Koupit auto. Tušil jsem, že se tomu nevyhnu. Ostatně už při příletu do Calgary jsem uvažoval, že by to byl nejrozumější transport směrem do Jasperu. Na druhou stranu… Nikdy jsem motorové vozidlo nevlastnil. Ani v Česku. Natož v Kanadě.
Jenže pak se všechno rozjelo. Aljaška. Tohle je pro mě výzva. A bohužel ve mně stačí uložit semínko výzvy a vyklíčí skutek. Chvíli jsme chtěl do největšího a nejméně zalidněného státu USA stopovat… Po zralé úvaze a taky rozmnožení skupiny na počet dva jsem to přehodnotil.
Takže se začalo hledat vozidlo. Rodiny tu brázdí nekonečné silnice usazené mezi jezery a horami vozem Dodge Grand Caravan.
Tohle byla moje první volba. Vyhodit zadní dvě řady sedaček a dva lidi se tam vyspí. Nicméně s věcmi poměrně nepohodlně. Chce to dodávku. Už pro ten pocit, styl. Chevrolet Astro, to jsem si vysnil. A začal sjíždět inzeráty.
Od 600 dolarů do 3000 se tyhle krasotinky nabízely. Zkusmo jsem občas napsal, jestli to zvládne cestu za zlatou horečkou a dál… Všichni se dušovali, že ano… Překvapivě. Tak teď už si jenom vybrat, zbývalo.
Jenže Jasper je vesnice. Pro auto se musí do Edmontonu. 500 kilometrů. Já mám jeden den volna týdně. Někdy je to jenom půlden. To těžko koupíte auto, registrujete značku a… A prostě všechno…
O mém “zoufalství” pár lidí vědělo a byl to splubydlící Honza, kdo mě na facebooku upozornil na Chevrolet Express ve skupině “Češi ve Vancouveru”. To je asi 10 hodin cesty busem odsud. Na inzerát jsem odepsal.
Borec a majitel v jedné osobě se nabídl, že dodávku velikosti menšího autobusu doveze do Jasperu a za 2300 dolarů ji tu nechá. Domluvili jsme se. Už to bylo šílené. Věděl jsem, že to na 100 kilometrů sežere 16 litrů benzínu. Že to je z roku 2002. Že to má najeto půl milionu…
Ale ok. Domluva zněla jasně: sejdeme se v pondělí a uděláme všechny potřebné administrativní kroky. V jedenáct večer v neděli jdu z práce a zpráva na fb: “Mohli bysme to pls. vyřešit už dneska? V pět ráno mi jede bus zpátky do Vancouveru. A ještě prosba, potřeboval bych vytisknout jízdenky.”
Tisknu jízdenky na hotelu. Beru Karlose (mistr, co jede se mnou) a auto po prohlídce pod lampou kupujeme. Co bysme na něm taky viděli… Projížďka po Jasperu závady neodhalila a ani jeden z nás jaksi není zrovna automechanik…
Tak jsem ještě dal borcovi dvě piva, pokecali jsme o Kanadě, naposledy ho nechal vyspat v dodávce před odjezdem jeho busu a fialová bestii nám začala říkat Pane. Zamilovali jsme se. Víme, že ji budeme živit lépe než sebe. A asi jí odpustíme i to, že se po cestě rozpadne.
Nicméně. Chtěl jsem tu přiblížit i administrativu koupě. Spočívá v tom, že s prodávajícím vyplníte formulář. Typ vozu. Barva vozu. Stav tachometru. Podpis prodávajícího, kupujícího. Svědka a svědka. A… A je hotovo. Jste novým vlastníkem.
Povinné ručení vás stojí dalších deset minut. 640 babek na půl roku. Platí i v USA, “Ale bacha, abyste nepřejeli do Mexika!” Značka nás zdržela. Na “úřadě” měli pauzu na oběd. Za 70 dolarů a pět minut našeho času jsme ji po něm však získali a slavnostně namontovali.
Takže kolem a kolem jsme za půl dne koupili auto a vyřídili všechny náležitosti k tomu, abychom ho mohli využívat. Nevím, jak to chodí v Praze. Ale tohle těžko mohlo být víc easy. Zatím nelitujeme.
Pravda je, že máme dvě obrazovky na DVD a nemáme kam ono DVD strčit. Také máme rádio efektně zářící všemi barvami, ovšem nejsou připojené reproduktory… Nicméně motor (5,7 litru objem) zatím šlape parádně. Když sešlápenete řádně plyn, tak máte pocit, že dodávku roztrhnete…
Místa na bydlení je asi jako v menší garsonce, což byl náš hlavní požadavek. Druhý den po koupi jsme auto půjčili kamarádům na cestu do Calgary a zpátky (cca 1000 km) a zvládli to. Za čtrnáct dní vyrazíme my…
Ve zkratce:
- Náklady na auto (při dělbě dvěma) jsem při současném pracovním nasazení vydělal za půl měsíce.
- Pokud bych se na celé “slavné” cestování vykašlal a na začátku října se vrátil do Prahy, tak si mimo zážitky z kanadaských hor přivezu krásných 150 tisíc korun českých plus. Nicmémě tohle je o penězích asi tak úplně nejmíň…
- Trip dodávkou má mít 10 000 kilometrů a to jenom podle měření google maps, které nepočítá s odbočkami a blouděním…
- V září mě čeká Word Cup. Z Pittsburghu a Toronta se vrátím ke své profesi a zkusím zprostředkovat tuhle akci prostřednictvím deníku Sport.
- V říjnu bych měl být na totální samotě v Britské Kolubii s vegetariánkou a smečkou jejích 12 Sibiřských husky. Prý jestli umím s motorovou pilou. Jasně, že jo… V životě jsme to nedržel v ruce.
- Držím tempo 15 dní/150 odpracovaných hodin. Je to super. Mám jenom strach, abych stihnul na housekeepingu za ty dva týdny doposlouchat všechny díly Harryho Pottera. A pak taky z loučení v pizzerii, kde budu muset opustit lidim kteří se ke mně zachovali až neskutečně vřele…