Těch deset chlapů funguje jako stroj.
Společně se rozeběhnou.
Společně napadají.
Jako smečka.
Třicet tisíc lidí na stadionu zpívá.
Trenér Xabi Alonso máchá rukama, řídí celé to velké divadlo. Jakoby měl své hráče na drátkách a posunoval je dopředu. Dozadu. Vlevo, vpravo.
Sledujeme to s naprostým úžasem.
Dokonalost sportu.
V televizi nikdy není vidět celé hřiště, nikdy nevynikne souhra celého kolektivu.
Najednou pozorujeme, jak si Bayer navádí protihráče ke stále stejnému formátu rozehrávky. Nutí je k chybám. A ty přicházejí.
Domácí jsou v evidentní pohodě. V sezoně ještě neprohráli. Jejich fanoušci stále dokola zpívají: „Bundesliga meister…“ A dvě trofeje jsou stále ve hře. Evropská liga, Německý pohár. „Vyhrajeme všechno. Všechno, vám povídám,“ dozvídáme se později.
Jenže i hosté mají sezonu parádní. Před rokem touhle dobou mířili do baráže o setrvání v nejvyšší soutěži. Teď si hlasité tisíce příznivců VBF Stuttgart v kotli nedaleko našich sedaček užívají boj o třetí místo v tabulce.
V příštím ročníku si zahrají Ligu mistrů.
Do konce poločasu se jim podaří precizní a obdivovaný „repressing“ Bayeru přeci jen trochu otupit.
Tenhle zážitek je vzdálený od Prahy nějakých osm a půl hodiny jízdy autem. Je to výlet do jiného světa. Do světa fotbalu.
A vznikl spontánně. Tak jak se na podobné výlety sluší a patří. U piva. Povídali jsme si o fotbale, o jeho kultuře a já s nadšením popisoval kraj zvaný Severní Porýní-Vestfálsko. Má 18 milionů obyvatel, zdá se, že fotbalu fandí každý z nich.
Karel Nocar, snad mohu se vší úctou a pokorou říct kamarád, tehdy u stolu povídá: „Tak pojedeme? Mám tam známého…“
Popsat Karlovu výjimečnost je na knihu a být v blízkosti osobností jako je on je jedním z největších benefitů mé profese, ale o tom až někdy příště.
Teď se omezme na to, že Karel sehnal lístky. Na Leverkusen. Na klub, na který bylo v tu chvíli sehnat lístky těžké, dost možná pro většinu z nás nemožné.
A teď jsme tam byli.
Pohlceni atmosférou, zážitkem z fotbalu.
O pauze nám svítí oči, nadšeně hodnotíme u bílé klobásy a ucházejícího piva neuvěřitelnou schopnost hráčů obou stran vymanit se z tlaku technickou finesou, přihrávkou, konstruktivním řešením.
„Každé zpracování je do prostoru,“ oceňuje Karel. Člověk, který dělal kapitána českému házenkářskému nároďáku o vidění kolektivního sportu něco vědět musí… „Ještě nějaký ten gól,“ přejeme si svorně Crème de la Crème.
Tedy onu šlehačku na šlehačce, absolutní dotyk dokonalosti.
Přijde hned zkraje druhého poločasu. Dá ho Stuttgart.
A pak ještě jeden. Na hřišti favorita totiž nepostaví po prvním úspěchu pevnost, naopak, každý prostor pro protiútok využívá.
A my točíme hlavou doleva, ve vteřině doprava a zase zpátky. Je to horská dráha, adrenalin na hřišti i v hledišti.
Do toho neustále burácí oba kotle.
V 61. minutě Leverkusen sníží. Z atmosféry je znát, že málokdo pochybuje o tom, co musí přijít. Vyrovnání. Tenhle tým je tak silný, sebevědomý… Alespoň se mi to z řeči těla jeho hráčů prostě jeví. A ono vyrovnání skutečně přijde, jen ho sebere VAR.
Alonso se dostává do varu, už neposkakuje, už běhá spolu s hrou.
A taky vytahuje z lavičky svou absolutní elitu. Vítejte v 74. minutě, ze hřiště jde Patrik Schick a místo něj nastupuje prominentní střelec Boniface. Zálohu pak posiluje zázračný chlapec s cenovkou 112 milionů euro (jakože co všechno jde za ty peníze koupit…) Florian Wirtz.
Wonderkid prvních pár dotyků s míčem spíše pokazí než nasvítí, jenže pak přijdou dvě přihrávky zdánlivě do ztracena, které skončí u kopačky spoluhráče nabíhajícího z druhé vlny. Nechápu, jak ho mohl vidět, jak tohle může vidět.
Ale zjevně může, zjevně proto stojí, co stojí.
Sudí nastavují pět minut. V 92. Stuttgart takticky střídá, pořád je stav 2:1 v jeho prospěch.
U jiného týmu by fanoušci možná ztráceli naději. Tady ne. Tady stupňují své povzbuzování, přichází Leverkusen Time.
