Říkám jí Risco. Asi se to píše jinak, ale to je jedno.
Každopádně, tahle slečna je z Bostonu.
“Moc ráda to tam ale nemám. Šla jsem studovat do New Orleans a to je moje nejmilejší město. Demokratický ostrov v republikánském státě, tam by se ti líbilo,” představuje se.
Bude jí cca 25 let.
Vystudovala bakaláře na univerzitě.
“Víš co, já mám štěstí. Zaplatili mi to rodiče a nemusela jsem si tedy brát půjčku jako většina ostatních. Doteď to stálo asi 150 tisíc dolarů. A to není konec. Minimálně ještě jednou tolik budu muset zaplatit později,” usměje se.
Není to tak dávno, co býval, tuším, 150 tisíc dolarů dolarů nováčkovský plat pro hokejistu NHL. Před zdaněním. To jen pro představu, kolik je to peněz. Tři a ¾ milionu korun.
“Moje máma nás měla jako hodně mladá. Brácha se narodil, když jí bylo devatenáct, a tak šla na vysokou až později. Ale splácí ji ještě na prahu padesátky a ještě ji pár let splácet bude,” pokračuje pro změnu Lissa, slečna z Wisconsinu.
“A co vy si vlastně myslíte o Američanech,” vyzvídají shodně, ačkoliv se na Hawaii o pár dní minuly.
“Vděčíme vám za svobodu,” povídám. A zase jednou zalituju, že se Jeepy musely zastavit v Plzni.
Dost dlouho jsem na USA koukal jako na tu absolutně správnou velmoc. Jako na dobrou stranu síly. V zásadě to tak je pořád, ale… některé kroky asi nejsou vždycky motivované jen touhou po světovém míru.
To ovšem nemůže nijak ovlivnit pohled na Američany jako na jednotlivce.
Nesnáším politiku Ruska. Absolutně. Ale i tak mám mezi Rusy pár kamarádů a na tamní pohostinnost při cestách na Sibiř budu vždycky vzpomínat rád.
Zkrátka bohatý oligarcha řvoucí v centru Prahy, stejně jako Vladimir Putin, nejsou reprezentativním vzorkem celého národa, běžných lidí.
Stejně tak je aboslutní nesmysl představovat si průměrného Američana jako 150 kilové monstrum sedící a trávící život v oblíbeném fast foodovém řetězci.
Ano, jsou tací. Facebooková stránka People of Walmart vám je představí.
Ale já poznal úplně jiné Američany.
Neznají Evropu, nechápou její specifika. (většina z nich) Dokola musím vysvětlovat, jak se rozpadlo Československo. Jak je možné, že to šlo bez války. Jak se vnímáme navzájem teď.
Na druhou stranu jsou otevření, milí.
Zajímají se o naši historii, zajímají se o život za oceánem. Upřímně.
Důchodce potkáte cestovat napříč Státy v obytných karavanech, v jedné ruce hůl a v druhé ruku svého partnera/partnerky.
A taky má běžná populace spoustu problémů. Víc, než bych si kdy představoval.
Upřímně, já “mainland”, jak se na Hawaii říká kontinentální části USA, dlouho považoval za Ráj na Zemi. A byl jsem později trochu v šoku.
“American dream je jeden velký fake,” směje se Disco. “Máme se skvěle, máme oproti většině jiných lidí daleko lepší start do života. Ale, kámo, není to tak snadný.”
Probrali jsme školství.
Další kapitola je zdravotnictví.
“Nikdo neví, jak to vlastně funguje. Byla Obamacare, teď se to zase změní,” krčí rameny Marcus, přítel Lissy. Mimochodem, tahle dvojka procestovala už pěknou část světové mapy a obvykle jim na to stačí kabinové zavazadlo. To znamená sedm kilo vecí na osobu. Na pár měsíců. Na podzim se chystají podruhé do Evropy, tentokrát Balkán.
Ale zpátky ke zdravotnictví.
Pokud máte štěstí a dobrou práci, platí ho za vás zaměstnavatel.
Pokud takové štěstí nemáte, ale pořád máte dost peněž, platíte si ho sami.
Pokud dost penět nemáte (jakože hoooodně peněz), tak jste bez pojištění. A risknete to.
Pokud máte smůlu a jste nemocní dlouhodobě, přijdete o všechno. Na léčbu padnou úspory, dům…
Jasně, je to trochu zjednodušené. Ale v zásadě to tak je.
“Amerika je země otevřených a netušených možností. Dokud jste zdraví,” viděl jsem v jedné diskusi. Marcus se směje a souhlasí.
Nedávno jsem ve Sportu četl rozhovor s jedním českým hokejistou s dobrou kariérou v NHL, který se usadil na Floridě. Jeho manžela má nevyléčitelnou chorobu.
Otázka (přibližně): Zůstáváte tam i kvůli kvalitnější zdravotní péči?
Odpověď (přibližně): Až to bude tak, že bude manželka potřebovat každodenní péči, budeme se muset vrátit, protože bychom si to v USA nemohli dovolit.
Ne každý má za sebou kariéru v NHL.
“Ale víš co, s tím se nemůžeš trápit. Tak to je. Žijeme přítomností. Pořád se vdáváme a ženíme hodně před třicítkou, máme děti relativně brzo. Nemusíme být dokonale zajištění, abychom se do toho pouštěli,” přibližuje Lissa styl života svých bratrů a vrstevníků.
Samozřejmě, potkávám hodně specifickou skupinu lidí. Ne každý bude někde pracovat v zásadě zadarmo a ne každý si k sobě do domu pozve cizí lidi, aby pro něj pracovali.
Ostatně jsem ještě nepotkal voliče Donalda Trumpa.
“Stejně v tom měli prsty Rusové,” odtuší cca padesátiletý chlapík s trvalým bydlištěm na Hawaii ovšem zkušenostmi se životem v Brazílii (rodina jeho otce), Portugalsku (dva roky) a Dánsku (jeden rok).
“Strašně jsme se ten den opili. To nešlo,” přidá se Risco a říká, jak se stydí.
Vzpomenu si na Miloše.
Pak se znovu ptají na moji zemi.
Máme univerzity zadarmo. Ale možná na ně chodí až moc lidí, pro některé by bylo lepší jít rovnou do práce a získat zkušenosti.
Když si zlomíme ruku, jdeme do nemocnice a nemusíme platit téměř nic, protože za nás odvádí pojištění zaměstnavatel nebo stát. A i když jsme podnikatelé, tak ta částka snad není likvidační.
“Oh, great,” žasnou posluchači.
Taky je u nás daleko menší rozdíl ceny mezi tím, když jíme/pijeme doma a v restauraci.
“Protože platy personálu jsou tak nízké?”
Přesně tak. Což už tak great není.
Kolem a kolem si myslím, že se máme dobře. Možná lépe, než si myslím.
Jenom mě mrzí, že bychom se mohli mít ještě daleko lépe a pohybovat se směřem k férové a světu otevřené splečnosti rychleji.
Jenže stopy tak dlouhé vlády komunismu nevymažeš za deset let. Ani za dvacet let. A asi ani za třicet.
A i tady je pořád dost lidí, kteří se nesmířili s výsledkem války Severu proti Jihu.
Takže tak.