédé Anzévui se narodil v roce 1955.

V roce 1989 sjel jako první na lyžích severní stěnu Matterhornu.

Kdybych ho neviděl lyžovat, asi bych mu to nevěřil. Jenže jsem to viděl. A taky má epizodní roli v mém nejoblíbenějším lyžařském dokumentu „La liste,“ kde si s ním povídá další muž nadpřirozených schopností – Jérémie Heitz.

Byl to tehdy v Arolla opravdu výjimečný den.

Pochopil jsem, že Dédé odmítl zestárnout. Bavil se večer na baru, stejně jako ráno na svahu. Oči mu hrály nadšením a já se musel smát. Spousta lidí řekne, že „miluje hory“, a pak chtějí být ve dvě odpoledne na hotelu.

Nejde popsat, jak moc Dédé miloval svoje hory a nemusel o tom říct ani slovo.

——

Měl jsem to štěstí trochu poznat Jonáše Ledeckého. Kluka, který je barvoslepý a přesto kreslí světové komiksy.

O jeho sestře jsem věděl tolik co vy a navíc možná to, co mi řekl Jonáš. Že je báječná, skvělá a úžasná. „Moje Esterka…“ Takže nic moc.

Když jsem ji teď úplnou náhodou potkal na sjezdovkách lyžařského střediska pod horou Ortler, nepotřeboval jsem vědět vůbec nic. Jsou lidi, jejichž aura řekne všechno beze slov. Jsou výjimeční a s trochou empatie před nimi s respektem skloníte hlavu.

Ne poníženě. S respektem. Protože cítíte, že jsou přirozeně silnou osobností.

Celý Esteřin tým byl oblečený v černých bundách s výrazným „STR“ na zádech. Jenom maminka měla bundu žlutou. I bez barvy by bylo jasno, kde je tady šéf. O paní Zuzaně jsem toho slyšel možná víc než o Ester. Jak ke své dceři nikoho nepustí, jak je přísná. Familiárně řečeno nepříjemná.

Jenže teď jsem ji taky viděl.

Ester měla na svahu fyzioterapeuta, dva trenéry, dva lidi na lyže. A mámu. Právě ta jí byla celou dobu nejblíž. Spolu jezdily lanovkou, ona jí pomohla před startem tréninkové jízdy vysvléknout teplé oblečení, následně s ním sjela do cíle a zase svou dceru oblékla a dala jí napít.

„Jestli chcete rozhovor, tak po tréninku,“ řekla nám poměrně rázně a taky logicky.

Tohle nebyl nácvik hokejové střelby. Tuším, že jízd jela Ester celkem devět. Každé na startu předcházelo hluboké soustředění, pak burcování. Při každé dosahovala rychlosti sto kilometrů v hodině a každá chyba ji mohla vrátit zpět k lékařům.

Poslední jízdu jsme sledovali s mámou.

„Omlouvám se, že jste museli čekat a mrznout. Ale když jsou takové podmínky a zavřou pro nás sjezdovku, musíme to využít…“ říkala nám najednou úplně lidsky, velmi mile a vlídně.

A pak Ester tu chybu udělala, klouzala po svahu…

„A do prdele,“ ulevila si paní v žluté bundě a nebyl nikdo, kdo by jí ten výraz neodpustil. „Je v pořádku?“ ptala se do vysílačky Tomáše Banka. Dřív než přišla odpověď se Ester postavila na nohy. „All good,“ ozvalo se z reproduktoru.

„To jsou ty předposlední jízdy,“ ulevila si paní Zuzana starou lyžařskou pravdou. Pak pomohla Ester do teplého kabátu, kalhot a my si s usměvavou dámou, trojnásobnou olympijskou šampionkou, krátce popovídali. „Mám krásnou kancelář, že?“ usmála se na nás zpoza lyžařských brýlí.

Tu nejkrásnější.

