Přišel jsem domů, hodil aktovku do kouta a… zapnul televizi. Bylo mi čtrnáct let a zpětně mě překvapuje, jak moc málo jsem to celé chápal.
Na obrazovce byly záběry dvou mrakodrapů, ze kterých se valil dým. Spadnou? Nespadnou? Spadly. Oba.
Byl to den, který se nám všem měl propsat do života. Mně ovšem z celého toho šílenství zajímala především jedna informace.
„…extraligové kluby rozhodují, zda neodložit první kolo nové sezony…“ běželo v pásku na spodní hraně monitoru.
To snad ne!
Nezrušily. Vzal jsem svou milovanou šálu, dojel na Vltavskou a pěšky došel až ke Sportovní hale. Bylo nás tam tehdy čtyři tisíce a jako soupeř stály při minutě ticha za oběti teroristického útoku na modré čáře České Budějovice. Později mistrovská sezona začala výhrou 5:3.
—-
Poprvé jsem do té haly vkročil s tátou.
Netuším, kdy to bylo. Kolik mi bylo. Ty pocity ale nikdy nezapomenu.
Do hlediště se chodilo po vroubkovaných betonových plošinách, které polité pivem klouzaly víc než ledová plocha.
Na chodbách se doslova povaloval dým z pečených klobás.
Ve stánku se suvenýry jsem si vyprosil onu šálu. A u stolku Ferdinanda Hrbka, řečeného Ferda obdivoval všechny možné karty sparťanských hráčů.
No jo. Myslím si, že to muselo být u Ferdy. U chlapa, který v té době bubnoval a měl můj nekonečný respekt.
A pak se hrál hokej. A já se zamiloval. Naprosto bláznivě.
—-
Čtyři tisíce.
Bříza. Nedvěd. Srdínko. Ptáček, Zábranský. Kratěna, Broš, Tomajko. Žemlička, Chabada. Co jméno, to slzy v mých očích.
Přišly čtyři tisíce lidí.
Vstupenku do sektoru 212 hezky na červenou čáru jsem si koupil na pokladně hodinu před zápase a často jsem měl dvě tři místa na sklápěcí lavici jenom pro sebe.
Přímo pode mnou tehdy seděli bubeníci. A pod nimi Doktor Buben. Nelze popsat moje tehdejší pocity, když začal hrát Tarzan Boy a hokejový večer začínal…
Byl jsem pořád dítě a nebylo v mém světě nic víc. Vůbec nic víc než HC Sparta Praha. Byla mojí první vážnou láskou, mojí vášní, mojí největší starostí.
Jsem rád, že jsem z toho časem vyrostl. Nikdy mě ale nebude mrzet, že tomu tak bylo.
—-
Nevím, kde jsme tehdy měli sraz.
Každopádně jsem jeli autem. Za volantem seděl Destroy, který měl permanentku na místo o dvě řady nade mnou. I k němu jsem pochopitelně vzhlížel. Nejen obrazně. Když doslova na celou halu řval na sudí, nemohl jsem se neotočit.
O Spartě věděl všechno, stejně tak o soupeřích.
Pravidelně byl na čele žebříčku v počtu výjezdních kilometrů. Tuším, že měl sezonu, kdy nevynechal jediný zápas.
Jednoho dne mě vzal s sebou. Výjezd do Plzně. Můj první.
Nevím, kde jsme tehdy měli ten sraz, ale ještě jsme nabírali jistého Homolku. Já pak seděl a poslouchal. Historku za historkou. Ocitl jsem se v encyklopedii sportu a těšil se na každou další stránku.
Výsledek si nepamatuju.
Po první třetině přišlo k nám do sektoru asi pět chlapů a vysvětlili nám stručně ručně, že jsme v Plzni. „Kluci, sundejte si ty dresy. My se taky bojíme,“ informoval nás následně městský strážník a my poslechli.
—-
Někdo trávil pubertu na diskotékách, já na Spartě. A se Spartou.
Postupně jsme s kamarádem Michalem dnes poněkud nekorektně řečeným Negrem stali součástí toho opravdového fanouškovského jádra.
Zápasy nekončily sirénou. Zápasy končily v útrobách arény odjezdem posledního metra a někdy také nočního autobusu.
Sedávali jsme u stolu mazáků, uši našpicované a hltali ta životní moudra. Leccos jsme se naučili. Zažili jsme toho strašně moc.
Rád vzpomínám, jak pan Jaroslav Pouzar odvedl budějovické hráče do kabiny ve čtvrtfinále roku 2003 na znamení nesouhlasu s výrokem sudích.
Jak jsme stáli před halou, když derby se Slavií přerušila dýmovnice v hledišti.
Na seance v bývalém divadle U Nováků, kde jsme sledovali duely Spenglerova poháru a krátili si čas sázením na chrtí závody.
A taky jak jsem šel na derby v 52. kole roku 2006. Stoupl jsem si do vchodu do sektoru, začal hrát Tarzan Boy. Měl jsem slzy v očích. Co když to bude naposledy? Co když prohrajeme a žádné play off nebude?
Jenže MY vyhráli. Sparta zvítězila. Byl to jeden z neskutečných večerů Petra Tona, který se vrátil po zlomenině ruky. Byl to večer plný euforie.
Pak jsme jeli do Zlína.
