Řeklo se Aljaška. Tak tedy jo. Ale kam. Aljaška je poměrně široký pojem a to tam ještě ani nejste. Pojedeme a uvidíme. Tak tedy uvidíme. Máme pár záchytných bodů a žádný časový plán. Už teď bysme to mohli otočit zpátky a byl by to jeden z nej výletů našeho života.
Den 1. Prince George 375 km
Naposledy se zoufale zeptat v bance na kreditku. Nemají. OK. Naposledy si lehnout do “central parku”, naposledy se projít kolem Crimsonu, naposledy potkat Jonyho z pizzerie. Karel končí v jednu, vyzvedávám ho a jsme skoro ready.
Ještě si popřát vzájemné hodně zdaru s Filipem, se kterým jsem sice bydlel asi den, ale stejně je to borec. A umí pálit meruňky. Tak jsem kalíšek na úspěch cestování i jeho kanadského pobytu taky olízl. Symbolicky. Jede se.
První centimetry, stopy, lokte, míle trháme v prostředí hor. A je to nádhera. Desítky jezer, majestátný a stále zasněžený Mt. Robson přímo před vámi. Kochám se. A to netuším, že kochat se budu dalších 1000 kilometrů. Minimálně tisíc. Teda tuším, ale ta realita…
Sjedeme z Rockies a vítá nás les Britské Kolumbie. Takový ten les, který jste naposledy viděli při sledování Avatara nebo Pána prstenů. Chvíli jedeme dokonce oficiálním pralesem a ty stromy jenom promluvit.
Zastavíme si i u jednoho z jezer, odpočineme si na mole a do finiše úvodní cesty moc nezbývá. Což je fajn, protože jsem za volantem pod sluncem měl chvílemi spací krizi. Ostatně oba první dny byly vysloveně letní.
Finiš etapy je ve městě Prince George, které bylo, je a asi i nějakou dobu bude důležitým dopravním uzlem a taky se tu těží uhlí. Tedy tuším, že uhlí. Každopádně je to město, na to nejsme z Jasperu zvyklí. Semafory a tak…
Parkujeme před Wallmartem. Z prostého důvodu. Potařebujeme zásoby a navíc na jeho parkovištích je oficiálně dovoleno přespávat v autech. Kromě proviantu ukořistíme i šestici malých piv a s pocitem všeobecně dobré práce usínáme.
Den 2. Fort Nelson 890 km
Otevřeme oči, dáme vanu… Ne tak docela. Otevřeme oči, vyčistíme zuby a jdeme dokončit nákupy. Pánev, vlasec na pytlačku, karimatky. Jsme ready. Další destinace: Dawson Creek. Volant teď patří Karlovi, tak se kochám lesy postupně ustupujícími planinám.
Zase zastavujeme u jezer, která nejdou popsat slovy. Zase jedeme uprostřed ničeho, kde se najednou objeví lidská bydliště. Dřevorubci, zemědělci. Tady musí chleba tvrdý mít, ale tohle je hodně jiná Kanada, než turistický Jasper.
Pak přijde Dawson Creek. A v něm nultá míle Alaska Highway. Tuhle silnici postavili společnými silami Američané s Kanaďany, když Japonec zničil jeden přístav a byla obava, že by se přes sever mohl snažit ze druhé světové války něco vytěžit.
Ta silnice má asi 1422 mil a postavili ji za 8 měsíců. Pomohl kamarád dynamit, který se ovšem proměnil v nepřítele, když jeho zásoby srovnali kromě lesa i půlku DC. Každopádně se tu dělalo na dvě směny, protože v létě je na Aljašce vidět dvacet hodin. Taky se makalo v -60.
Původní trasa byla od současné poněkud odlišná. Teď jsou narovnané některé zatáčky, je tu asfalt… Ale co zůstalo jsou výhledy a fakt, že tohle je jeden z nej inženýrských projektů posledního tisíciletí. A taky prostě kult.
Proč? Prvních 500 kilometrů nám dost napovědělo. Topíte se v zelené a teď nemyslím peprmintku. Občas pod koly zmizí asfalt, ale většinou je hladký jako sklo a desítky kilometrů nepotkáte zatáčku. To platí i o benzínkách, ale odpočívadel je dost.
Fialová bestie, která pořád ještě nemá jméno, dostala nový olej a vodu do chladiče. Taky sežrala průměrnou českou výplatu. Ale jede. Tak může všechno.
Jdeme spát na kraji města Fort Nelson a na jednu stranu dodávky svítí měsíc s tisíci hvězd. Na druhou prodejna sendvičů Tim Horton a benzínka Esso. Ale aspoň můžu tohle poslat.
Držte nám palce 😉