Pak sedla na sedačku a už bez branek se projela ještě jednou. Nikdo nechce končit pádem.

„Mějte krásné Vánoce!“ loučila se ještě paní Zuzana.

——

Proč o tom mluvím… Nechtěl bych asi život Ester Ledecké. Nikdo ji neznáme, přesto na ni máme své nároky, je trochu „naše“. Nedokázal bych žádné profesi obětovat to, co ona a její máma obětují lyžování.

Možná měla díky tátovi lepší startovní pozici než většina českých dětí. Jenže stejně to byla ona, kdo ji musel využít. Paní Zuzana by nemusela stát v mínus dvanácti pod kopcem a trnout, vozit věci, skákat po alpských kopcích z místa na místo. Mohla by mít pohodu.

I proto ten obdiv.

I proto má tu auru.

Daleko víc bych chtěl být jako Dédé a Italové, Italky v kavárně onoho střediska pod Ortlerem. Připomněli mi ho, zase. V Praze bych je pouštěl v autobuse sednout, tady se před nimi trochu stydím. Nikdy se nenaučím lyžovat tak jako to umí oni.

Se svým espressem v ruce si na šlachovitých tvářích dopřávají úsměv, spekulují nad krásou bytí a zcela jistě se netrápí svými ročníky narození.

„Takhle to má být. V sedmdesáti čepice s rovným kšiltem,“ libuje si vedle mě pan Tomáš Nohejl. Legenda mého univerza. Běžec, kterému nestačím. Lyžař, jehož ladnost obdivuji. Člověk, od kterého se pokaždé něco naučím.

Někde jsme počítali, že je mezi námi asi dvacet let. Přesto si myslím, že toho máme hodně společného. Asi bereme některé věci na lehkou váhu. Jsme roztržití, v honbě za zážitky sobečtí. Ale vidím, že na tom hlavně nechceme nic měnit.

I proto jsem se rozhodl, že budu víc využívat příležitosti, které přicházejí. Zase začnu trochu víc cestovat, rozbíjet stereotyp.

Poslední dobou jsem se dost trápil otázkou svobody. Pořád si opakuji, jak ji máme. Jak ji máme díky našim rodičům a jak nevíme, jak dlouho bude trvat. Díval jsem se na obrázky z Ukrajiny a říkal si, jestli tu svobodu využívám dostatečně.

Došel jsem k tomu, že to nejde hodnotit. Jedinou odpovědí a zodpovědností je předat hodnotu svobody našim dětem. Ukázat jim krásu světa, kterou objevili Dédé, Ester i já s Tomášem. Pokud tohle dokážu, pak bude vše v pořádku.

Tohle všechno ovšem je možné jenom díky jediné osobě na světě, která mě den co den znovu a znovu překvapuje svou silou osobnosti, vlídností a pochopením. Díky Janičce.

]]>
https://rokprazdnin.cz/2023/12/02/dede-ester-a-vecne-mladi/feed/ 0 317
Momentka https://rokprazdnin.cz/2023/02/12/momentka/ https://rokprazdnin.cz/2023/02/12/momentka/#respond Sun, 12 Feb 2023 13:45:57 +0000 http://rokprazdnin.cz/?p=301 Momentka u vítězné fotografie letošního Czech Press foto. Při pohledu na tu scénu jsem musel napsat, co cítím.

Když se směje, nemůžu být šťastnější.
Když má radost, je to nehraná, upřímná, prožitá dětská radost.
Ale právě když ji vidím se vší veselostí v očích, je mi někde uvnitř nejvíce úzko. Už to bude rok.

Ta holčička o světě neví nic. Je jí jedno, že po ní chceme poznávat barvy. Má svoji maminku, svoje papáky, hafáky a ovečky mééé, které jí při krmení lížou ruce a ona se tomu směje před spaním a očekáváním dalšího dobrodružství.

Když ji něco bolí, pláče, ale když to přestane, rychle zapomene.

