“City of Alaska? I have some friends there…” ptal starostlivě starší muž. “Alaska, Alaska, man…” smál se ve filmu Into the wild hlavní hrdina. Alexander Supertramp. Ikona, pro mnohé hrdina. Pro jiné sebevrah, blázen. Pro mě…
Asi tu story znáte. Alex dokončil střední, rozloučil se svým hmotným i nehmotným majetkem a vydal se na cestu napříč USA a Kanadou až na Aljašku. Ve vzteku na nefungující vztah rodičů o tom nikomu neřekl. Ani sestře, se kterou si během rodinné krize byli vzájemnou oporou…
V tomhle máme se Sašou rozpor. Už jsem to tady zmínil a mým přátelům netřeba to opakovat, ale – pro mě není nic důležitějšího než RODINA. Takže jeho rozhodnutí neinformovat ani sestru těžko mohu pochopit a hlavní hrdina si svou chybu na konci příběhu i svého bytí (údajně) uvědomuje.
Štěstí musí být sdíleno. Nebo tak nějak si to napsal do deníku před tím, než v autobusu kdesi uprostřed aljašské divočiny ulehl (otráven bylinami, nemocen?) k poslednímu a definitivnímu spánku.
Předtím ovšem v tomhle dopravním prostředu pěkných pár týdnů žil. Vlastně žil o dost déle, než by si místní Rangeři byli bývali vsadili. Interpretace příběhu je na každém a svou verzi nikomu nevnucuji. Nicméně bylo nutné nastínit kulisy našeho vlastního výletu.
Fakt je totiž ten, že i tenhle film byl (minimálně pro mě) jistou motivací na sever vyrazit. Ten autokar tam pořád někde stojí. A dá se k němu za jistých okolností dojít. Pochybuju, že bych odolal a nezkusil to. (ano, mami, budu případně OPATRNÝ)
Co je ovšem lákavější, je krajina Yukonu a Aljašky sama o sobě. Tak drsná, že ani homo sapiens sapiens není schopen si ji definitivně podmanit.
I proto sem Alex mířil. Pryč od lidí. Na “bílé” místo na mapě. A tohle se mi na něm naopak líbí. Podle všeho se dostal na hranici maximální možné svobody, které může “na západě” vychovaný člověk dosáhnout. (a zaplatil za to, dodá “realista”)
My to teda provedeme nepoměrně pohodlněni. Protože narozdíl od Supertrampa jaksi nemáme neomezené časové možnosti. Takže máme auto. A plán. Teda ten vlastně taky nemáme. Takže máme auto. A dál se uvidí. (už bych si měl udělat ta víza…) V tom je ta, jakkoliv omezená, svoboda.
Každopádně bychom měli projet MÍSTA, na která mířily tisíce mužů v zápalu zlaté horečky. Pak umírali na cestě, v nehostinných podmínkách. Když už nějaké zlato našli, tak ho často utráceli ve společnosti dívek… A ano, někteří si splnili svůj sen a nabyli nezměrného bohatství.
MÍSTA, o kterých psal Jack London. Bílý Tesák. Četl jsem si pod lampičkou určitě ještě dlouho po večerce (promiň mami, ale tys mě k literatuře navedla), a pak ve snech saních psy tažených závodil s vlky.
Takže tak. Není to po stopách Alexových. Ale o tom, udělat další stopy do našich vlastních životů. Stopy, na které jednou budeme při lampičce a Londonovi zase vzpomínat. A nebo při Into the wild s holkou po boku. “Víš, já tam byl…” (dobře no, marná snaha dodat tomu úsměvnou tečku)
—-
A tak musím pokračovat pod čarou…
Ještě před odjezdem je toho hodně co stihnout. Dneska bych chtěl vylézt na Pyramid Mountain, která je dominantou Jasperu. Taková ochránkyně. Někdo říká, že to trvá 12 hodin. Někdo říká, že 16. Já bych byl rád o sedmé zpátky…
Práce, práce, práce… Tenhle týden bude maximálně náročný, neb po volnu následuje šest dní, z nichž pět bude mít kolem 13 pracovních hodin.
Pak ovšem 10. nabude platnosti výpověď a zůstane mi jen pizzerie. A s ní taky prostor pro zdolání Skyline Trailu, údajně jednoho z nejhezčích vůbec. Chtěli bysme to dát ve dvou dnech, má to asi 48 kilometrů v horách. Pokud ovšem nedostaneme místo v kempu, budeme to muset zvládnout jaksi rychleji…
A ještě jedna věc.
S kým vlastně na tu Aljašku jedu. S Karlem. Vlastně se neznáme. Je skoro přesně o rok mladší, přijeli jsme současně, dali pár výletů a zjistili, že si vlastně ve spoustě věcech dost rozumíme. Tak uvidíme, co s tím udělá přes deset tisíc kilometrů v kabině naší krasotinky.