Já nosil na hlavě hokejovou štulpnu. Kamarád pro změnu plyšový klobouk. Byli jsme otřesní, přesto báječní.
Fotografie máme ze Zlína i z ledu po opravdu posledním duelu sezony. Po tom, ve kterém Sparta získala titul. A já přišel po cestě domů ranním metrem o telefon. „Laskavě se trochu vyspi a jdi to řešit,“ oznámila mi do práce zrovna odcházející máma mezi dveřmi.
—-
Pavel Mrňa. Bez Pavla Mrni. Nikoliv Mrňi.
Měl to být triviální úkol.
„Půjdeš na juniory a napíšeš report ze zápasu,“ instruoval mě Vojta Gibiš, dnes člen reportérského týmu České televize.
Tak jsem šel.
No a Pavel Mrňa měl asi 3+2. Jenže taky jiné číslo na zádech než na soupisce, tudíž jsem jeho slávu připsal jinému hráči.
A hned nebohému Vojtovi volala paní Mrňová, tehdy zaměstnankyně klubu. „Kdo je to ten Hlaváč?“
Tak jsme to opravil. „…po přihrávce Mrňi…“
Celá slavná novinářská kariéra mohla skončit dřív, než kdy začala. Naštěstí mě matka sparťanské naděje jaksi neměla po ruce a nemohla mě zabít.
Vůbec první akce byla možná ještě bizarnější. Byl jsem na svatbě Tomáše Duby. Já, nikdo. Fotku si tehdy od Sparty koupil Blesk a poslal mi za ni krásný honorář.
—-
Davide, potřeboval bych pět minut rozhovor.
„Nemám čas, musím pro děti.“
Míro, on ten Výborný nemá čas. „Jak nemá čas? Půjdeš tam zítra znovu.“
Davide, potřeboval bych pět minut rozhovor.
„Nemám čas, musím pro děti. Přijď zítra před tréninkem.“
Byl jsem nervózní. Dávno byl pryč můj fanatismus. Ze dne na den jsem o něj přišel. Ze sektoru 213 jsem se přesunul v roce 2007 do sektoru novinářského.
Nikdy, ani jednou jsem tam gól Sparty neoslavil. Ani gestem, ani výkřikem.
Rok jsem pod Gibiho dohledem plnil obsah webových stránek klubu, abych po sezoně přestoupil do redakce Deníku Sport. To bylo nejvíc.
I tam jsem časem dostal na starost Spartu. Zuboženou, mizernou Spartu.
„Musíme mít rozhovor s Davidem Výborným, něco k tomu říct musí,“ zněl rozkaz zcela jasně.
Byl jsem nervózní, měl jsem strach.
David Výborný. Legenda.
Stál jsem tam další den ráno na recepci a… „Davide, můžu poprosit o ten rozhovor?“ Málem se opařil kávou, jak se mě lekl.
Odrecitoval jsem pár připravených otázek, žádné velké povídání to nebylo. Jenže jedna z nich byla, zda kapitán vnímá kritiku fanoušků.
„Diskusní fóra nečtu a je mi to jedno.“
Z té odpovědi byla šílená kauza.
Nenapsal jsem nic, co by nebyla pravda. Jakkoliv se to nejen Petr Bříza snažil tvrdit. A fanoušci se to dozvěděli.
Zároveň i já bych to dneska celé řešil jinak.
Tahle historka nicméně charakterizuje to, co se stalo. Najednou jsem neviděl Spartu zidealizovanou. Viděl jsem ji reálnou, nedokonalou. A její hráči ve mě viděli někoho, kdo jim šlape po štěstí. Už jsem se do Sportovní haly vždycky netěšil.
Často jsem se tam jít bál.
—-
Všechno to skončilo.
A je to dobře.
„Jakube, budeme na Spartě hledat nového tiskového mluvčího,“ volal mi před lety Petr Bříza.
Vzal jsem si nějaký čas na rozmyšlenou.
Ale odpověď jsem znal hned. Už jsem nebyl tím náctiletým klukem, pro kterého byla Sparta vším. Už bych se za ni tak rvát nedokázal.
Chtěl jsem to Petru Břízovi zavolat zpátky, ale nemohl jsem. Po některé z našich předchozích hádek si (podle mě) moje příchozí hovory zablokoval…
I tenhle paradox to celé vystihoval.
Nakonec zavolal Bříza sám a mou odpověď asi chápal. Vím, že se tehdy ještě zeptal: „Máme ještě jeden tip, na kluka z tyden.cz. Znáte se? Co si o něm myslíte?“ A já mu naprosto upřímně odpověděl, že to je skvělá volba.
Byla.
I on stojí na té fotce ze Zlína.
—-
Dneska Sparta slaví 120 let.
Vystoupím, nelogicky, na Vltavské.
Zase půjdu tu dlouhou cestu ke Sportovní hale.
Kolem krku uvážu šálu, kterou mi kdysi koupil táta.
A pak zavřu oči. Budu cítit spálené klobásy. Bude mi pod nohama lepit a klouzat pivem politý beton. Začne hrát Tarzan Boy a já budu mít v očích slzy.
Nevídáme se tak často, neprožíváme spolu žádné emotivní chvilky. Jenže stará láska nerezaví. A takhle je železná, navždy.