Nedovedu si představit, že bych na její tělo psal fixou krevní skupinu a čekal na další varování před raketovými útoky.
Den co den. Měsíc co měsíc. Rok… Tak dlouho, až bychom k těm varováním otupěli.

Pokud bychom měli to štěstí, že bychom žili.

Ne v realitě životů svázaných půjčkami na bydlení, starostí, kde bude příští dovolená a zda máme dostatečně prestižní zaměstnání.

V empirické zkušenosti toho, že nám někdo všechny plány do budoucna ze dne na den sebral. Nikdy je nevrátí, nikdy už nic nebude znovu normální.

Holčičky jako je Josefína na Ukrajině od 24. února minulého roku umírají. Jejich matky jim píšou krevní skupiny na tělo v naději, že by je to mohlo zachránit. Jsou odebírány rodičům a odváděny na převýchovu.

Mají zničené životy dříve, než je stačily žít. Ne proto, že se stala přírodní tragédie. Ne proto, že by byly nemocné. Všechno je to jen a jen proto, že jedna země napadla druhou zemi.

A je to zločin, který nesmí být v paměti našich životů nikdy omluven.

Nechci vidět žádné Rusy, ani sportovce ani turisty, ani kohokoliv jiného z té země, kdo zcela jasně neodsoudí tuhle barbarskou invazi.
Nechci vidět v českém dresu lidi, kteří celou problematiku svým postojem bagatelizují a hledí pouze na své osobní dobro.
Pokud by Rusové na olympijských hrách či kdekoliv jinde nastoupili, bude pro mě hrdinou každý, kdo s nimi odmítne soutěžit. Kdo dá najevo, že Ruská federace zmařila desítky tisíc životů a každému z nás ho nedodržováním elementárních mezinárodních dohod znesnadnila.

Je mi stydno, kolikrát se sport propůjčil k tomu, že celý tenhle režim (a jemu podobné) legitimizoval. Je mi stydno ze sebe samého, protože jsem pochopitelně moc dobře věděl, k čemu KHL v Praze slouží.

A pomáhal ji propagovat.

Lákalo mě tehdy poznat, zda je Rusko skutečně tak hrozná země, jak jsem si díky výchově rodičů představoval. No, po všech těch návštěvách můžu říct, je ještě horší.
Nechtěl bych žít na jediném místě, které jsme tam navštívili. Nikdy a za nic. Chápu, že lidé, kteří nemají co ztratit, jdou ztratit i to poslední kamsi do mrazu a bahna nesmyslné války svého režimu.

Pokud bychom si v Evropě a konkrétně v naší zemi byli schopni pamatovat historii alespoň pět dekád vzdálenou, nikdy by pro naše (a ostatní evropská) olympijské hnutí neexistovala jiná varianta než Hry s Rusy bojkotovat.

Pro sportovce je to mrzuté, dvojnásob vzhledem k průběhu her v Tokiu. Bohužel jsou na světě důležitější věci než start pod pěti kruhy. Pokud to oni sami necítí, pokud nedokáží MOV přesvědčit o svém postoji, pak mi jich ani líto není.

Není možné dělat ústupky. Žádné.

Jinak budou holčičky jako je Josefína umírat dál. Tak prosté to je.

]]>
https://rokprazdnin.cz/2023/02/12/momentka/feed/ 0 301
American dream is (not) fake https://rokprazdnin.cz/2017/06/09/american-dream-is-not-fake/ https://rokprazdnin.cz/2017/06/09/american-dream-is-not-fake/#respond Fri, 09 Jun 2017 18:43:11 +0000 http://rokprazdnin.cz/?p=288 Říkám jí Risco. Asi se to píše jinak, ale to je jedno.

Každopádně, tahle slečna je z Bostonu.

“Moc ráda to tam ale nemám. Šla jsem studovat do New Orleans a to je moje nejmilejší město. Demokratický ostrov v republikánském státě, tam by se ti líbilo,” představuje se.

