Už tušíme, že nehrajeme o vteřiny.
Dokonce vytáhnu telefon, otočím se a vyfotím rej světýlek. Čelovky, které nás následují.
Ten pohled dolů z kopce je vskutku okouzlující. Jakkoliv bych měl běžet vzhůru a nezdržovat se, nemůžu se ho nabažit.
Tomáš přemlouvá svůj pás, aby držel na skluznici, a tak se chvíli kochám.
Za každým tím světlem je druhé světlo. Pár. I tradiční rivalové se tu mohou stát na chvíli týmem. Musí schovat ego, rychlejší počkat, pomalejší zrychlit.
Vždycky pro mě bylo důležité v životě někam patřit. Pro pro svou rodinu, pro své přátele a pro svůj tým jsem myslím schopen udělat mnohé.
V realitě běžného světa pak bojuju s tím, že ne každý to má stejně. Ne na každého se dá spolehnout jako na parťáka z Noci Tuleních pásů.
Tomáš cvakne vázání a jdeme dál.
——–
Ve stoupáku na Javor není moc prostoru přemýšlet.
Snažím se dýchat, motivovat své vlastní nohy, aby se posouvaly jedna před druhou a mířily k vrcholu.
I tak se stačím dojmout.
„Dáš si čaj?“
Víš, kdyby se k sobě všichni chovali takhle hezky. Tak hezky, jako se k nám chovají dámy a pánové na občerstvovacích stanicích…
Kdyby se tak k sobě chovali všichni, byl by svět nepřekonatelně krásné místo.
„Dej si ještě hroznový mošt.“
Neodolám.
Nelituju. „Boží,“ vydechnu upřímně.
„Stoprocentní od CEVINU, ať to šlape,“ dostane se mi povzbuzení do sjezdovky, která bude po „návštěvě“ chaty Dakota následovat.
Mimochodem, už před startem jsem si dal od zmíněného vinařství i LIMO! a tam je poměr moštu a vody spojený v opravdu ideálně osvěžující nápoj.
Tak jdeme.
——–
Začali jsme dobře.
Svižně jsme vyběhli ze startovací brány, tempo drželi celou cestu po silnici.
Tak jsme to chtěli. Být pod stoupákem na Růžohorky v první třetině závodního pole. Sundaváme lyže z batohu a… asi jsme si mohl vyzkoušet práci s vázáním z půjčovny dřív než v závodě samotném.
Snažím se aretovat brzdu. Poprvé marně. Podruhé marně. Potřetí mě chytá beznaděj. Počtvrté vztek. Popáté mechanismus pochopím.
Tomáš mizí někde v dáli.
Asi napotřetí zacvaknu boty. Ale nezvednu pacičky na chůzi. Za sto metrů na to přijdu poté, co lovím lyži v hlubokém sněhu při pokusu předbíhat mimo stopu.
Nic nového. Tři ročníky za mnou, v každém stejné trápení. Třeba se to jednou naučím.
——–
„Příští rok přijedeš na Noc tuleních pásů.“
Myslím, že to od Gaba snad ani nebyla otázka. Bylo to konstatování faktu.
To on mně, jako zjevně stovky a tisíce dalších, skialpový sport ukázal. Vzal mě do Vysokých i Nízkých Tater, pobavil jsem ho svou naivní technikou, která by se asi nejvíce podobala běhu na sněžnicích ale snad i potěšil svým nadšením.
Bylo to pár dní, které svými zážitky vydaly na pár měsíců.
Nadchly mě ty lyže. To je jasný.
Ale ještě víc Gabo. A Matúš. A Tomáš s Míšou.
Lidi, pro které není sport možná smyslem života, ale jeho absolutně nedílnou součástí rozhodně. Vášní. Neznal jsem nikoho z nich a se všemi si prakticky okamžitě rozuměl. Nikdy si toho nepřestanu vážit.
Inu, na Gabova slova došlo.
V roce 2020 jsem si Noc tuleních pásů vyzkoušel poprvé.
Stal se z ní svátek. Vánoce. Velikonoce. A taky Noc Tuleních pásů.
——–
„Hej, sto osmdesát jedničko, máš vyháknutý pás na patce.“
To mi ještě chybělo.
Cik, cak. Cik, cak.
Stoupání na Růžohorky fyzicky nebolí zdaleka tolik, jako psychicky.
Trápím se s technikou. Nejdou mi protisměrné otočky. Nejde mi nikoho předběhnout. Nejde mi to zcela logicky.
Naposledy jsem na skialpech stál kdy? Před rokem na Noci tuleních pásů.
