Udělal jsem rozhodnutí. V tom jsem výborný. Opravdu báječný.
Provedu rozbor problému, podívám se na něj asi tak ze 361 úhlů. Můžu si napsat plusy a mínusy. Dumat hodiny, dumat dni i měsíce. Pár týdnů zpátky bych nechtěl o zpáteční letence ani slyšet.
A pak mi najednou něco přeskočí a rozhodnu se naprosto emotivně.
Vrátím se domů.
Pohrával jsem si s myšlenku v Kanadě zůstat. Ještě předtím než jsem nastoupil do letadla směr Calgary. Měl jsem základní představu, jak si po roce prodloužit víza. Tak nějak jsem si na tom postavil i svůj program tady. Ta možnost je/byla lákavá.
Ve finále by to bylo reálný. Musel bych se trošku snažit, ale šlo by to. Práci mám slušnou, peníze na zábavu i nějaké to cestování. A taky pocit, že jsem si tím splnil, za čím jsem šel. Že tohle je to, co mi nikdo nevezme.
Vím, že mi tohle všechno bude chybět. Styl života. Výhled na hory. Smečka psů.
Na druhou stranu i teď mi něco chybí. Rodina, kamarádi.
Taková je pro mě daň za cestování. Kus ze mě zůstane na každém z míst, která zůstanou ve vzpomínkách. Rusko, Kanada, Anglie. Nemusím mít na rukou tetování (pořád se nemůžu rozhodnout), abych to měl pod kůží.
Pamatuji si naprosto přesně, proč jsem odjížděl. A některých věcí se bojím. Jakože regulérně.
Nevím, jak to popsat. Totálně mě ničí nálada společnosti. Jako sorry. Ale já to prostě nějak nekoušu. Vím, že mi to může být jedno. Že mám kolem sebe normální lidi a můžu se bavit s nima. Ale já pak stejně uslyším nějakýho posranýho rasistu a půjdu mu říct svůj názor.
Jak to asi dopadne…
No nic, to jsem se rozčílil zase zbytečně. Jenom tím pomyšlením.
Pro zlepšení nálady. Kamarád Honza, co jsem s ním bydlel v Jasperu. Psal jsem o něm. Dvacet let, totální ucho. A taky borec, který jako fakt tvrdě dře v posilovně. A ještě víc dře v kuchyni, aby z něj jednou něco bylo. Už teď k němu na oběd zajdu kdykoliv.
No tak tenhle kamarád Honza už je v Česku a pořád měl na hlavě takový culík, co mu za pobyt v Kanadě narostl. Tak si říkám, jestli to je jako póza. Ne, není. Nechal si to růst, aby mohl svoje vlasy věnovat na paruku pro pacienty dětské onkologie. Už má holou hlavu. Díky za takový lidi.
Zpátky teda k mému rozhodnutí.
Vzal jsem to při jednom a s největší pravděpodobností se dohodneme i ve Sportu.
Pár lidí mě od toho zrazovalo, byly i jiné možnosti. A já si to teda dost často taky nedovedl představit. Zase v sobotu nahánět experty na utkání juniorů na Nový rok… Dvacet legend českého hokeje jsem minulý rok obvolal. Zápas na MS U20 nesledovala jediná.
Jenže na druhou stranu jsem si odpočinul. Klidně zase v pátek pojedu do Litvínova, možná teda zůstanu do neděle na Klínovci. Ale prostě mám do toho zase chuť. Uvidíme, jestli mi vydrží. Věřím si celkem. Změnil jsem se. Trochu. Tak bych mohl být lepší.
Takže plán je následující. Do poloviny května můžu legálně pracovat, takže toho budu chtít využít. V plánu je ještě výlet do San Franciska za Luďou, jedním z mých spoluběžců a nejúžasnějších lidí v mém životě vůbec.
Pak se asi na Velikonoce podívám do Banffu za Kačkou, Mary a Hugem. Pokud je cesty mezitím nezavedou jinam. No a následně mám do září volno a pár nápadů. Jako třeba ještě jednou vidět Aljašku. Pěšky nebo na kole. 2000 kilometrů. To není tak strašný.
My se budeme moc těšit! Můžeš bydlet u nás, nebo u Anky. „)