Bude jí cca 25 let.

Vystudovala bakaláře na univerzitě.

“Víš co, já mám štěstí. Zaplatili mi to rodiče a nemusela jsem si tedy brát půjčku jako většina ostatních. Doteď to stálo asi 150 tisíc dolarů. A to není konec. Minimálně ještě jednou tolik budu muset zaplatit později,” usměje se.

Není to tak dávno, co býval, tuším, 150 tisíc dolarů dolarů nováčkovský plat pro hokejistu NHL. Před zdaněním. To jen pro představu, kolik je to peněz. Tři a ¾ milionu korun.

“Moje máma nás měla jako hodně mladá. Brácha se narodil, když jí bylo devatenáct, a tak šla na vysokou až později. Ale splácí ji ještě na prahu padesátky a ještě ji pár let splácet bude,” pokračuje pro změnu Lissa, slečna z Wisconsinu.

“A co vy si vlastně myslíte o Američanech,” vyzvídají shodně, ačkoliv se na Hawaii o pár dní minuly.

“Vděčíme vám za svobodu,” povídám. A zase jednou zalituju, že se Jeepy musely zastavit v Plzni.

Dost dlouho jsem na USA koukal jako na tu absolutně správnou velmoc. Jako na dobrou stranu síly. V zásadě to tak je pořád, ale… některé kroky asi nejsou vždycky motivované jen touhou po světovém míru.

To ovšem nemůže nijak ovlivnit pohled na Američany jako na jednotlivce.

Nesnáším politiku Ruska. Absolutně. Ale i tak mám mezi Rusy pár kamarádů a na tamní pohostinnost při cestách na Sibiř budu vždycky vzpomínat rád.

Zkrátka bohatý oligarcha řvoucí v centru Prahy, stejně jako Vladimir Putin, nejsou reprezentativním vzorkem celého národa, běžných lidí.

Stejně tak je aboslutní nesmysl představovat si průměrného Američana jako 150 kilové monstrum sedící a trávící život v oblíbeném fast foodovém řetězci.

Ano, jsou tací. Facebooková stránka People of Walmart vám je představí.

Ale já poznal úplně jiné Američany.

Neznají Evropu, nechápou její specifika. (většina z nich) Dokola musím vysvětlovat, jak se rozpadlo Československo. Jak je možné, že to šlo bez války. Jak se vnímáme navzájem teď.

Na druhou stranu jsou otevření, milí.

Zajímají se o naši historii, zajímají se o život za oceánem. Upřímně.

Důchodce potkáte cestovat napříč Státy v obytných karavanech, v jedné ruce hůl a v druhé ruku svého partnera/partnerky.

A taky má běžná populace spoustu problémů. Víc, než bych si kdy představoval.

Upřímně, já “mainland”, jak se na Hawaii říká kontinentální části USA, dlouho považoval za Ráj na Zemi. A byl jsem později trochu v šoku.

“American dream je jeden velký fake,” směje se Disco. “Máme se skvěle, máme oproti většině jiných lidí daleko lepší start do života. Ale, kámo, není to tak snadný.”

Probrali jsme školství.

Další kapitola je zdravotnictví.

“Nikdo neví, jak to vlastně funguje. Byla Obamacare, teď se to zase změní,” krčí rameny Marcus, přítel Lissy. Mimochodem, tahle dvojka procestovala už pěknou část světové mapy a obvykle jim na to stačí kabinové zavazadlo. To znamená sedm kilo vecí na osobu. Na pár měsíců. Na podzim se chystají podruhé do Evropy, tentokrát Balkán.

Ale zpátky ke zdravotnictví.

Pokud máte štěstí a dobrou práci, platí ho za vás zaměstnavatel.

Pokud takové štěstí nemáte, ale pořád máte dost peněž, platíte si ho sami.

