Slyšeli jste to a řekli jste to jistě taky mockrát. “To je Hawaii…”
Nepátral jsem po tom, co ta Hawaii teda vlastně je.
Ani jsem dost dlouho nevěděl, že tady tedy leží onen slavný Pearl Harbor. Uznávám, to je trochu ostuda.
Pokud se podíváte do katalogů cestovních kanceláří, tak uvidíte pláže. Pláže a hotely převážně právě na Oahu a Maui.
Ale nechat se zavřít do resortu, popíjet levný rum all inlusive a ležet pod slunečníkem asi není pro mě. Zatím. Už jako děti jsme na dovolených v Řecku díky mamince jezdili vždycky na opačnou stranu než všichni turisté. Bylo to super!
Takže jsem si řekl, že poletím buď na Big Island, nebo (raději) na Kauai. Neskutečná nerozhodnost a váhání nad koupí camper vanu mi ovšem nakonec moc na výběr nedala. Když se ozvala Serena s nabídkou work away z Big Islandu, bylo jasno.
Že by to tady bylo rozlohou úplně Big to teda není, za týden byste autem prozkoumali všechno podstatné. Část ostrova je žhavá a má pláže. Ta druhá má džungli a tropické počasí. To všechno zjistíte rychle. Ale tu pravou Hawaii byste, troufám si říci, spíše ochutnali, než zažili.
Naše farma je do velké míry soběstačná. Všechno běží na solární pohon, voda se sbírá dešťová. Máme ananasy, banány, kakao (což vůbec nechutná jako kakao), avokádo, pomeranče a asi další tisíc druhů ovoce, které jsem nikdy neviděl. Taky husy, slepice.
A hlavně taro. Kořen podobný bramborám, rostlina důležitá pro nejednu civilizaci. Chutná to docela dobře a prý je to superzdravé. Každopádně nic z toho se neprodává, je to jen pro nás. Z čeho ve skutečnosti Serena žije, to je otázka.
Dohoda je, že odpracujeme 22 hodin týdně (čtyři dny). Činnosti jsou to různé. Plení, kosení trávy, stavba plotů kvůli zdivočelým prasatům. Ale taky mytí a voskování auta, uklízení domu a podobně. Nic extra náročného, zároveň je to občas trochu práce pro práci.
Důležitý je ale volný čas. Tohle místo je vážně v džungli se vším všudy kromě zvířat. Žádné opice, hadi, šelmy. Přeci jen je to vulkanický ostrov. Takže jen různé druhy ptáků a neskutečná paleta rostlin. A také střídání deště a tepla. Třeba padesátkrát za den. Nic takového jsem neviděl, nezažil.
—
Chtěl jsem prozkoumat všechno. Vylézt na nejvyšší sopku, projít všechny traily, potápět se se želvami. Hned. Pokud možno.
Pak jsem tady otevřel knihu, do které psali své tipy předchozí dobrovolníci.
“Just relax. Not every day has to be new adventure, get rest here and get ready for the next one.”
Uvědomil jsem si, jak moc je to pravda. A tak odpočívám.
I tak jsem stihl nachodit ve dvou dnech volna 50 kilometrů, jindy jsme se šli podívat na lávu tekoucí do oceánu, což je po setmění neskutečné divadlo a hra světel. Proběhlo i to plavání s želvami. Jen to je všechno (na mé poměry) víc v klidu.
Ostatní “pracovníci” jsou Američané. Zezačátku mi přišlo, že se nebaví ani mezi sebou. Ale já jsem si s nimi vytvořil fajn vztah a užíváme si návštěvy místních farmářských trhů, stejně tak jako vystoupení hudebních skupin nebo stopování na pláže a do přírodní sauny.
Přesně na těhle místech pak poznáte, co to je ta Hawaii. Lidé jsou různí. Potkáte květinové děti ale i podivné existence. Jednoduše proto, že v konstantním počasí s teplotou kolem 25 stupňů se (pře)žije snadno.
Řadu příběhů místních vyslechnu i díky stopování. Zatímco na kontinentální části USA je to mnohdy a leckde trestná činnost, na Hawaii je to poměrně běžný způsob přepravy své osoby z bodu A do bodu B. Většinou vám zastaví řidič/ka, který/á si chce povídat. Takže cesta utíká rychle.
Protože Evropanů sem (do míst, kam chodím já) zřejmě moc nezabloudí, jsem často vděčnou atrakcí. “Proč už nejste Československo?” a podobné dotazy jsou na denním pořádku. Snažím se vysvětlit podstatný rozdíl mezi naším světem a tím severoamerickým. Ale není to snadné.
—
Každopádně žít by se tady dalo. To teda rozhodně. Pozemek i s domem koupíte za 100 tisíc dolarů, což je pro Američany částka zanedbatelná. Takže pokud se rozhodnou změnit život, změní ho. Na důchod je to tady vskutku ideální destinace.
I Serena se usmívá a říká – “Pokud tady chceš zůstat natrvalo, jsi vítán.” Je jasné, že napůl to myslí z legrace. Na druhou stranu si dovedu představit, že by se to změnilo ve skutečnost. Tady se na nějaké konvence opravdu moc nehraje, řada lidí sem utekla před životem v USA.
Nicméně já zatím pořád preferuji hory a lesy. Takže to vypadá, že červencová rozlučka bude muset proběhnout přes Rockies.
Ale do té doby “To je Hawaii”.