Alaska, here we come!

Jak začít, jak začít, jak začít? První věta je vždycky nejtěžší, ale teď jich mám desítky. Představte si den, kdy dostáváte překvapení za překvapením a každé skvělé. A pak den, kdy proklouznete poprvé v životě na území USA. A jste na Aljašce. Tak tedy…

Den 3. Swan lake 658 km

Naučil jsem se na podobných výletech používat dvě lehce přenosné a lehce uvařitelné suroviny. Ovesnou kaši a kus-kus. V různých variantách s přidanými ingrediencemi jsou to dobří společníci. Třetí den na cestě začínáme právě kaší. S marmeládou a rozinkami je sladká.

Sladká jako následující hodiny však být nemůže. Akcelerujeme od spaní a benzínky, u krajnice se zjeví postava. “Bereme,” ptá se Karel. Jasně, že bereme. Stopaři mají zelenou, zněla domluva už před cestou. Noha mačká brzdu.

“Where are you from?” tážeme se světově. “Slovakia,” zní odpověď. “Pardon, me?” ujišťujeme se. “Slovakia…” V tu chvíli je jasné, že si budeme rozumět verbálně. A když trošku přeskupíme náklad dodávky a Adri s Michalem sednou na zadní sedadlo…  Tak je jasné, že souznění bude i lidské.

Takhle úžasná dvojka je na cestě sedm měsíců a začala na nejjižnějším cípu Argentiny a za pomoci desítek řidičů se teď blíží k Aljašce. Pecka. Za celou dobu narazili asi na jedny Čechoslováky a teď dostali nás. A my je.

Původně chtěli jen pár desítek kilometrů k Muncho lake. Jenže tam jsme dali ledovou koupel, Adri nám nakrájela bagety subway, které dostali od “armády spásy” ve Fort Nelson, která je prakticky zajala, aby nebyla zrušena… (dlouhá a veselá historie)

A společně jedeme dál. Vypráví se historky, s Karlem je hltáme ušima i otevřenou pusou. Do toho se proplétáme horami, kde každá zatáčka nabízí nový, hezčí a úchvatnější pohled. Rád bych to popsal, vyfotil a stejně vím, že originál bude jen v naší paměti.

Zazní požadavek na nějakou zvířenu. Za minutu potkáváme stádo horských koz. Pak losy. Pak dva medvědy. Ostatně tito dva gentelmani nás vítají v Liar hot springs. Horkých pramenech, které mají až 40 stupňů a po ledovém plaváním poskytují druhý extrém. Supeeeer.

A pokračujeme. Vedle dálnice si dávájí svůj poobědový spánek bizoni. Jako fakt. Bizoni. Takové to “zvíře, co dali dohromady minimálně ze dvou pro svoje pobavení”. Jeden jde hned u krajnice, fotíme ho a on si jenom funí… Safary v Kanadě. Good.

Zastávka v osadě Watson lake také stojí za to. Nejprve cestu lemují vlajky. České jsou na lampách minimálně tři. Slovenských přesně nula. Haha. Jenže tady taky mají totemy, na kterých jsou přibité doslova tisícovky značek z celého světa. Tedy z celého světa až na Slovensko, zdá se. Zachrání to jedna s vyrytým Czechoslovakia. Achjo. Umíte si naší čtyřku představit.

Spaní rozděláme u vyhlídky na Swan lake, což je další pohled pro bohy. Ale ještě předtím se jdeme podívat k vodě. Objevíme zbytky původní dálnice a hlavně vrak auta zaparkovaný ve srázu lesa. “Život je jako bonboniéra…” Sladká, dneska fakt jo.

A to se nekončí. Z křoví kouká dikobraz. DIKOBRAZ. Co dělá v Kanadě, jestli má víza a povolený pobyt, to je otázka. Každopádně se asi ani medvěda nebojí. Pak se už jen kocháme úplňkem, který je tak silný, že vrhá stíny a cucáme marihuanové bonbóny, které jen podporují smích a smích a smích. Jak říká Adri: “Celé je to až zbytečný kýč, ne?”

Den 4. Kdesi za Tokem 751 kanadských km a 110 amerických mílí

Studená noc, studená. Ale nic nikoho nesežralo, tak se podává snídaně pro čtyři a takovou pohodu by měli rozdávat místo všech léků světa. V kabině se probírá literatura, syn češtinářky (tedy já) takticky mlčí. Tady se vkusem úplně neprotneme. Ale třeba něco zkusím.

Venku poprvé prší déle než pět minut, náladu nám to těžko vzít může. Cílem je Whitehorse. Hlavní město Yukonu (pokud vím) a taky místo, kterým pořádně cloumala zlatá horečka. O té více až později.

Dávám letmou prohlídku lodi S.S. Klondike, která je kolesovým parníkem a obstarávala zásobování Dawsonu. Pak doplnění zásob v obchodní zóně a jedno další velké SBOHEM. Michal s Adri chtějí ještě kouknout kolem, my letíme na sever. Koukněte na jejich blog (XXXX) a my doufáme na v další setkání. Bylo to nejlepší.

Krajina se zase trochu mění, hory jsou zabalené v mracích, ale jede se příjemně. Přírodní highlight je asi Kluane lake a přilehlá Destruction bay, kde během kruté zimi málem umrzl kemp stavitelů dálnice. Pak už je jen divočina.

I cesta začíná být divoká nějakých sto kilometrů se střídá asfalt se štěrkem, ale náš miláček to zvládá. Hranice se blíží. Domlouváme scénář dialogu, připravujeme doklady, hluboký nádech a míříme vstříc USA customs.

“Hello sir,” spustím uctivě.

“Kolik lidí ve voze?”

“Dva,” podávám pasy. A snažíme se do natažené ruky vrazit i papíry s vízi ESTA.

“Co to je? ESTA?”

“Ano.”

“Ta platí jenom pro letadla,” odmítá celník nabízené formuláře.

Tohle jsem si myslel od začátku, tak se snažím být chytrý: “A pro lodě, že?”

“Má snad loď křídla? Zaparkujte si a přijďte do kanceláře.”

Plníme pokyny, v officu čeká policista velký přesně jako policista z amerických akčních filmů. Pokud jste viděli poslední dvě Rychle a zběsile, tak získáte poměrně přesnou představu. Ale byl v rámci možností milý. Máme víza až do listopadu. Za šest babek každý. Good.

Aljaška. Dokázali jsme to. A stojí to za to. Slunce je nízko a krajina zase vypadá úchvatně. Zastavujeme na mnohých vyhlídkách, ale jedna se obzvlášť vyplatí: My dva. Šedesátiletý kanadský důchodce, co jede hikovat a jaderný fyzik, který se vrací z Ománu a bude tu přes zimu.

Opět se ukazuje relativita času. Za poslední čtyři dny jsme si toho užili jako jindy za mnoho měsíců. Usínáme na odpočívadle, máme pár piv a stylově Into the Wild. Dřív než v půlce filmu jsme však ve snech.

A jedeme dál! Next stop Valdez. Mějte se v rámci možností báječně a držte nám palce. 😉