Pokud dost penět nemáte (jakože hoooodně peněz), tak jste bez pojištění. A risknete to.

Pokud máte smůlu a jste nemocní dlouhodobě, přijdete o všechno. Na léčbu padnou úspory, dům…

Jasně, je to trochu zjednodušené. Ale v zásadě to tak je.

“Amerika je země otevřených a netušených možností. Dokud jste zdraví,” viděl jsem v jedné diskusi. Marcus se směje a souhlasí.

Nedávno jsem ve Sportu četl rozhovor s jedním českým hokejistou s dobrou kariérou v NHL, který se usadil na Floridě. Jeho manžela má nevyléčitelnou chorobu.

Otázka (přibližně): Zůstáváte tam i kvůli kvalitnější zdravotní péči?

Odpověď (přibližně): Až to bude tak, že bude manželka potřebovat každodenní péči, budeme se muset vrátit, protože bychom si to v USA nemohli dovolit.

Ne každý má za sebou kariéru v NHL.

“Ale víš co, s tím se nemůžeš trápit. Tak to je. Žijeme přítomností. Pořád se vdáváme a ženíme hodně před třicítkou, máme děti relativně brzo. Nemusíme být dokonale zajištění, abychom se do toho pouštěli,” přibližuje Lissa styl života svých bratrů a vrstevníků.

Samozřejmě, potkávám hodně specifickou skupinu lidí. Ne každý bude někde pracovat v zásadě zadarmo a ne každý si k sobě do domu pozve cizí lidi, aby pro něj pracovali.

Ostatně jsem ještě nepotkal voliče Donalda Trumpa.

“Stejně v tom měli prsty Rusové,” odtuší cca padesátiletý chlapík s trvalým bydlištěm na Hawaii ovšem zkušenostmi se životem v Brazílii (rodina jeho otce), Portugalsku (dva roky) a Dánsku (jeden rok).

“Strašně jsme se ten den opili. To nešlo,” přidá se Risco a říká, jak se stydí.

Vzpomenu si na Miloše.

Pak se znovu ptají na moji zemi.

Máme univerzity zadarmo. Ale možná na ně chodí až moc lidí, pro některé by bylo lepší jít rovnou do práce a získat zkušenosti.

Když si zlomíme ruku, jdeme do nemocnice a nemusíme platit téměř nic, protože za nás odvádí pojištění zaměstnavatel nebo stát. A i když jsme podnikatelé, tak ta částka snad není likvidační.

“Oh, great,” žasnou posluchači.

Taky je u nás daleko menší rozdíl ceny mezi tím, když jíme/pijeme doma a v restauraci.

“Protože platy personálu jsou tak nízké?”

Přesně tak. Což už tak great není.

Kolem a kolem si myslím, že se máme dobře. Možná lépe, než si myslím.

Jenom mě mrzí, že bychom se mohli mít ještě daleko lépe a pohybovat se směřem k férové a světu otevřené splečnosti rychleji.

Jenže stopy tak dlouhé vlády komunismu nevymažeš za deset let. Ani za dvacet let. A asi ani za třicet.

A i tady je pořád dost lidí, kteří se nesmířili s výsledkem války Severu proti Jihu.

Takže tak.

]]>
https://rokprazdnin.cz/2017/06/09/american-dream-is-not-fake/feed/ 0 288
Dana https://rokprazdnin.cz/2017/05/31/dana/ https://rokprazdnin.cz/2017/05/31/dana/#respond Wed, 31 May 2017 18:00:18 +0000 http://rokprazdnin.cz/?p=285 Usmála se. Objala mě.

“Vítej, teď jsi součástí smečky.”

Nabídl jsem jí pomoc s nákupem z kufru auta, dostal jsem sladký muffin. Druhý dostal Tom.

Pak se pomazlila snad s každým ze svých psů, ostatně oni její příjezd ohlásili štěkáním už dobrých patnáct minut předem.

