Studená jsou květnová rána, vskutku. Z vyhřátého spacáku se člověku chce asi tak jako menšímu králíkovi z klobouku, takže jakože vůbec.
Dneska to ale bude bolet míň. Čeká nás koupel v horkých pramenech. Musíme si je zasloužit kratším stoupáním. “To jsme si nedomluvili,” durdí se naoko slečna Kateřina. Zbytek výpravy postupuje mlčka v očekávání blahodárného zážitku.
Těšíme se i proto, že na úpatí Crater Lake by to neměl být betonový bazén, na jaké občas v Kanadě i Americe narazíte. A očekávání se naplňují. Voda teče do několika “van”, z nichž některé už jsou obsazené.
V jedné trůní Ježíš, v další pokuřují dýmku napěchovanou zeleným tabákem dva mladé páry. I my se vzápětí ponoříme do oázy a lebedíme si společně s dalšími přicházejícími květinovými dětmi. Vydržíme tak dlouho, než se teplota vzduchu zvedne na přijatelnou hodnotu.
—
Těžko vyberete jeden TOP moment tohoto zájezdu. Bylo jich tolik skvělých, že zmínit jen některé je těžké. Pro někoho to byli migrující lososi skákající proti proudu potoka, pro někoho noční Golden Gate Bridge, nad kterým nám ještě svítil měsíc v úplňku.
Pro mě asi Crater Lake. Vystoupali jsme k němu za absolutního azura, kráter byl ještě pod pěknými pár metry sněhu a hladina (která nezamrzá) absolutně bez pohybu.
Tenhle vulkán vybouchl už pár let zpátky, přibližně 7700, pokud to pomůže vaší představivosti. A byla to slušná rána, protože ho usekla o nějakých tisíc výškových metrů. Místo toho se ovšem zrodilo jezero. Hluboké 592 metrů a svého druhu nejhlubší na světě.
Dohromady jsme pořídili +/- milion fotek, opět jsme se na slunci trochu připálili a zvládli závody v koulování. Taky jsme si koupili kafe u prodavačky skoro stejně tak krásné, jako je onen monument stejnojmeného Národního parku.
—
Za okýnky Jeepu se rychle z hor stávají pastviny, pomyslná rtuť teploměru letí nahoru a my to stáčíme zpátky na pobřeží. Chceme vidět prales a stromy, které našim očím nabídlo zatím jen stříbrné plátno prostřednictvím Pána Prstenů.
Red Wood je další úchvatná atrakce Californie. Už první ukázka ve voze spustí sérii výkřiků úžasu. “To je úúúlet,” opakujeme v průměru každých 21 sekund. Protože to taky úlet je, že jo… Navíc máme pod těmito obry i kemp. Boží.
Tentokrát prostíráme tabuli velmi bohatou. BBQ nabízí klobásky, následně pečeni i zeleninové špízy. Stravování na tomto “low-cost” zájezdu nemělo chybu. Myslím, že na to budu v následujících, tenčích měsících se slinou v koutku občas vzpomínat.
—
Poslední den před příjezdem do San Francisca nás čeká nejdelší přejezd. Ale i tak toho stihneme hodně. Zkusíme obejmout Big Tree, který má ovšem obvod kmenu dvacet metrů, projdeme se pod jeho bratry velikány.
Taky konečně ozkoušíme off road vlastnosti čtyřkolky, sleduje nás kojot a my zase sledujeme hnědého medvěda. Mimochodem, Grizzly je i na vlajce Kalifornie. Honza nás bezpečně a hladce doveze až do cílové stanice.
Už jsem to zmínil. Ale ten most je za tmy fakt super. A úplněk tomu ještě přidá. Umět fotit, tak bych vám to i ukázal. Naštěstí to za mě jistě dokáže google, nebo si sem přijedete pro vlastní žážitek sami.
Zážitek sám o sobě byl i hostel, poslední dvě noci jsou zároveň prvními mimo stan. Chvíli se nám po něm trochu stýská…
—
San Francisco už je mi díky Luďovi dobře známé, ale na taková místa se vracíte rádi. Tím spíš, když máte hostitele, který vám v kancelářích Pinterestu připraví nejlepší kafe na území USA.
Zatímco si vychutnávám Luďovu společnost, ostatní jsou na cestě do vězení. Za špatné parkování to nebylo, to spravila pokuta. Ale všichni chtějí vidět legendární Skálu. Já si radši počkám v přístavu, co kdyby si mě tam nechali…
Pak už to jde ráz na ráz. Pozorování soubojů lachtanů, seafood (Honzovi z něj po útoku racka zbydou jen hranolky), výhledy z COIN tower, twin peaks, malované sestry, sjezd nejslavnější klikaté ulice, co znám.
