Deník

13. srpna

Bolí mě nohy, bolí. Nebudeme si hrát na velký hrdiny. Ale musím se ještě jednou podívat na Old Fort Point, místní vyhlídku na Jasper. Tak si dám k obědu kuřecí stehýnko s indickým chlebem a za neskutečného pařáku vystoupám na přírodní rozhlednu. Je to tu krásné. Achjo… Večer předposlední směna v pizzerii, ještě pár talířů… Jedno pivko a zpátky do auta J

12. srpna

Skyline Trail. Vstáváme v sedm, první noc v autě. V pohodě. Kanaďan Dylan to balí ještě než se vyrazilo, z kalby se vrátil ve čtyři. Asi rozumné řešení. Na start nás odvezl Hozna (díky moc) a dalších 50 kilometrů chůze převážně nad úrovní 2000 metrů nad mořem už bylo na nás s Karlem. Zážitek boží. Těžko popsat slovy, zkuším to ještě v nějakém dalším blogu snad. Dva kilometry před koncem jsme vyčerpaní ještě stihli narazit na medvěda, který byl na cestě asi deset metrů před námi. Takticky jsme zvolili ústup, ale mistr šel za námi. Nic moc… Nakonec se však rozhodl pro vege stravu a zmizel v lese.

11. srpna

Budím se na gauči v obýváku jiného patra ubytovny a zjišťuji škody předešlé noci. Klíče nenám. Což poněkud komplikuje úkol se do dvanácti vystěhovat. Musím do hotelu ke spolubydlícímu, pak vyprat, zabalit do přepravek a do auta… Večer rozlučka dalšíma lidma, ale naštěstí Karlos zavelí k odchodu kolem jedné a příprava na pochod je tedy ještě jakž takž…

10. srpna

Poslední den ve dvou pracích. Na hotelu už je to i trošku nostalgie, koupím pár donutů na rozloučenou a pokoj od pokoje se mi to krátí. Ten poslední je po mém příchodu už uklizený. Díky Báro a Jonesi. Tohle je víc než slova, než cokoliv. Až by na slzy došlo… No nic, konec dojímání se, prý se můžu kdykoliv vrátit. Večer pizzerie, po práci tři pivka se šéfem a chtěl jsem jít domů. Bohužel jsem potkal jistou skupinu lidí a toho piva byla nakonec o moc víc…

9. srpna

Jede to. A večer v pizzerii mi šéf nabídne, abych se kdykoliv vrátil. Prosinec? Beru tě. Můžeš bydlet na baráku, určitě dej vědět. Jsme ve spojení. Tohle potěší. Jakože moc. Tak uvidíme, jak se to všechno ještě bude vyvíjet.

8. srpna

Už jenom tři! Tak si vezmu rozpis, kárku a jdu to uklidit. V pizzerii už je domluvený Honza, že přijde za mě na výpomoc. To získají trošku většího mazáka vzhledem k jeho zkušenostem. A taky že jo, panuje z něj nadšení. A já sbírám další plusové body 😀

7. srpna

Budíček obstará nový spolubydlící Filip. Borec. Rok byl v Austrálii, tak teď jde tady do kuchyně. Tak jsme ráno aspoň pokecali a zase jsem klusal 😀

6. srpna

Jo, vlastně. Taky mám nový telefon. Volali mi dokonce do hotelu kvůli tomu, hledali mě po celém MPL kvůli pin k sim kartě. Nějak už není soustředění ani na Harryho, tak jedu itunes a různou muziku. Na pizzerii je to zábava, tam to snad ani není práce.

5. srpna

Volné odpoledne jsem chtěl strávit nějakým zařizováním, ale Honza mě vylákal na jezero. A bylo to super. Koupačka na Anettu, večer chvíli pivko s Honzou o Aljašce. No a pak zase zpátky do procesu.

4. srpna

Francouzi mezi Kanaďanama jsou opravdu zvláštní rasa. To nejde ani vymyslet. Teď máme nového v pizzerii, všechno ví a zná. A taky… posere. No nic, nemá cenu se stresovat.

3. srpna

Už trhám kalendář. Jak se to blíží, tak to teda zrovna chvatně neubíhá. Na druhou stranu je to trošku I nostalgie. Každá cesta domů je jednou z posledních. Tak nevím, jestli jsme rád, nebo nerad.

