Usmála se. Objala mě.
“Vítej, teď jsi součástí smečky.”
Nabídl jsem jí pomoc s nákupem z kufru auta, dostal jsem sladký muffin. Druhý dostal Tom.
Pak se pomazlila snad s každým ze svých psů, ostatně oni její příjezd ohlásili štěkáním už dobrých patnáct minut předem.
Namíchala si svůj každodenní drink vodka soda, vytáhla prodlužovačku, stolek a usadila se k počítači do ušatého křesla.
Dana.
Se smíchem mě zkoušela ze jmen husky, které jsem znal sotva dvě hodiny. Trefil jsem možná jedno. “Počkej pár dní, budeš znát všechny. To říká každý, že se to nikdy nenaučí,” usmála se. Měla pravdu, mimochodem.
“Teď je to i tvoje cabin. Otevři cokoliv, vem si cokoliv. Prostě to tu prozkoumej,” instruovala mě. A vyzvala Toma, který už byl na místě více než měsíc, aby mi řekl o zakázaném ovoci. “Vodka. Protein. A energetický nápoj G2.”
Na začátku jsem její angličtinu a přízvuk chytal dost těžko. Ale ona měla trpělivost. Neskončila rozhovor, řekla jednu věc klidně třikrát jinak. Dokud jsem ji nepochopil.
Nějakým způsobem mi hned věřila. Což byl od ní největší dar.
Předky má ze severu Evropy, ne náhodou ji chtěli do seriálu Vikingové. Zapadla by tam. Vzhledem i povahou.
Je tvrdá. Musí být tvrdá. Je vůdce smečky.
Ukazovala nám svoji fotku z věku lehce po dvacítce. Kovbojské boty, klobouk, džíny, košile slušely drobné blondýnce tak, že asi nidky neseděla v koutě.
Ale její život byl jinde než na parketu. V přírodě. Vyprávěla mi, jak se dala ke strážcům národního parku a trávila zimní měsíce sama v miniaturní chatě kdesi v horách. Tohle je její styl.
Moc nemluvila o svém ex. Hádám, že spolu pár let byli. Pak začal pít. A bojím se, že ani pro ránu nešel daleko. “Pořád doufám, že ho zavřou,” opakovala. Teď už je rok s Němcem, který k ní přijel na workaway dva měsíce přede mnou.
Ještě před rozchodem se svým bývalým ale opustila Rangers a koupila si chatu uprostřed ničeho v Britské Kolumbii.
Pracovala jako trenérka v posilovně legendy a miláčka vancouverského hokejového poublika Trevora Lindena, teď jsou jejím zaměstnavatelem CN. Kanadské železnice. V městečku Blue River má na starosti stanici, kde strojvedoucí odpočívají na svých dlouhých cestách.
“Zaměstnala jsem Katie. Ta holka to neměla v životě lehké. Má syna, otec se k němu nehlásí. Chvíli byla alkoholička. Víš co, mě tohle nevadí. Dávám lidem šanci,” hlásila hrdě v jednom z večerů. Pracuje šest dnů v týdnu.
Pracuje šest dnů v týdnu, protože musí platit hypotéku. Protože musí živit dvanáct psů.
Ona sama nepotřebuje skoro nic. Stala se vegetariánkou, protože její chata je z velké části závislá na solární energii. Není slunce, není mrazák. Není mrazák, nevydrží maso. Takže se ho vzdáte. Dana z velké části žije na proteinovém prášku, sem tam vajíčku a zelenině. “Psům taky stačí granule.”
Dělali jsme pro ni s Tomem pár hodin denně. Rutinou bylo uklízení výběhu psů, zametání chlupů. Větší projekty byly příprava dřeva na zimu a rozšiřování příjezdové cesty, aby ji mohl protáhnout sněžný pluh a nezastavil se o prařezy.
Nebyl žádný rozpis, co je NUTNĚ potřeba udělat. Ale tak nějak nebylo těžké pochopit, že to POTŘEBA je. Nejednou nám za to pak byla odměnou pizza a pivo. Vždycky pak úsměv.
