Noc nabízí mnohá vzrušení. A co teprve noc v přírodě plné divoké zvěře. Prožil jsem jednu, na kterou asi jen tak nezapomenu. Tenhle díl cesty nelíčí ani tak krásy tohoto kusu země, jako spíš utrpení jednoho kluka z Prahy uprostřed divočiny. Tak zvažte, zda číst dál.
Den 7 kdesi nad Cooper landing 5 mil +21 km pěškobusem
Zvykli jsme si, že slunce někdo vypnul, takže nás ráno nijak nepřekvapí. Zataženo. Mrholí. Lehce. Jde se. Přejíždíme na parkoviště, které je výchozím bodem pro trail a balíme. Stan. Spacáky. Jídlo. Náhradní oblečení. Základní věci. Beru lékárničku.
Stoupáme do nitra parku Kenai, cesta je to příjemná po vyšlapané stezce, kterou nepohrdnou ani cyklisté. Však jich pár potkáváme. Příroda je to zase jiná než v Jasperu, okolní kopce jsou takové přívětivé zelené homole.
A mezi nimi se skrývají jezera. Krásná jezera. Být slunce… tak do nich skáčeme a koupeme se. Takhle si tak maximálně lehnu na molo a chvíli sním. Zjišťujeme, že jsme si mohli rezervovat loveckou chatu, je u ní i loďka. Tak příště.
Trháme míli za mílí, debatujeme o české mediální scéně, o minulosti, o budoucnosti. Tohle je ono. Kolem krajnice stovky hub, trsy borůvek. Takhle nějak jsem si to představoval. Nechat se pohltit přírodou.
V kempu rozděláváme oheň asi na druhou sirku (ok, padla na to půlka náplně zapalovače) a mít vedle sebe někoho opačného pohlaví, než je Karel, řekl bych, že tak asi chutná ta romantika. I takhle se to ovšem dá přežít.
Kolem sedmé vaříme večeři, na kterou budu dlouho pamatovat. Do dvou plechovek masem plněných těstovin přidávám houby. Stejně tak činí se svou plechovkou Karlos. Nějak se mi to nechce pořádně ohřát, ani si moc nepochutnám. Ale v tu chvíli to neřeším.
Ve stanu pročítám místní průvodce a před osmou to balím. S tím, že aspoň vstanu dřív.
Pokračování je poněkud naturalistické. Jen varuji.
Vstávám vskutku dřív. V jedenáct večer. Venku už tma. Proberu se a mám takový ten pocit, že ne všechno je v pořádku. Vyndám ruce ze spacáku do zimy a trochu se mi uleví. Třeba jenom přehřátí. Ale ne. Žaludek zabublá.
Tohle nepřespím. Ve spacím oděvu, tedy trenclích a triku beru pohory, sprej proti medvědům a mažu 250 metrů na toaletu v podobě prkny přemostěné díry. Vracím se do příbytku s pocitem, že tohle nebyla normální návštěva washrooms. Ale třeba to bylo všechno, doufám.
Nebude. O pět minut později jsem znovu na nohou a tentokrát už bohužel k vyměšování používám otvor určený pro přijímání potravy. Nezbývá, než se smířit s realitou. Tahle noc bude dlouhá. Vlci na sebe pokřikují přes údolí.
Natáhnu na sebe nějaké oblečení a belhám se zpátky k záchodu. V dešti ani nevím, jestli se klepu zimou nebo vyčerpáním. Karel tvrdí, že jsem byl venku 50 minut. Pro mě to je neměřitelný časový úsek v křeči. Na medvědy jsem měl pomyšlení minimální.
Nadávám. Smiřuji se se situací. Lituju se. Proč nejsem ve Vršovické a nemám to na záchod pět metrů bezpečnou chodbou? Sotva se zabalím do spacáku. Třesu se, hekám. KURVA. Není moc míst, kde bych si míň přál dostat se do takového stavu.
Při následném odplivnutí už ani nejsem schopen si otevřít stan a musí to udělat Karel. Mám křeč v obou nohách zároveň, tak se plazím jenom pomocí rukou. “Co to je?” vzdychám. “Otrava no,” kontruje Karlos.
Tři hodiny ráno a já se nasoukám zpátky do spacáku. A je konec. Znovu se budím kolem sedmé a chvíli si říkám, jestli to všechno nebyl jenom zlý sen. Nebyl. Nicméně teplotu nemám a to je pro mě hlavní. Nějak budu fungovat.
Den 8. Homer 20 km pěšky a 125 mil vozem
Prší. Zase. Ležíme do půl desáté, sbírám síly. Zkusmo sním banán. Nic se nestane. Dobře. Balíme si věci, pak bouráme totálně morký stan. Částečně zahladím stopy své noční přítomnosti, pokud prý něco medvědy láká, tak je to lidské jídlo. Ví bůh, jestli se ohlíží na jeho stav…
Přemýšlím, jestli byly špatné plechovky. Nebo houby. Nebo jsem s borůvkami snědl i jinou černou bobuli. Už to asi nezjistím. A je to jedno. Teď potřebuji dát cestu zpátky. Pláštěnky přes batohy a jdeme. Tempo 5 kilometrů hodina. Slušné.
Není moc co popisovat. Už jsem šlapal i ve větší pohodě, zároveň to není úplné utrpení. Když však vidíme naši dodávku, oceníme to oba. Jak já, tak Karlos. Totálně mokro v botách, já aspoň nemám omrzlé ruce. Topíme si. A myslíme na chudáky Slováky, kteří si podobný luxus nedopřejí.
Je čas se zase začít smát. Autobus vyráží, další zastávka: Homer. Tedy plánovaná. Osud nám do cesty posílá obrovský obchoďák Fred Meyers (ano jsme na Aljašce), a tak stavíme. Můj cíl je sehnat lahev coly. Sbíráme i pár dalších věcí. A menu v Taco Bells (nebo jak se to jmenuje).
Extra ostrá tortilla s papričkami jalapenos mě definitivně uzdravuje. Tedy společně s výhledem na oceán/moře/záliv?. Přes vodu se z mraků občas vynoří hory s ledovci. To chceš. Homer nás nadchne. Domy na kůlech, rybářské lodě. Paráda.
Stylová knajpa mě přemluví i ke dvěma pivům. Po otravě ani památky. Jen ta předpověď by mohla být lepší. Jak říká táta: Dětma nezatopíš. Suché nechytíš a mokré špatně hoří.