Zvyknout si na dobrou společnost jde tak rychle, že sami jste pak překvapení, jak jste sami. Navíc sami bez plánů. Hawaii. Vlastně jsem sem ani nikdy nechtěl, až ve Vancouveru jsem uvěřil, že to stojí za to. Tak teda ok.
Domluvil jsem si přes workaway, že budu měsíc pracovat na farmě. Víc jsem si nezjišťoval. Neměl jsem na to s blížícím se odjezdem z Kanady náladu, a navíc jsem do poslední chvíle váhal, jak to vlastně všechno provést.
Každopádně. Cílová destinace byla Big Island. Jestli si myslíte, že to je turista na turistovi, tak není. Ani náhodou. Je tady pár resortů. Ale jinak jste jako cizinec (ještě z Evropy) pro místní možná větší atrakcí než oni pro vás.
Jedu to na low cost, to je jasné. Takže prásk, prvních 30 dolarů hned za taxi z letiště. Jako shuttle bus stál stejně. A na 15 km dlouhou pěší tůru podél dálnice jsem v těch 30 stupních neměl náladu. Inu, měl jsem stopovat. Tohle si v následujících hodinách ještě párkrát zopakuji.
Kontaktuji svou hostitelku a domluvíme se, že příjezd na farmu necháme na další den, jelikož přejezd ostrova bych těžko stíhal. Ale zjišťuji, že autobus by mě mohl přiblížit na vzdálenost cca 30 kilometrů od místa budoucího činu.
Autobus. Má řadu zastávek. Na jízdním řádu se jmenují. “U Walmartu”, “U starého obchoďáku”, “U kina”. Problém je, že ta místa nejsou nijak značená. Takže to u toho obchoďáku může zastavit kdekoliv. Třeba za ním. Jak mi do telefonu sdělí operátorka.
Řidiče autokaru mimochodem potkám o pár chvil později na pláži. Spí. Já se tam ploužím s batohem a přemýšlím, co bych z něj tak asi ještě mohl před další cestou vyhodit. Patery ponožky jsou asi fakt moc. Minimalista.
Kupodivu svůj spoj najdu. Cena jízdenky je jasná. Dva dolary. A je jedno, jestli jedete dvě zastávky, nebo napříč ostrovem. Takže to ten taxík tak nějak vyrovnává. Sednu si dozadu a samozřejmě tím obsadím místo v teritoriu černošských pracovníků vracejících se po šichtě domů. Ale jsou v pohodě.
Přistál jsme na letišti v “Kona” a kolem to teda bylo dost černé. Jakože jenom láva. Teď za oknem sleduji přeměnu v zelenou krajinu. A taky sem tam sprchne. Je tu ještě o tři hodiny méně než ve Vancouveru nebo San Franciscu (o 12 než v Česku), takže den je to pro mě opravdu dlouhý.
V Hilu jsme si při odletu z SF narychlo zabookoval hostel (30 dolarů). Ani jsem se nedíval na fotky, stejně byl jenom jeden. O to víc jsem byl překvapený, jak je nádherný. Všechno čisté, majitel za recepcí, ostatní turisté vypadají jako cestovatelé. Takže se dáme do řeči, je to prostě fajn. Trošku rozdíl oproti masové ubytovně v SF. Moc síly nemám, usínám brzo. Ostatně tma je už před osmou.
Další den si vysním, že vstanu brzy. I díky “jet lagu” se to daří, v šest už žhne slunce. V jedenáct mám check out, ve dvanáct by měl jet autobus na místo určení. Serena mi píše, že mě vyzvedne, že to je jasná věc. Thanks.
Takže se projdu po Hilu (které je největší město ostrova a je fakt hezké), koupím si půl libry lichi (asi se to tak píše?) a tak nějak si to trajdám kolem a kolem. Pak zvednu kotvy, vrátím se na zastávku, kde jsem vystoupil a bus nikde. Super.
Moje chyba – podíval jsem se na špatný jízdní řád. Ty sice platí už od roku 2013 stejné, ale v sobotu se mění. Takže měním čas příjezdu i odjezdu o hodinu. Musím kvůli tomu do MC na wifi, aby se mi podařilo odeslat imessage. Aspoň z toho vytěžím shake.
Za hodinu opět nic. Ale už aspoň nejsem ve svém zoufalství sám, sdílím ho s dalšími cestujícími. Tak tak. Pokračuje seznamování s místními “bezdomovci” a blázny, kteří se potulují kolem. Ale taky vyslechnu super koncert na kytaru a housle. Skvělý!
O něco menší pecka je, že se ani o další dvě hodiny později moje poloha nijak nemění. Takže volám Serenu, že to jako asi veřejnou dopravou neklapne a jdu se tedy pokusit někoho stopnout. Což znamená koupit fixu a klusat pět kilometrů k cestě.
Rudej jsem jako krabi v místní restauraci, do toho se slušně potím. Nicméně se to snažím zamaskovat cedulí a sebevědomým úsměvem, který vysílám směrem k řidičům. U krajnice nestojím déle než dvacet minut. Pak zastaví žlutá ambulance. Tedy asi tak před 50 lety to byla ambulance.
Teď je to prostě dodávka. Na předních sedadlech sedí řidič a jeho syn. Zadní žádná nejsou. Házím batoh na zem vedle kytary a sedám si vedle něj. Jméno chlápka za volantem si bohužel nepamatuji, na tohle jsem fakt špatnej.
Ale znám jeho story. V pětadvaceti ho přestalo bavit New York City, sedl na Greyhound a projel až do Californie. Samozřejmě se přidal k partičce květinových dětí a nějakou dobu si užíval nevázaného života. Pak se usadil. Na Hawaii. Už je to dvacet let.
Vypráví, jak se ostrov vyvíjí, jak se zalidňuje a počasí se vlivem globálního oteplování také mění. Takže kromě jízdy dostávám i tour. Hezké. Neopomenu mistra pozvat do Česka, slíbím mu informovat svět o tom, že ne všichni Amíci jsou idioti. To jsem si ale nikdy nemyslel.
Následně mě vyzvedne Lee a odveze na farmu.