Namíchala si svůj každodenní drink vodka soda, vytáhla prodlužovačku, stolek a usadila se k počítači do ušatého křesla.

Dana.

Se smíchem mě zkoušela ze jmen husky, které jsem znal sotva dvě hodiny. Trefil jsem možná jedno. “Počkej pár dní, budeš znát všechny. To říká každý, že se to nikdy nenaučí,” usmála se. Měla pravdu, mimochodem.

“Teď je to i tvoje cabin. Otevři cokoliv, vem si cokoliv. Prostě to tu prozkoumej,” instruovala mě. A vyzvala Toma, který už byl na místě více než měsíc, aby mi řekl o zakázaném ovoci. “Vodka. Protein. A energetický nápoj G2.”

Na začátku jsem její angličtinu a přízvuk chytal dost těžko. Ale ona měla trpělivost. Neskončila rozhovor, řekla jednu věc klidně třikrát jinak. Dokud jsem ji nepochopil.

Nějakým způsobem mi hned věřila. Což byl od ní největší dar.

Předky má ze severu Evropy, ne náhodou ji chtěli do seriálu Vikingové. Zapadla by tam. Vzhledem i povahou.

Je tvrdá. Musí být tvrdá. Je vůdce smečky.

Ukazovala nám svoji fotku z věku lehce po dvacítce. Kovbojské boty, klobouk, džíny, košile slušely drobné blondýnce tak, že asi nidky neseděla v koutě.

Ale její život byl jinde než na parketu. V přírodě. Vyprávěla mi, jak se dala ke strážcům národního parku a trávila zimní měsíce sama v miniaturní chatě kdesi v horách. Tohle je její styl.

Moc nemluvila o svém ex. Hádám, že spolu pár let byli. Pak začal pít. A bojím se, že ani pro ránu nešel daleko. “Pořád doufám, že ho zavřou,” opakovala. Teď už je rok s Němcem, který k ní přijel na workaway dva měsíce přede mnou.

Ještě před rozchodem se svým bývalým ale opustila Rangers a koupila si chatu uprostřed ničeho v Britské Kolumbii.

Pracovala jako trenérka v posilovně legendy a miláčka vancouverského hokejového poublika Trevora Lindena, teď jsou jejím zaměstnavatelem CN. Kanadské železnice. V městečku Blue River má na starosti stanici, kde strojvedoucí odpočívají na svých dlouhých cestách.

“Zaměstnala jsem Katie. Ta holka to neměla v životě lehké. Má syna, otec se k němu nehlásí. Chvíli byla alkoholička. Víš co, mě tohle nevadí. Dávám lidem šanci,” hlásila hrdě v jednom z večerů. Pracuje šest dnů v týdnu.

Pracuje šest dnů v týdnu, protože musí platit hypotéku. Protože musí živit dvanáct psů.

Ona sama nepotřebuje skoro nic. Stala se vegetariánkou, protože její chata je z velké části závislá na solární energii. Není slunce, není mrazák. Není mrazák, nevydrží maso. Takže se ho vzdáte. Dana z velké části žije na proteinovém prášku, sem tam vajíčku a zelenině. “Psům taky stačí granule.”

Dělali jsme pro ni s Tomem pár hodin denně. Rutinou bylo uklízení výběhu psů, zametání chlupů. Větší projekty byly příprava dřeva na zimu a rozšiřování příjezdové cesty, aby ji mohl protáhnout sněžný pluh a nezastavil se o prařezy.

Nebyl žádný rozpis, co je NUTNĚ potřeba udělat. Ale tak nějak nebylo těžké pochopit, že to POTŘEBA je. Nejednou nám za to pak byla odměnou pizza a pivo. Vždycky pak úsměv.

Dana má svoje psy, protože je má ráda. Nemá je pro to, aby na saních tahali v zimě turisty, už nějaký čas s nimi nezávodí. “To byly jiné časy, měla jsem jich tu kolem třicet… Už jsem prodala obytňák,” říkala bez nějakých znatelných emocí.

