Zítra přijede Karel
Ten Karel.
Půjdeme do města, vypijeme pár piv. Ochutnáme maso v Naše maso.
Budeme se smát.
Ten kluk je legenda.
Je to přesně osm let, co jsme touhle dobou poprvé nastartovali dodávku, kterou jsme koupili za tři a půl tisíce kanadských dolarů. V té době to bylo tuším 56 tisíc korun.
Absolutně jsem nemohli tušit, jestli se rozpadne hned nebo až na Aljašce.
Podle tachometru měla najeto dost přes půl milionu kilometrů. Nebo mil? V naší cestovní rychlosti 120 kilometrů v hodině si spokojeně mlaskala při konzumaci šestnácti litrů benzinu na sto kilometrů. Osm válců, šest litrů objem. Když jsme pořádně šlápli na plyn, hrozilo, že se to auto roztrhne vejpůl.
Nezradilo nás.
Ujeli jsme 2000 mil na Aljašku, další 4000 mil do Toronta. A zpátky.
Dneska jsem posílal Janičce fotky.
Jak stojím u patníku, nultého kilometru Alaskan Highway. Její historie je neskutečný příběh.
Jak stojíme u autobusu, kde zemřel Chris McCandless, hrdina knihy Into the Wild.
Jak stojíme před nádhernou Mt. Denali.
U Trump Tower v Chicagu.
Listoval jsem tou galerií a je tam nekonečné množství vzpomínek. Medvědi Grizzly s mláďaty, bizoni, orli. Rosomák.
A my dva. V divočině i v Air Canada Center v Torontu, kde se hrál Světový pohár v hokeji. Dva kluci, co měli jenom dodávku a možnost povídat si s Crosbym.
Svět nemohl být bizarnější. My v ní tehdy i spali. Na parkovišti u nádraží pěkných pár kilometrů za městem. Karel celý turnaj, já v jeho druhém týdnu. Ráno jsem si vzal košili, kalhoty od obleku a šel se podívat na toho Crosbyho…
Janička mi na ty vzpomínky odepsala: „Škoda, že nic z toho se ani na chvíli nevrátí.“
Upřímně, nevadí mi to.
Nic v životě se nevrací. Včera jsem se byl proběhnout. Nejdřív cestou do kopce, kudy jsem běhal na atletický stadion do Hostivaře. Nejdřív sám, pak s bráchou. Nutil jsem ho běžet. Dál a dál. Nezdržovat. Je o sedm let mladší.
Pak jsem se napojil na okruh, který jsem běhal jako rozklus před tréninky v tělocvičně. Tehdy jsem během toho dělal imaginární rozhovory. Sám se sebou. Představoval jsem si, že jsem ligová hvězda v dresu hokejové Sparty.
Dopadlo to trochu jinak. Taky dobře.
Pak jsem se vyšplhal kopcem do míst, kde bydlel kamarád, který se mnou je v životě nejdýl. U něj doma jsme zapálili koberec, sledovali finále Calgary-Tampa Bay. Diskutovali o prvních láskách, atletice. Díky za všechno, Bockelmane. Díky za to, že zase půjdeme na pivo a bude to jako tehdy. Jako vždycky.
Už jenom kus kopce a byl jsem v ulici Nad přehradou. Tam jsem začal chodit do školy. U „našeho“ paneláku se podívám do oken, z „našeho“ balkonu se svítí. Odtud na mě máma křičela, že je oběd potažmo večeře, zatímco jsem hrál ty největší zápasy svého života. Na kolečkových bruslích, na popraskaném asfaltu.
Rodiče nám ten plac později zařídili oplotit, aby nám tenisáky nelétaly do sousedních zahrad, do ulic pod auta… Vzpomínal jsem si na to taky včera, když jsem psal příběh fotbalisty Marka Hamšíka. Moc hezky tam o takových pouličních bitvách mluví. Z nás se Hamšíkové nestali, přesto to bylo nejvíc.
Pak už to točím zpátky a z kopce do Hostivaře. Tolikrát jsem ho běžel po pár pivech, které nám nezletilým nalévali v hospodě u fotbalového hřiště. Než čekat na autobus, bylo to rychlejší. Prý to tak dělal i Steve Kerr, stříbrný z patnáctistovky v Paříži. No, nefunguje to na každého stejně.
Běžel jsem ve tmě, když skončil žár srpnového dne a pod světlem lamp si tohle všechno připomínal.
Jsem strašně rád, že se to stalo. Ale ani to bych nevrátil.
V půl osmý ráno jsme se pak jeli s mamkou vykoupat na Lhotu. Brala nás tam jako děti. Teď jsem ji tam mohl vzít já. Bylo to super.
A byla v tom i pointa.
Cokoliv se v minulosti stalo krásného, dobrodružného, zajímavého určilo moje dnešní já. Tu nejlepší verzi sebe samého jakou jsem kdy byl.
Proto bych se nikam nevracel. Proto se těším, kam se podívám příště. Co prožiju příště. Se stejnou nostalgií jako na Mt. Denali se budu dívat na fotky svých dětí ve věku tří a jednoho roku. A budu doufat, že i tehdy si řeknu, že je dobře, že čas je krásný i teď.
A zítra přijede Karel.
Jeden z lidí, kteří mají na tom všem čeho si dneska vážím velký podíl. Žádné místo na světě mě neovlivnilo tolik jako lidi, se kterými jsem ho sdílel. S Karlem jsme vedle sebe seděli některé dny 16 hodin v kabině Expressu, dalších 8 spali v jeho zadní části.
A u toho permanentně diskutovali.
Ten kluk měl svoje sny. Spoustu snů. Já už jich v té době měl spoustu splněných. Nevím, co jsem si myslel, že budu dělat. Buď že zůstanu v Kanadě, nebo budu cestovat po světě dál. Pravděpodobně. Karel mířil mnohem dál. Reálně z nuly ke hvězdám.
Karel o těch svých snech jenom nemluvil. Splnil je. V roce 2021 jsem byl v Londýně za fotbalisty Vladimírem Coufalem a Tomášem Součkem. Oba vyprávěli svůj příběh Bez frází cesty na vrchol. O tom, co musí člověk překonat, obětovat. A o tom, že to stojí za to.
Ten nejhezčí příběh jsem tehdy ale viděl na vlastní oči. V restauraci s hvězdou jednoho průvodce francouzského výrobce pneumatik velel kuchyni kluk, který se mnou ne tak dávno seděl v kabině toho Expressenu.
Nosil nám chod za chodem, pozval nás. Nikdy mi tak nechutnalo.
No jo. Zítra přijede Karel. Dáme si pivo, budeme se smát. Vzpomínat. Bez nostalgie. S radostí.
