Užili jsme si namísto plavby vyhlídkovou plavbu rozbouřenou, ochutnali místní mořské pochutiny a blížíme se do velkého finále. Park Denali. Pořád tu leje, ale slibují slunce. Za tři dny. Možná. Třeba. Prosíme. Ale i za deště je to skvělý.
Den 9. Seward 173 mil
Vychutnáváme si líné vstávání u přístavu v Homeru, do kapoty buší kapky a tahle hudba už nikoho nepřekvapí. I proto začínáme den autoturistikou. Jedeme za město až do míst, kde silnice končí. Výhled omezený, přesto ledovcové jazyky zas a znovu ohromí.
Dalším úkolem dne je dát si nějaké místní mořské potvory. Loudáme se kolem restaurací a hledáme nějakou, kde nebude všechno smažené. Nakonec převládne názor, že je asi jedno, kam půjdeme a bereme za dveře jednoho z podniků s výhledem na pláž.
Už polévka je pro můj (po měsíci na instatních jídlech) nepříliš kritický jazyk delikatesou. Následná na grilu připravená variace halibut, losos, krevety a mušle, je už zcela za hranou. Shodujeme se, že Homer je zatím nejlepší destinací a je čas vyrazit do posledního přístavu: Seward.
V řízení se střídáme u dříve zmíněného obchoďáku, kde sbíráme pár drobností na večeři a následnou cestu nám zpříjemňuje i rozšířený playlist rockových hitů. Naštěstí máme s Karlem podobný hudební vkus, to přesuny značně zlehčuje.
Na sedadle spolujezdce občas spíme. Píšeme si zápisky. Karlos se učí španělsky. Probíráme politiku světa. Když se dostaneme na internet a první zprávy popisují Konvičkovu kašparádu, tak máme téma na hodiny a je nám smutno.
Zpátky na Aljašku. V Sewardu si chceme dát projížďku lodí. Víme, že počasí bude mizerné a bude nás to stát hodně pěněz (168 dolarů). Na druhou stranu je to možná jedinečná šance. Takže si plavbu na další den rezervujeme.
Nocležiště nám tentokrát poskytne parkoviště u obchodního domu Safeway (děkujeme) a vyrážíme na večerní procházku. V RV parku žasneme nad modely obytných domů. Taky žasneme nad tím, jak dlouho v kuse může pršet.
Pak usedáme na barovou stoličku, poručíme si jedno z dvanácti točených piv a nečas zůstává za okny… Třetí sklenice objemu 350 ml znamená konečnou, nějak jsem vypadl z formy. Navíc v osm ráno vyplouváme.
Den 10. Zamlžená vyhlídka na Mt. Kenali (McKinley) 260 mil
Budí nás Karlův telefon, já si sice nastavil dva alarmy, ale oba na odpoledne… Nicméně času máme dost i na kávičku a pozorování přístavní fauny. Na zádech si plující a lebedící Harbor Seal je prostě boží. Počasí, pravda, méně. Ale to jsme čekali.
Odrazíme od mola a víme, že se vrátíme za šest hodin. Pro značnou část posádky to bude asi dost dlouhých šest hodin. Šplhám na horní palubu a po pár minutách jsem promočený na kost. Nicméně stojí to za to.
Moře. Fascinující. Sice jsme neviděli velryby ani kosatky, ale doprovázeli nás delfíni, na skalách odpočívali tuleni i lachtani, o ptactvu nemluvě.
Navíc nám vítr nadělil pořádné vlny, takže horská dráha v ceně. Ne každý to ocenil, pravda. Já jsem tentokrát kupodivu v pohodě a celou akci hodnotím jako velmi vydařenou. I díky super výkladu kapitána, který dával k dobru postřehy nasbírané za 22 let zkušeností s místnimi fjordy.
Nejlepší ze všeho asi je zastávka u ledovce. Zase jednou něco, co se nedá popsat. Modrá, tak čistě modrá. Kry ve vodě. A taky fakt, že za posledních 100 let na některých místech Aljašky zmizelo až 15 mil ledu. Což je strašidelně moc.
A tak s tou masou ledu a hory loučím s pocitem, že v tomhle stavu už ji asi neuvidím. Obecně tady dost dostávají trhliny moje představy o člověkem nedotčené krajině. Tak aspoň, že to slunce si zatím neumíme jen tak z rozmaru zapnout. Jakkoliv by se to teď hodilo.
Co už. Sedám za řízení, kurz středozemí. Denali. S krátkým pitstopem na internet v Anchorage nacházíme kolem deváté vyhlídku na nejvyšší horu S. Ameriky a pár hodin jí budeme říkat domov. Poprvé na cestě musíme za nocleh platit. 15 dolarů za dva správě parku dáme vcelku rádi.
Vaříme polévku a na čtvrtý pokus dokoukáme Into the Wild. Zase se neubráním nesouhlasu s chováním hlavního hrdiny, ale své kouzlo ten film má.
Každý s vlastními myšlenkami v hlavě usínáme.