2. sprna

Tak je to tady. Posledních devět dní. Z toho osm v obou pracích. Just do it. Že by se mi po Pyramidě chodilo lehce, to se teda říct nedá. Tenhle výlet jsem za pochodu léčil pěkných pár dní.

1. srpna

Výstup na Pyramid má vlastní blog. Takže tak. Ale šli jsme po něm do sauny, udělal jsem si polévku a vejce a došla taková slabost, že jsem sotva přešel do postele. No peklo.

31. července

Poslední den před posledním volnem. A ještě je volno i odpoledne. Takže se zrelaxuje, je plán jít brzo spát. A nejde se. Jde se s Karlem na pivo. Potkáme i Honzu s Adamem, čerstvé navrátilce z Aljašky a pochytáme nějaká moudra. Nakonec jsou z toho čtyři džbánečky. Příprava na výstup, jak má být…

30. července

Hey, Jakob, will you miss Jasper?

Jo, to teda budu. Už teď občas propadám nostalgii a vzpomínám na to, jak jsem ho poprvé viděl z okýnka autobusu…

You are trapped, my friend.

Úryvek z konverzace v pizzerii… pravdivý úryvek. Tyhle hory jsou past.

29. července

Volné odpoledne, takže si dávám dvacet, saunu a pouštím se do úřadování. Zaplatit pojistku na auto, vyřídit nějaké maily. Trošku plánovat závěrečné dny v Jasperu. Těžce se to krátí… A jako klasicky začíná převládat pocit, že nestíhám… J Nejde popsat, jak si to tady užívám.

28. července

Ok, zlepšil jsem se. Už nejsem v pizzerii páté kolo u vozu, už jsem schopen přiložit ruku k dílu. Ale povel: “Cedriku, Jakub tě naučí roztahovat těsto” je přeci jen trošku mimo. Cedrik za mě vzal před pár týdny nádobí a je to kanadský Francouz. Takže umí anglicky ještě míň než já a občas mám pocit, že po nějakém zlepšení ani moc netouží J. Takže dva mistři vedle sebe dělali těsto na pizzu… “Jakob, you are machine,” vzdychnul Ced po chvíli a šel zpátky k nádobí. Svou pedagogickou vložku jsem však nezvdal a v průběhu večera jsme i nějaké Cedrikem připravené pizzy použili. Já jsem pak měl lekce sázení do pece. Australan rapuje “Jakub, who likes ice hockey and is from Czech Republic, stretch nice pizza…” a já si zase jednou připadám víc než báječně.

27. července

Už jsem si tak nějak myslel, že mě nic nepřekvapí. Ale když hosté pijí kafe z papírových kelímků, které předtím ovšem nerozbalí z igelitového obalu, tak… Tak překvapenej jsem. Začíná tu být docela léto konečně. Ne že bych měl čas si to nějak moc užívat. Nicméně i pracovní morálku tohle zvedá. Občas už se přistihnu u nostalgie. Ten pohled z okna autobusu, když jsem přijížděl… Už jsou to skoro tři měsíce. Hrozný. Z pizzerie jdu už v půl jedenácté, tak mám čas na blog, beru si to ven a odměnou je mi návštěva nádherného jelena. Neskutečně majestátné a čisté zvíře.

26. července

Načínám předposlední týden v plném pracovním nasazení. Už dávno mě nebolí celý člověk, už zase mám sílu v prstech a můžu si otevřít vodovodní kouhoutek bez toho, abych ho držel oběma rukama. Tak s chutí do toho!

25. července

Volno a já si pospal do devíti. Nicméně v plánu tentokrát bylo víc než jenom flákání se v posteli. V deset s Honzou startujeme fialovou bestii a vyrážíme 50 kilometrů k jezeru Maligne. Jednomu z nejkrásnějších v Rocky Mountains. A taky že jo… Projíždíme pásy spáleného lesa, požár dva roky zpátky naplno vypukl 9 dní po úderu blesku a zpopelnatěl 500 hektarů lesa. Nicméně tohle je příroda. Takhle to Kanaďané do velké míry vnímají a s nadšením popisují obnovu lesa. Pak jsme si půjčili kanoii a hodinu a půl pádlovali ve vodě, která měla teplotu následující: “Pokud se převrhnete, tak vás někdo musí vytáhnout do patnácti minut. Pak už to nemá cenu.”

24. července

Obvykle jsem končil týden nákupem piva a menší osobní veselicí. Tentokrát ovšem jenom “vařím” instantní polévku, surfuju si po internetu a těším se na výlet. V čemž mě umocní ještě noční Honzova návštěva.

