Násilím rozlepím oči slepené pivem skončeného večera. 42. Shit. Sraz byl ve 40. Letím do kuchyně ubytovny ulovit kus internetu a poslat omluvy. 6:42. Mám ještě hodinu. Místo budíku mě vzbudil telefonát. Z Česka. Vysvětlila ho sms: Kubo, kdo za tebe zaplatí 301 korun?
Vsuvka: dluh na mně vymáhá vydavatelství Czech News Centre, osm let minulých můj zaměstnavatel. A má na něj nárok. Jeden mobil jsem nevrátil, neb zadní kryt rozkousal pes. Druhý mi ukradli v nočním autobuse číslo 511. A třetí… Třetí jsem si vypral v kapse kalhot během MS v Praze. (pro rodiče: TO SE NESTALO!)
Násilím rozlepím oči slepené pivem skončeného večera… 46. Fucking shit. Sraz byl ve 40. Letím do kuchyně ubytovny ulovit kus internetu a poslat omluvy. 7:46. Achjo. Házím do batohu čtyři jablka, balík neumyté mrkve, tři banány a letím k autu.
Omluvy, omluvy, omluvy. A to ještě musím do obchodu koupit vodu. Na posledním možném parkovišti před startem stezky jsme 8:20. Zbytek party nikde. Po pěti minutách a mém balení batohu přijedou. Ale ještě musí na otočku pro jedno jednostopé, lidskou silou hnané vozidlo.
Nemám na co čekat. Jediný jdu pěšky. Celkem 11,5 kilometru k úpatí hory, pak začne finální výstup. Připojí se ke mně Honza s tím, že nás ostastní dojedou (podaří se jim to po hodinách lapálií, když se míjíme na sestupu). Už tenhle úsek je boží. Obejme vás les a občas nabídne přes rameno nějakou tu vyhlídku.
Nejkrásnější příroda. Nejde se nijak extra do kopce, sklon příjemný, a tak krájíme kilometry v tempu 7 za hodinu. Zbytek party nikde, takže to přes drobné potůčky za vyprávění dávných historek (já) a filmových i jiných replik (Honza) rychle zvládáme do “základního tábora”.
Rozlehlá louka vybízí k obědu a také na ní potkáváme prvního člověka. Už na kole uhání směr Jasper a přeje nám hodně štěstí. A že prý nahoře je to trošku “scrambled”. Nemám moc tušení, co to znamená. Zatím. Mimochodem. Je půl dvanácté. Ten chlap byl fakt borec. A najednou byl pryč.
Rozvážně se najíme, ale nikde nikdo se neblíží. Není čas ztrácet čas. Na úpatí je třeba dát se lehce doprava na “menší” kopec, ze kterého vede hřebenovka na vrchol. Už tady je to solidní lezení a kyselina mléčná nám brzy dělá nepříliš vítanou společnici.
Nejdřív se “jde” po louce, pak už po ledabile poházených kamenech velikosti kola traktoru značky Zetor (scrambled). “Jestli se jeden utrhne…” radši nepřemýšlím dál. Co ovšem vím, že zpátky to dost možná bude ještě horší. I na tato slova dojde…
Hřeben je dostatečně široký, netřeba se bát. Třeba jest naopak pečlivě rozmyslet kroky a trefovat pevně zaklíněné šutry namísto vyklanů, které hrozí uklouznutím a zaklíněním končetiny kdesi v hoře. “Kolik lidí je ročně v Jasperu a vylezou sem?” dohadujeme se. Procento bude malé.
Svah se zvedá a zvedá, míjíme zbytky sněhu. Ve městě teda po barech sněží i v srpnu podle všeho dost, ale tohle je zase jiný příběh. Takže sníh slouží jako dekorace k fotkám, které pořizujeme i na různých vyhlídkách a námi zvolených “odpočívadlech”. Pozn. Aut.: plochých kamenech.
Dost často je potřeba zapojit i ruce, ale lezení to není a výbava taktéž není potřeba. Ačkoliv. Chvílemi mně jistotu správnosti cesty dávají jen z kamínků vyskládané pyramidy. OK. Naše noha není první, která sem vkročila.
Nakonec nám to na vytoužený vrchol (asi třikrát jsme si mysleli, že se k němu blížíme a byli vyvedeni z omylu) trvalo z louky asi 2,5 hodiny. A stálo to za to. Nádherný výhled skoro až k jezeru Maligne, na pásy různorodých hor i Jasper. Dechberoucí, jak tady říkají.
Dodal bych i další podrobnosti ohledně převýšení a podobných dat aplikace superlife (první skrytá reklama na tomhle blogu), ale jaksi jsem při některém z pohybů přílišně zatl stehenní sval a zlomil dotykovou obrazovku svého telefonu, která přestala být dotyková přesně v místě tlačítka “odemknout.” Inu, lepší než ta pračka…
Naturální “rozhledna” je osazena betonovou plochou, kterou bych si troufl identifikovat jako heliport. Dovedu si představit, že náhlá bouřka vás může na Pyramidu zdržet déle, než by bylo příjemné. V dešti bych se do stoupání po kluzkém podkladu ROZHODNĚ nepouštěl.
Rozmyslet dvakrát spíše než jednou je třeba i čas útoku. Je třeba počítat s cestou zpět, která je v určitých pasážích ještě větší výzvou. My jsme na louce zpátky asi za dvě hodiny, mě drtí řídký vzduch (nesu si opici a ta 13ti hodinová pracovní doba posledních týdnů si taky veme své).
Za všechnu bolest nohou to ale stálo. Stálo by to za daleko víc. Zpátky už jdu lesy bory sám k sobě mluvící, čímž zaháním medvědy a i soudné osoby lidské rasy. U dodávky jsem v celkovém čase cca 8 hodin 40 minut. Na kole se to dá stánout určitě na 6 hodin 30 minut.
Určitě to bylo těžší než Whistler, zároveň jsme potkali minimum lidí a výhled byl taktéž lepší. Takže doporučuji každému.
Good luck. A jak píší i v pražském metru. Better safe than sorry.
Doporučení:
- vyrazit ráno a mít dostatek času na obě cesty
- vzít si pohorky. Zpevněné kotníky se na kamenech více než hodí
- myslet pořád i na cestu ZPÁTKY
- v případě deště se z hory rychle vrátit a neriskovat uklouznutí, které sice slibuje nejlepší projížďku po skluzavce v životě, ale…