Taky se mi to stávalo. A možná ještě občas stává.
Považoval jsem své hrdiny za Bohy. Nositele absolutní morálky ve všech rozměrech lidského bytí.
(Nejen) Sportovci pro mě neměli být pouze vynikajícími hokejisty/fotbalisty ale také zosobněním a pilířem nějaké vyšší spravedlnosti.
Nejsou.
Stejně jako nejsem já a není pravděpodobně nikdo na světě. Jak to bylo? „Hoďte kamenem…“
Krásně to v jednom ze svých textů popsal Luboš Brabec (www.lubosbrabec.cz), děkuju za to. Pomohl mi ukotvit a definovat něco, co jsem v tu chvíli už vlastně vnímal ale stejně jsem to od někoho potřeboval „slyšet“.
My jsme těmi, kdo ze svých idolů děláme to, co nejsou (a nemohou být). Na druhou stranu, hvězdy veřejného světa od politiků, přes sportovce, herce po influencery všech kategorií tomu jdou více či méně naproti.
I mně (dneska už je to asi opravdu) kdysi trvalo pochopit, jaký mají moje tehdy novinové články dopad. Jak moc vážně jsou přijímány a jakou sílu měly ovlivnit veřejné mínění některých sociálních skupin. Ještě déle mi trvalo pochopit, jaká to je zodpovědnost.
A dneska si na to dávám velký pozor.
Proč o tom píšu. Jednou takovou osobností, která mi někdy kolem roku 2015 „vstoupila do života“ byla jistá Kamu. Holka, co se rozhodla vařit. Hodně dobře vařit. A nebála se pro to něco udělat. Vycestovala na Zéland, do Asie…
Tehdy jsem se rozhodl opustit svou báječnou kariéru ve Sportu a odjet do Kanady. Zkusit nové dobrodružství, pro někoho na prahu třicítky naprosto iracionálně. A i tahle Kamu mi ve virtuálním světě dodala odvahu.
„Jděte si za svými sny.“
Pak jsem ji nějakou dobu přestal vnímat, abych ji na sociálních sítích po letech našel jako úplně jinou Kamu. Osobu s poměrně velkým vlivem na své sledující, ale především osobu hledající sebe sama.
V duchu jsem jí to vyčítal. Vadilo mi, že říká lidem věci, ve kterých je sama zmatená. A ještě se cítí dotčená, když jí to dají její „fanoušci“ najevo. Už jsem měl tuhle fázi za sebou. Už jsem si o sobě v diskusích pod články přečetl asi opravdu všechno.
Říkal jsem si: Holka, tak si ty sociální sítě zruš, žij v tichosti a nikdo tě soudit nebude… a vlastně jsem to byl já, kdo soudil – svůj “idol”.
A rozloučil se s ní.
Včera mě „trefil“ podcast, ve kterém byla hostem. Dvě hodiny povídání, které bylo skvělé. Dvě hodiny sdílení cesty, která neposunula jenom Kamu, ale znovu určitě i spoustu dalších lidí, jejích fanoušků včetně mě.
Kamu říká jednu větu, která mě v aktuálním rozpoložení přišla strašně trefná… Čím víc jsme unavení, tím víc jsme zranitelní k vlastním pochybám, slabostem a strachům.
Najdete ho tady
A to je taky důvod, proč tohle píšu. Těch dobrých podcastů je v poslední době víc.
Další z aktuálních je právě s Lubošem Brabcem. Jak se za třicet let změnila žurnalistika? Není moc lidí, kteří by o tom mohli vyprávět lépe. Protože Luboš to zažil a zároveň se nebojí jít s dobou a přizpůsobit se novým trendům.
I on je mi svým konáním oporou, v mnohém vzorem.
Pak je to návštěva Honzy Michálka v podcastu Slepá mapa. Mimochodem, taky za svoje povídání dostal na Novinkách krásný hate… Hej, people, wake up. Ten kluk je pro mě neskutečný borec a jeden z lidí, kteří si ze života berou maximum možného.
A navíc bez toho, aby mu k tomu někdo musel pomáhat. Díky, že jsem Tě mohl poznat.
Slepá mapa s Honzou Michálkem ZDE.
Takže tak. Chtěl jsem si to napsat. Abych si to třeba časem zase mohl rozporovat.