Nebudu vás napínat, 90+6 přímý kop, dorážka opřená o protihráče, 2:2. Euforie, exploze. Konec.
Tepovka na hodinkách mi vyletí k hodnotě svižného běhu.
A to svou radost krotím. Z úcty k chlapíkovi, který sedí vedle mě a drží palce hostím. „Nádherný zápas, ne?“ tetelí se. I tohle je zážitek. Respekt obou stran, pocit bezpečí na tribuně i v blízkosti mříží oddělující sektor Stuttgartu. Neříkám, že nepadnou nadávky.
Ale nic nevybuchuje, nic nám nelétá na hlavu, fanatismus se soustřeďuje do fandění. Nádhera.
Po dlouhých minutách odcházíme ze stadionu a dožene nás hlouček skalních fanoušků. Trochu se jim nezdá, že se nepřidáme k oslavným chorálům, ptají se, odkud jsme.
„Z Česka.“
A co tu děláte?
„Přijeli jsme na fotbal.“
Jenom na fotbal, hustý!
„Máme tu Čechy, co za vás hrají.“
Fakt? (chvíle ticha) Jo, vlastně! Schick!
Dodáváme Kováře a Hložka, ale je jasné, že hlavní hrdinové jsou tu jiní. Více ovací „made in czech“ si zaslouží plzeňské pivo a Praha, kterou chlapci navštívili v rámci výjezdu na Slavii.
„Ale na finále Evropské ligy nepojedeme. Nejsou peníze, kamaráde. Zbytek jsem utratil v Londýně minulý čtvrtek, na West Hamu. Hnusný a drahý pivo. Aspoň, že opít se tím dalo…“ shrne pocity z posledního tripu za klubem svého srdce.
„Navíc finále Evropské ligy je ve čtvrtek, v sobotu hrajeme finále poháru v Berlíně a v neděli je tu velká oslava titulu. To se nedá, kámo, všechno stihnout. Ale my to všechno vyhrajeme. Všechno, ti říkám. Protože zápas končí, až když dá Leverkusen gól. Jenom je to hrozně vyčerpávající…“
Smějeme se a míříme k autu.
Budeme z toho zážitku žít ještě dlouho, vzpomínat na něj asi navždy. Porovnávat ho s českým prostředím doufat, že se jednou přiblížíme.
Protože tenhle kraj není jenom Leverkusen. Respektive Leverkusen, to je upřímně okraj fotbalového zájmu. Sotva v autě zapneme rádio, spustí se přenos zápasu Fortuny Düsseldorf (tam máme ubytování) proti Schalke. Fortuna hraje o postup mezi elitu.
Sleduje ho 60 tisíc lidí.
Před Leverkusenem hrála nedaleko Alemannia Aachen o postup do ligy třetí. Vyprodáno, 32 tisíc lidí. V neděli nás zvou na pár kilometrů vzdálený Gladbach, kde bude 54 tisíc lidí. Do toho ještě Köln hraje v Bochumi (30 tisíc).
Před rokem jsem měl to štěstí navštívit stadiony právě v Gelsenkirchenu (Schalke) a Dortmundu, stejně jako tamní Národní muzeum fotbalu.
Pochopil jsem, co ty kluby pro jejich fanoušky znamenají. Co znamenají jeden pro druhý. Jsou identitou, odkazem předků svým potomkům. A jsou těch lidí, budou těch lidí. Proto k nim patří hrdost, proto se chodí na ně.
Ne na soupeře. A platí to (většinou) v dobách dobrých (bundesligových) i dobách, která tráví v nižších patrech německého fotbalu.
Někdy pochybuju o smyslu profesionálního sportu. O jeho roli ve společnosti, protože se v Česku často mění ve hřiště poměřování těch nejodpornějších z odporných šíbrů, politků, „podnikatelů“.
Vracíme se do těch poměrů sedm hodin autem a s nadějí, že jednou, jednou dosáhneme kultury, jejíž jsme byli svědky.
Není ideální, není bezchybná a víme o ní žalostně málo. Zároveň ten zážitek byl tak silný, že se sem chceme vrátit.
Přehled jen těch největších klubů spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko (18 mil. obyvatel) a kapacita jejich (zpravidla vyprodaných) stadionů:
Alemannia Aachen (4. liga) 32 960
Arminia Bielefeld (3. liga) 27 332
VfL Bochum (Bundesliga) 27 599
Borussia Dortmund (Bundesliga) 81 365
MSV Duisburg (3. liga) 31 514
Fortuna Düsseldorf (2. liga) 54 600
Rot-Weiss Essen (3. liga) 20 650
1. FC Köln (Bundesliga) 50 000
Bayer 04 Leverkusen (Bundesliga) 30 210
Borussia Mönchengladbach (Bundesliga) 54 057
SC Paderborn 07 (2. Bundesliga) 15 000
FC Schalke 04 (2. Bundesliga) 62 237