Pak chvíli na pláž, vrátit auto do Oaklandu, dát si pár piv na rozloučenou a ciao…
—
Sedím v letadle na Hawaii, což je samo o sobě super. Ale ti tři mi chybí. Stejně jako Vancouver a spousty dalších přátel, které jsem za ten rok potkal a jednoho dne musel říct sbohem a na viděnou.
—
účastníci zájezdu
Honza
Poctivec. Spolehnul bych se na něj se vším. Obdivuju, s jakým nasazením celý rok v Jasperu pracoval a zároveň mě baví, že toho i spoustu viděl, vyzkoušel a procestoval. Zkráta si peníze dokázal vydělat i užít. Což mi je blízké.
Navíc to je kluk, který už v životě něco zažil, něčím prošel a umí si vážit věcí, co má. Hodně jsme se spolu nasmáli a zároveň sem tam probrali i pohled na svět a naše osobní představy o budoucnosti.
Mít kolem sebe takové lidi je vždycky inspirace. Takže se těším na další příběhy a díky za všechno.
Adam
Pamatuji, kdy jsem ho potkal poprvé. Přišel na naše patro ubytovny v Jasperu. Upravený, s kurfem asi na 150 kilo. Nebudu zastírat, že mi byl podezřelý.
Že prý jde na housekeeping. “To jsem zvědavý, jak ty tady dlouho vydržíš, chlapče,” napadlo mě asi. Říkal jsem si, co si asi tak představuje, že tu bude předvádět za parádu…
Pak jsme se dali do řeči. Hokej, florbal, hokejbal a byli jsme doma. Pardubice jsem měl vždycky rád a pokud bude doma tenhle kluk, tak dostanou ještě nový rozměr.
Nedávejte na první dojem. Adam v Rockies oddřel tolik, že na něj zaměstnavatelé budou vždycky s radostí vzpomínat.
A já taky.
Bože, jak my jsme se nasmáli. Žádný krok přeci není vedle. Je to pouze úkrok stranou na cestě vpřed. A každý pivo je nakonec pitelný, že jo…
Kluci si teď užijou Floridu, pěkných pár koní pod kapotou jejich sporťáku, a pak obšťastní svou návštěvou domov. Obávám se ovšem, že tam nevydrží dlouho.
No a nakonec Káťa. Zasloužila by si vlastní článek, protože pro nás tři byla opravdu hvězdnou společnicí. Nad jejími story jsme kroutili hlavou jako sovy, břišní svaly jsem asi nikdy neměl v takové kondici jako po nekonečných salvách smíchu.
Tetička Jeníčková. Kamarádka XY, Kamarádka XX, Kamarádka AA… ve Washingtonu, Oregonu i Kalifornii najdete nespočet míst, která vypadají jako Hracholusky.
Takže Káťa
Říkal jsem si, co to je za holku. Jen tak se sebere a jede se třema cizíma klukama do Californie. Po těch pár minulých dnech se už nedivím. Ničemu.
Už o ní víte, že je hrdou majitelkou Olympiády. Taky je majitelkou 150 centimetrů výšky. A co se týče vyřídilky, tak nás všechny tři převyšuje minimálně dvojnásobně.
Jo a taky je zadaná. A ten borec má 190 centimetrů. Takže pokud si ji zamilujete, jako my tři, tak máte smůlu. Jako my tři.
Děvče je to od Plzně. Práci umí kombinovat se zábavou, takže několik let pracovala v tamní likérce a podílela se na propagaci zelené i fernetu. Taky měla jako přivýdělek byznys v Itálii. Pronajímala karavan na Lago di Garda.
Pak jí to přestalo bavit, vyrazila na dovolenou raftovat kamsi do Bosny a Slovinska. A to ji bavit začalo. Takže se z ní stala lyžařská instruktorka na Šumavě, pak to vzalo rychlý spád. Austrálie, Asie, Kanada…
Poproste ji o historky ze skůtru, o řízení Olympiády na sněhu nebo o eseji na téma “vylepšení druhého největšího lyžařského střediska ve Vancouveru”.
A já se jí bál.
Nesnáším, když je cestování naplánované na minuty. Radši se nechám překvapit, stejně se nedá stihnout všechno.
A Káťa (v dobré víře samozřejmě) připravila tabulku s rozpisem akcí na každý den. Jako fakt jsem si říkal, že náš styl cestování nebude slučitelný.
Byl. Víc než dobře.