Momentka u vítězné fotografie letošního Czech Press foto. Při pohledu na tu scénu jsem musel napsat, co cítím.
Když se směje, nemůžu být šťastnější.
Když má radost, je to nehraná, upřímná, prožitá dětská radost.
Ale právě když ji vidím se vší veselostí v očích, je mi někde uvnitř nejvíce úzko. Už to bude rok.
Ta holčička o světě neví nic. Je jí jedno, že po ní chceme poznávat barvy. Má svoji maminku, svoje papáky, hafáky a ovečky mééé, které jí při krmení lížou ruce a ona se tomu směje před spaním a očekáváním dalšího dobrodružství.
Když ji něco bolí, pláče, ale když to přestane, rychle zapomene.
Nedovedu si představit, že bych na její tělo psal fixou krevní skupinu a čekal na další varování před raketovými útoky.
Den co den. Měsíc co měsíc. Rok… Tak dlouho, až bychom k těm varováním otupěli.
Pokud bychom měli to štěstí, že bychom žili.
Ne v realitě životů svázaných půjčkami na bydlení, starostí, kde bude příští dovolená a zda máme dostatečně prestižní zaměstnání.
V empirické zkušenosti toho, že nám někdo všechny plány do budoucna ze dne na den sebral. Nikdy je nevrátí, nikdy už nic nebude znovu normální.
Holčičky jako je Josefína na Ukrajině od 24. února minulého roku umírají. Jejich matky jim píšou krevní skupiny na tělo v naději, že by je to mohlo zachránit. Jsou odebírány rodičům a odváděny na převýchovu.
Mají zničené životy dříve, než je stačily žít. Ne proto, že se stala přírodní tragédie. Ne proto, že by byly nemocné. Všechno je to jen a jen proto, že jedna země napadla druhou zemi.
A je to zločin, který nesmí být v paměti našich životů nikdy omluven.
Nechci vidět žádné Rusy, ani sportovce ani turisty, ani kohokoliv jiného z té země, kdo zcela jasně neodsoudí tuhle barbarskou invazi.
Nechci vidět v českém dresu lidi, kteří celou problematiku svým postojem bagatelizují a hledí pouze na své osobní dobro.
Pokud by Rusové na olympijských hrách či kdekoliv jinde nastoupili, bude pro mě hrdinou každý, kdo s nimi odmítne soutěžit. Kdo dá najevo, že Ruská federace zmařila desítky tisíc životů a každému z nás ho nedodržováním elementárních mezinárodních dohod znesnadnila.
Je mi stydno, kolikrát se sport propůjčil k tomu, že celý tenhle režim (a jemu podobné) legitimizoval. Je mi stydno ze sebe samého, protože jsem pochopitelně moc dobře věděl, k čemu KHL v Praze slouží.
A pomáhal ji propagovat.
Lákalo mě tehdy poznat, zda je Rusko skutečně tak hrozná země, jak jsem si díky výchově rodičů představoval. No, po všech těch návštěvách můžu říct, je ještě horší.
Nechtěl bych žít na jediném místě, které jsme tam navštívili. Nikdy a za nic. Chápu, že lidé, kteří nemají co ztratit, jdou ztratit i to poslední kamsi do mrazu a bahna nesmyslné války svého režimu.
Pokud bychom si v Evropě a konkrétně v naší zemi byli schopni pamatovat historii alespoň pět dekád vzdálenou, nikdy by pro naše (a ostatní evropská) olympijské hnutí neexistovala jiná varianta než Hry s Rusy bojkotovat.
Pro sportovce je to mrzuté, dvojnásob vzhledem k průběhu her v Tokiu. Bohužel jsou na světě důležitější věci než start pod pěti kruhy. Pokud to oni sami necítí, pokud nedokáží MOV přesvědčit o svém postoji, pak mi jich ani líto není.
Není možné dělat ústupky. Žádné.
Jinak budou holčičky jako je Josefína umírat dál. Tak prosté to je.