Dana má svoje psy, protože je má ráda. Nemá je pro to, aby na saních tahali v zimě turisty, už nějaký čas s nimi nezávodí. “To byly jiné časy, měla jsem jich tu kolem třicet… Už jsem prodala obytňák,” říkala bez nějakých znatelných emocí.
Na stěnách ale pořád jsou reklamy převážně na cigarety, alkohol, na kterých je psí spřežení. “Focení bylo vždycky sranda. Jednou se režisérovi nezdálo, že jeden pes bílý. Tak ho maskérka musela obarvit,” vyprávěla historky z natáčení.
Rozhodně má spoustu tajemství, o kterých nemám ani tušení.
Každopádně ji všechny možné okolnosti přiměly k tomu, aby se spoléhala především na sebe.
V kalendáři v kuchyni měla vyznačené důležité události. Příjezd jakéhosi Jakuba tam byl s obrázkem slunce. To potěší. Ale taky tam byla značená operace. “Nic velkého, mám nějaké problémy se střevy,” tohle téma se nikdy moc nerozvinulo.
Vezli jsme ji tedy jednoho dne s Tomem asi 300 km do Kamloops do nemocnice. Podstoupila tam onen zákrok a za tři hodiny byla zpátky s námi. Bílá jako stěna poprosila o extra silné kafe a usmála se. Cestou do auta jsem ji musel podpírat.
Což jí ovšem nezabránilo, aby nás přinutila zastavit v obchodě s kovbojským oblečením, které Tom tak miluje. Taky zvládla za ty čtyři hodiny cesty vypít poměrně dost drinků. My jsme vážně moc nevěděli, co jí vlastně dělali…
Až doma potřebovala pomoct převázat ránu. Ránu, která se táhla od jedné strany břicha na druhou. Nevím, co jim v té nemocnici řekla, aby jí s tím pustili ven. Nebo jestli jsou Kanaďané prostě takhle zvyklí. Každopádně to byla docela síla.
V Česku by vás postavili na měsíc mimo provoz, chodili byste na převazy a všechny tyhle věci… Dana šla další den do práce. Nemyslím si, že by na tom bylo něco chytrého, ale tohle je její život. A nehodlala si do něj nechat mluvit od nějakých doktorů.
“Stefan je za tři týdny zpátky, takže za týden začínám posilovat břicho, ať mám zpátky svaly,” povídala na posteli, když jsme z ní sundavali krví doslova nasáklé obvazy.
Daleko větší bolest pak musela přejít, když jsme přišli o Disco a Karmu.
“Jsou na dálnici, obě… Musíš vzít auto a přivést sem, co z nich zbylo. PROSÍM. Nemůžu je tam nechat jen tak. A nikdo jiný to teď nedokáže,” brečela mi v náručí.
“Jenom chci, abyste věděli, že to nebyla ničí chyba,” řekla, když jsem se vrátil. Utekly dírou v plotě, tihle psi jsou víc divocí než mazlíčci. Chtějí běžet. Vždycky.
Další den přijela z práce a chovala se, jakoby se nic nestalo. O pár dní později poděkovala za hrob, který jsme vykopali. “Jsem vám za to moc vděčná.” Vím, jak moc ji to zasáhlo. Zároveň ani tohle nemohlo zastavit život zbytku smečky.
Sem tam jsme si napsali i po mém odjezdu do Vancouveru. Tak akorát, abychom věděli jeden o druhém. Lákala mě na saně, bohužel zrovna tohle nevyšlo. Přeci jen je to z Vancouveru sedm hodin autobusem, který sem tam kvůli sněhu nejede…
Ale teď napsala znovu.
Že se chystá na měsíc se Stefanem do Německa a na 14 dní na začátku července potřebuje hlídání pro svou smečku.
Tak nějak pořád nevěřím, že odjede a nechá psy “samotné”.
Ale tak jako tak jsem “musel” změnit plány a vyrazit na sever dřív a rychleji, než jsem si myslel.