Je to ostuda. Je to smutné. Ale nedá se nic dělat. Alespoň takhle si to v tom kopci snažím sám před sebou omluvit. Jednou, v budoucnu, budu mít víc času. Udělám si víc času.
„Díky, snad to vydrží až nahoru,“ odtuším směrem k té patce.
„Nevydrží,“ dostávám poučení.
Poslušně si vystoupím mimo stopu, vypnu vázání, vrátím pás do správné polohy a sleduji, jak se propadám z pracně vybudované pozice.
Je vlastně komické se tím trápit.
Jenže… V cíli se nás později zeptá báječná běžkyně a sportovkyně obecně Marcela Joglová: „Závodili jste, nebo jste se kochali?“ Jasně, že závodili! Akorát to chvílemi dopadlo tím kocháním. S Tomášem nás dělí dvacet let věku. Ale chuť soutěžit nás spojuje úplně stejná. I s těmi, kdo jdou kolem nás.
Víme, že na stupně vítězů máme nekonečně daleko. Ale děláme maximum. Proto jsme sem přijeli. Přeci.
Růžohorky jsou nekonečné. Cik, cak, cik, cak. Zkouším zkratky, alternativní cesty. Některé mě zrychlí, jiné seberou zbytečné množství sil. Svého parťáka ale doženu. Nahraje mi, že má svých starostí dost.
——–
Nástup do stoupání Javořím dolem je po sjezdu z Portášek pozvolný.
Nastavíme si tempo, které nás nezničí. Mlčky stoupáme, chvílemi jsme mezi zmrzlými stromy úplně sami.
Tomášovi přestane svítit čelovka.
V duchu se pobavím myšlenkou, že bych zhasl i tu svou a po vzoru Scotta Jureka se schoval našim pronásledovatelům.
Už víme, že chceme hlavně se ctí dokončit. Na ohňostroje nad pořadím to (ani) tentokrát nebude. I tak si užívám každou minutu.
Přemýšlím nad tím, že příští rok už musím zase vzít Janinu. Odevzdáme Josefku s Alfrédem babičkám a pojedeme spolu. Nemusí závodit, aby si atmosféru téhle Noci užila. Každý sportovec je přeci rád mezi svými.
Ta atmosféra na parketu klubu Klondike je po závodě mimořádná.
Zkusím si lépe zorganizovat práci a dorazit už na festival. Poslechnout si přednášky, nabít energii z nadšení Honzy Kloučka. Zase se inspirovat, znovu se nechat nadchnout pro něco nového.
Těším se na to.
——–
Bonus pořadatelům vskutku vyšel.
Pro nás se stal symbolem celého závodu.
Tomášovy pásy definitivně opouští touha se lepit k čemukoliv, natožpak k mokré skluznici jeho nádherných lyží.
Poslední stovky metrů třetího stoupání absolvuje ve stylu Chytré Horákyně. Na jedné noze nechá lyži, druhou mi svěří do péče a kulhá kopcem vzhůru.
Komedie.
Je mi ho líto! Naprosto vážně, upřímně. Protože moc dobře vím, jak se cítí. Většinou mám totiž před sebou já jeho záda a snažím se zoufale držet tempo a krok. Je mi ho opravdu líto, ale stejně se musím smát.
Protože tohle je radost, ze které budeme následující týdny za klávesnicemi a před obrazovkami počítačů žít.
——–
Kurnik, zase to bylo těžký.
Doklepnout těch pár posledních metrů stromečkem, neustlat si ještě na závěr do měkkého.
Ale pak jsme v cíli. Smějeme se, plácneme si. „Tak dobrý, no…“ povídá Tomáš jako vždycky. Nemůžu nesouhlasit.
„Super.“
Dvě hodiny a osmnáct minut jsem se střídavě trápili, mučili, utápěli ve frustraci z vlastního amatérismu, abychom si teď užívali absolutní euforii.
Nevím a nikdy nezjistím, jestli bychom ji měli po vítězství ještě větší. Tahle mi stačí. Bohatě. Zase je co vyprávět, zase je z čeho žít.
Na baru to snad také zvládneme se ctí.
Tak, abychom v neděli vychodili nohy procházkou na Černou horu, kochali se horami a spekulovali nad naší účastí na Dolní Moravě.
Když vracím dole v Peci lyže (prodejnu Intersport můžu jen doporučit!). „Díky, byly skvělý,“ loučím se s materiálem. „Můžete je koupit.“
Na chvíli se nad tím zamyslím.
Ještě ne.
Ale jednou. Jednou snad jo. Až je využiji častěji než jednou za rok na Noc tuleních pásů. Snad brzy.