Na stěnách ale pořád jsou reklamy převážně na cigarety, alkohol, na kterých je psí spřežení. “Focení bylo vždycky sranda. Jednou se režisérovi nezdálo, že jeden pes bílý. Tak ho maskérka musela obarvit,” vyprávěla historky z natáčení.

Rozhodně má spoustu tajemství, o kterých nemám ani tušení.

Každopádně ji všechny možné okolnosti přiměly k tomu, aby se spoléhala především na sebe.

V kalendáři v kuchyni měla vyznačené důležité události. Příjezd jakéhosi Jakuba tam byl s obrázkem slunce. To potěší. Ale taky tam byla značená operace. “Nic velkého, mám nějaké problémy se střevy,” tohle téma se nikdy moc nerozvinulo.

Vezli jsme ji tedy jednoho dne s Tomem asi 300 km do Kamloops do nemocnice. Podstoupila tam onen zákrok a za tři hodiny byla zpátky s námi. Bílá jako stěna poprosila o extra silné kafe a usmála se. Cestou do auta jsem ji musel podpírat.

Což jí ovšem nezabránilo, aby nás přinutila zastavit v obchodě s kovbojským oblečením, které Tom tak miluje. Taky zvládla za ty čtyři hodiny cesty vypít poměrně dost drinků. My jsme vážně moc nevěděli, co jí vlastně dělali…

Až doma potřebovala pomoct převázat ránu. Ránu, která se táhla od jedné strany břicha na druhou. Nevím, co jim v té nemocnici řekla, aby jí s tím pustili ven. Nebo jestli jsou Kanaďané prostě takhle zvyklí. Každopádně to byla docela síla.

V Česku by vás postavili na měsíc mimo provoz, chodili byste na převazy a všechny tyhle věci… Dana šla další den do práce. Nemyslím si, že by na tom bylo něco chytrého, ale tohle je její život. A nehodlala si do něj nechat mluvit od nějakých doktorů.

“Stefan je za tři týdny zpátky, takže za týden začínám posilovat břicho, ať mám zpátky svaly,” povídala na posteli, když jsme z ní sundavali krví doslova nasáklé obvazy.

Daleko větší bolest pak musela přejít, když jsme přišli o Disco a Karmu.

“Jsou na dálnici, obě… Musíš vzít auto a přivést sem, co z nich zbylo. PROSÍM. Nemůžu je tam nechat jen tak. A nikdo jiný to teď nedokáže,” brečela mi v náručí.

“Jenom chci, abyste věděli, že to nebyla ničí chyba,” řekla, když jsem se vrátil. Utekly dírou v plotě, tihle psi jsou víc divocí než mazlíčci. Chtějí běžet. Vždycky.

Další den přijela z práce a chovala se, jakoby se nic nestalo. O pár dní později poděkovala za hrob, který jsme vykopali. “Jsem vám za to moc vděčná.” Vím, jak moc ji to zasáhlo. Zároveň ani tohle nemohlo zastavit život zbytku smečky.

Sem tam jsme si napsali i po mém odjezdu do Vancouveru. Tak akorát, abychom věděli jeden o druhém. Lákala mě na saně, bohužel zrovna tohle nevyšlo. Přeci jen je to z Vancouveru sedm hodin autobusem, který sem tam kvůli sněhu nejede…

Ale teď napsala znovu.

Že se chystá na měsíc se Stefanem do Německa a na 14 dní na začátku července potřebuje hlídání pro svou smečku.

Tak nějak pořád nevěřím, že odjede a nechá psy “samotné”.

Ale tak jako tak jsem “musel” změnit plány a vyrazit na sever dřív a rychleji, než jsem si myslel.

]]>
https://rokprazdnin.cz/2017/05/31/dana/feed/ 0 285