West Coast 2. část

Ženeme auto ještě jednou do kopce na Mt. Rainier, třeba je ta mlha jenom inverze. Není. A ostatní vytahují lyže, jdou šlapat na ski alpy. Nemáme. Stejně jako nemáme výbavu na kempování na sněhu. Já jedu na Hawaii, kluci na Floridu. Podle toho jsme zabalili. Nevadí.

Počasí slibuje vyčasit se, takže snad bude k vidění alespoň druhý vrchol dne. V roce 1980 vybuchlá sopka mt. st. Helena. Ještě před gigantickým kráterem však stavíme v městečku uprostřed ničeho, kde by vás nepřekvapili cowboys v ulicích. Čas se tu zastavil pěkných pár let zpátky.

Místní kavárna si nás ovšem získá hned. Snídaňové tousty jsou “delicious”, obsluha příjemná. Samozřejmě, že na jednoho se s jídlem zapomene. Cookie zdarma byl více než dostatečnou omluvou za internetem vyplněné nepatrné zdržení.

Pokračujeme krajinou, kde Santa pěstuje své vánoční stromky do každé domácnosti a kocháme se lesnatou pahorkatinou, jejíž kaňony se často mění ve vodní plochu. Za volantem se střídají Adam s Honzou, my máme s Káťou kufrem oddělené pokoje v zadní části vozu.

U paty Heleny se oblačnost vskutu začíná trhat. Možná spíš protrhávat. Ale jako ceníme i to. V návštěvnických centrech studujeme, jak se příroda změnila a vzpamatovávala po výbuchu v roce 1980 a nakonec se dostaneme až k ustřelené špičce.

V jejím stínu obědváme párky, sýr a slabé dva dny starou bagetu. Obejdeme jezírko a rozhodneme se pro výšlap na hřeben. Že jako ten zázrak matičky Země uvidíme blíž. Inu, bylo by tomu tak. Kdyby dvojice Hlaváč-Mráka uměla číst mapu.

Neumí. Takže jsme se o jedno úpatí sekli a vyhlédnutý “ridge” nám krásně zakryl vytoužený výhled. Upřímně – je to tu tak krásné, že to je vlastně jedno (navíc jsme mohli zkoumat kostru elka). Až zas někdo bude zpívat o zeleném údolí, tak se mi asi vybaví přesně tohle.

Pak nás čekal přejezd do Oregonu. Ve srovnání s cestou na Aljašku je tu všechno mnohem blíž a stavíme častěji. Takže si v autě studujeme další místa, hledáme kempy, Káťa studuje na testy v nové práci, já na slunci klasicky usínám. Potkali jsme se i v hudbě, takže super.

—

Pokud nebyla viditelnost ve Washingtonu ideální, Oregon nám všechno vynahradil. Pokud někdy budete v Portlandu, neváhejte a jeďte se kouknout na vodopády Multnomah Falls u Columbia river. S výškou 191 metrů jsou vskutku impozantní. Žasnout budete pod nimi i nad nimi.

Zajímavý je i Portland. Samotné město má nějakých 600 tisíc obyvatel, takže to není žádná megapole a navíc je na soutoku dvou řek hodně zelené. Kdysi tu vládly gangy, teď tu řádí milovaní basketbalisté Blazzers.

Své ředitelství tu mají velké obuvnické značky Nike, Columbia, Keen a stejně jako v Seattlu a SF se daří IT průmyslu. Historicky sem patří pěstování růží a těžba dřeva. My se projedeme po náplavce, dáme si pořádný americký burger a balíme na pobřeží. Oceán!

Asi jsem to už někdy v televizi viděl. Pláže Pacifiku. Kilometry písku a pořádné vlny. Jenže realita tohle všechno předčí. Z vody se tyčí skalnaté přesto zelené homole, do slané vody se vlévají řeky, jen ta teplota by mohla být na koupání o něco vyšší.

Koupání. Moc jsme tomu zatím nedali. Sprchy nejsou a jezera studená. Kluci a Káťa se zvládli omýt v jednom z hotelů, když nejmenší ovšem rozhodně nejakčnější člen naší posádky vyjednal tuto službu výměnou za dvě kávy pro osazenstvo recepce.

Sám jsem musel počkat do kempu na pobřeží. Sprcha žrala čtvrťáky a dočetl jsem se, že maximálně jich lze vhodit na jeden zátah patnáct. V peněžence jsem měl jeden. Namydlím se tedy na sucho, připraven na rychlou akci.

Vhodím minci, skočím pod kohoutek a nic se neděje. Vracím se k automatu a zjišťuju, že minimum jsou čtvrťáky dva. Výborně. Takže skotačím přes kemp dokonale namydlený na záchody a pěnu umeju pod kohoutkem.

Ale zase se podaří rozdělat oheň, nasbírat vyplavené dřevo a pivo taky máme…

—

Nejlepší jsou ta letmá setkání. Paní mi tuhle povídala, že jsem slušně vychovaný, když jsem jí děkoval za podržení dveří. (díky mami). Ale taky nám pár odhadem nikoliv čerstvých šedesátníků na trailu v Olympic Parku hlásil, že na Oregon Coast prostě musíme.

Pokud budete mít šanci, musíte tam i vy. Protože je to vážně paráda. Jedete a kocháte se. Zastavíte si na oběd na pečená žebra s jedním pivečkem a kocháte se dál. Pod vámi se válí lachtani, nad vámi se honí rackové. A život zase jednou nemůže být o moc lepší.

Nicméně máme ještě jeden cíl ve vnitrozemí. Crater Lake a před ním horké prameny. Tak tam namíříme čumák našeho Jeepu. Podél řeky Umpqua vedle nás pobíhají Elkové a podle mě také skřítci Umpalumpové.

Minimálně zmrzlinu tady tedy pomocníci Karlíka vaří. Dáváme si single porci, která se ovšem skládá z pěti kopečků. Takže vám to vydá na průměrnou večeři. Jen si musíte umět obědnat.

Výběr z kornoutu, těstového kalíšku a papírového kalíšku jsem ještě zvládl.

Stejně tak dvakrát čokoládovou.

Pak došlo na zeměpis.

“Odkud jste?”

“Czech Republic.” Udivený pohled. “Prague?, Czechoslovakia? Europe?” Nechytáme se. “Tu poslední vanilkovou prosím,” nechávám to být.

Dostávám třetí čokoládovou. Chabě to s úsměvem reklamuji.

“Pardon, já jsem se jenom zamyslela při tom…” povídá mi cukrářka a barmanka v jednom.

Z jejího výrazu je patrné, že ono zamyšlení patřilo zeměpisnému bádání nad Europe.

Nicméně – zmrzlina boží.

A abychom byli spravedlivý. Američané obvykle minimálně o existenci Československa a Prahy vědí. A víc asi moc nepotřebují, já teda o státech Washington a Oregon pár měsíců zpátky moc nevěděl…

K pramenům dorazíme v noci, tak je necháme na ráno. Večer patří smíchu, smíchu, perfektní večeři (máme i sýr, lahůdku v Kanadě nedostupnou) a zase historky, smích, smích až jsme tak unavení, že od ohně mizíme rovnou do spacáků a říše snů.

A o tom, kam povedou další cesty, Vám napíšu zase příště 😉

 

J.