23. července

Dvě volná odpoledne člověka nastartují, takže další pracovní víkend je v půlce ani o tom nevím. Už jenom dva týdny, honí se mi cestou mezi houskeepingem a pizzerií. Živě si pamatuji, když to bylo pět. Letí to až nepříjemně rychle.

22. července

Bydlím sám. Honza dal sbohem snídaním u MPL a přesunul se na plný úvazek k číšničení, což pro něj znamenalo i konec na staff accomodation. Těžko jsme si mohl přát jako splubydlícího na start někoho jinýho. Sice jsem se každý den budil v pět ráno s jeho budíkem, ale to asi jako mít Mustanga a stěžovat si na spotřebu… good luck bro

21. července

A ráno. Ráno… se vstává těžko. Tohle pracovní tempo jde držet, tělo i hlava si tak nějak zvyknou. Ale nesmí se do toho přidat alkohol, další dny ho neodpouští. Takže jsem se po uklízení milerád uklidil do postele a svůj spánkový deficit dohnal.

20. července

Výplata. Again. Na hotelu 976 dolarů, plus 50 poslední vratná záloha za bydlení. Těžko na to říct něco jiného, než že vládne spokojenost. Ještě se uvidí, co pizzerie. Ale peníze na uskutečnění nejbližších plánů by tedy být měly. Na fb jsou fotky od Olči, Honzy a Adama, občas i napíšou. A podle všeho je na co se těšit. Při největším shonu při dělání italských placek za mnou přijde Pavel, že mají problém. “Zabouchli jsme si klíče v autě. Jenže je nastartovaný…” Nemoho pomoci než informací o výskytu mých klíčů, ale smát se musím ještě dlouho potom. O tomhle to je… Nechám se zlákat i na následnou rozlučku. Končím o půlnoci, v jednu beru z baru první pivo, ve tři ulehám.

19. července

Já beztak trávím dalších 14 hodin prací v jedné a druhé provozovně. J V první hltám Pottera (úplně jsem zapomněl, jak je to napínavý J) ) A ve druhé pokračuji v procvičování angličtiny. Ačkoliv to tentokrát bylo hlavně ve společnosti nádobí, stejně mě to celkem baví. Ikdyž šest nocí za sebou je slušná porce.

18. července

Přihlášení auta, podrobnosti v blogu. Každopádně jsme spokojení. Hned ráno jsem ho vzal na vyjížďku k jezerům, řídí se dobře, všechno se zdálo být v pořádku. A jak říkám, pokud něco není, tak to stejně nepoznáme… Oba jsme s Karlem nadšení a zároveň připravení, že Aljaška bude dobrodružství se vším všudy… Večer mám Famoso a očekávám rychlý únik. Zmýlená neplatí. Nakonec je z toho nejvíc “busy” večer v historii restaurace a končíme opocení v jednu v noci. Pavel, Zůza a Lukáš se nechaly vyhodit z ubytovny, takže jim obratem půjčujeme auto, aby se mohli jet podívat do Calgary a Banffu před jejich odjezdem do Vancouveru. Aspoň se dodávka projede a oni mají nějaké zážitky.

17. července

Den probíhal v poklidu a směřoval k tradiční noční odměně před volnem, tedy vypití pár piv. Propustili měl po desáté, parádní čas. Sednu si na lavičku před ubytováním, chystám se na pizzu a první pivo, chystám se zkontrolovat zprávy a… “Čau, trošku změna plánu, potřeboval bych se s tebou sejít dneska a ráno odjet do Vancouveru,” píše borec, co od něj chci koupit auto. Ok, ještě mu vytisknu jízdenky na bus a jdeme to s Karlem okouknout. Shodujeme se, že stejně nic nepoznáme, takže to prostě koupíme. A tak také učiníme. Já ještě prodejci dám dvě piva na dobrou noc, probreme jeho kanadské příhody, nechám ho přespat v autě a loučím se…

16. července

Dostihlo. Ráno ještě únava nebyla hrozná, ale směrem k odpoledni se nepříjemně vystupňovala a navíc kombinovala s hladem. Tak jsem musel vyběhnout přes půlku města pro pečené kuře a vyřešil alespoň část problému. Naštěstí nás pustili ve čtyři, tak jsem si mohl dát čtyřicet minut dvacku a přežil v pizzerii až do půl jedné.

15. července

Za výpomoc se mi ve Famosu dostalo ještě větších d