Padám do prašanu a ztrácím pochyby

Moc dobře jsem si pamatoval, kdy jsem stál naposledy na lyžích. Ta poslední jízda nebyla nic moc.

Byli jsme v Alpách a další den měli jet domů. “Tak dáme ještě jednu.” OK. Počasí mizerné, sníh těžký a mokrý.

Tehdy ta jízda skončila výletem do nemocnice. Jizva na lokti barmana v Italské je na ni trvalou památkou. I po těch pěkných pár letech, co jsem přeskáče neměl šanci obout. Nebyl čas, nebyla ani přehnaná chuť si na to brát dovolenou v rozjeté hokejové sezoně.

A teď stojím v Kanadě na kopci. Vázání mi převrtal kolega, na každém jedinci páru Völki Karma mám jiné. Neskutečně mě tlačí pravá bota, odplata za soustředěnou demolici kotníku na této noze. Ale ten výhled, ten výhled…

“Hele každý tady kupuje permici na Cypress. Alpy to nejsou, ale když je sníh, tak je to docela fajn.” Navíc je to 30 minut autem z města, takže se tam dá jezdit večer po práci. Netušil jsem, do čeho jdu, ale permici koupil.

A teď teda na tom kopci, po těch letech, s těma punk lyžema zírám kolem sebe. Hory. Oceán. Vancouver. Absolutní azuro, sněhu nadílka. Tak jo, tohle je další pokračování už tak neskutečného výletu za javorovým listem.

—

“Hele, sjezdovka, to není úplně to, co hledáme. PRAŠAN. Mezi stromky, to je ono. Neumíš? Naučíme…” Myslel jsem si o sobě, že nejsem úplně nejhorší lyžař. Ale můj revír je rolbou upravená sjezdovka, nejlíp ještě s manžestrem.

Položíte se do oblouku, naberete rychlost. Jedete od kraje ke kraji, užíváte si vítr ve tváři a zároveň dostatek místa na širokém svahu. Tak to se tady moc nevede. Ne, když týden v kuse sype bílé z nebe. To by prý byl hřích nevyužít.

A tak padám. Padám a padám a padám. Místo lyžování občas provozuji spíše plavání v závějích. Jenže to padání je do peřin a já se musím nadšením smát. Seznámení s prašanem se rychle změnilo v docela solidní zamilování.

Vypadá to, že tu bude prostor i potrénovat a vyvážit poměr ležení na zemi a jízdy…

—

Vancouver je pro mě za těch sedm měsíců největší škola.

Když jsem přiletěl v půlce května do Calgary, byl jsem ve svém “bojovém” módu. Připravený na všechno. I nepříjemné věci se daly lehce přejít, protože jsem přeci byl KONEČNĚ v Kanadě. Splnil jsem si sen. Změnil svůj život.

Pak přišlo všechno to cestování. A já měl svým způsobem splněno. Dokázal jsem si, že se o sebe nějakým způsobem dokážu postarat v cizí zemi. Navíc jsem se o sebe postaral docela dobře a tím pádem pak mohl tři měsíce nepracovat a užít si poznávání všech těch úžasných míst.

Zbytek víz jsem tedy chtěl využít k tomu, zkusit si žít “normálně”. To znamená neotáčet každý dolar, užívat si možností, které Vancouver nabízí. Nekonečné množsví sportů, možností výletů, koncertů a další zábavy…

Taky to znamená najít práci, která mě bude naplňovat víc než housekeeping. Seznámit se s lidmi, najít další přátele.

Neměl jsem ze sebe zezačátku moc dobrý pocit. Musel jsem si zvyknout na hodně nových věcí. Na věci, které by mě v Česku asi nikdy nenapadlo dělat. Jakože ve 29 letech začínat “kariéru” na stavbě…

—

Jenže zase se to tak nějak zvláštně poskládalo, že jsou kolem mě úžasný lidi a po nějakých pěti týdnech můžu bez vlastních pochyb říct – JE TO TU SUPER.