Užíval jsem si luxusu nejlepších hotelů v Rusku, v Astaně… Pak jsem vyšel na ulici před jednu ze sedmi moskevských sester a na chodníku kromě rozbředlého sněhu leželi na kartonech i lidi, kteří by za cenu jedné noci v onom mrakodrapu mohli žít rok.
Na jednom z těch kartonů byla pro přepravce informace – udržujte v teplotě pod bodem mrazu… Drsná ironie. Otázka tedy zní, kde je hranice mezi navoněnou king size bed a kusem promáčeného papíru. Kdo si zaslouží jedno a kdo druhé?
Darovali mi tu spoustu času na přemýšlení o mých vlastních věcech, o mých vzpomínkách. Často držím prachovku a usmívám se. Protože jsem znovu dítě s rodičema u moře v Řecku. Slaná voda, sladké palačinky, luxusní gyros, spalující slunce. Nejlepší.
Nebo jsem zpátky v Anglii. V Manchesteru, v jehož drsné tváři jsem našel vřelé zalíbení. V Yorku, kde jsem lehával v klášterních zahradách. V Rumunsku v horách, na Ukrajině se žloutenkou ve městě, které už stihla zničit válka (šílené, ne?).
Často samozřejmě v Česku. Ve Zdeslavicích a obecně na atletických soustředěních se svojí druhou rodinou. V barech s lidmi, které bylo absolutní štěstí potkat. Ve školách, kde mozek milostivě vymazal ty špatné vzpomínky a nechává jen ty dobré.
Je to takové snění za bdělého stavu. Právě (nejenom) v tomhle měl být od začátku tenhle Rok prázdnin. Změnit se. Přijmout novou výzvu. Přidat nové zážitky. Zbavit se části pohodlí, do kterého je naše generace zabalena. (tím neříkám, že nikdo nemá problémy, ale oproti historii…)
Ne vždycky je to tady snadné. Když někde pracuji, chci to dělat na 100 %. A v pizzerii cítím, že tu šanci nedokážu až takhle využít. Jak rozumím televizi, rádiu, Kanaďanům na ubytování. Tak stejně tak pořád dost často nerozumím kuchařům a jejich přáním.
Takže po mě chtějí donést z lednice tiramisu. A já se ptám: “Soup?” Tohle člověka sráží. Zvlášť když se to kombinuje s únavou. I tak cítím, že si mě ve Famosu váží za to, jak svoji práci dělám. Což je ve finále samozřejmě to hlavní.
Nechápou, proč jde novinář umývat nádobí. Nechápou, proč mám v Kanadě dvě práce. Nechápou, proč si tam nedávám při směně jídlo, když mám 80 % slevu.
Mohl bych si ho dát, to není o penězích. Ale beru na hodinu stejně jako oni za to, že tu pizzu narozdíl ode mě dělat umí. Tak radši místo sváči udělám dva talíře navíc a pomůžu jim. A právě to mě na tom baví.
V Praze jsem šel do metra kolem stánku s burgerem, tak jsem si jeden koupil. Nepotřeboval jsem ho. Ale proč ne. Jednou se to asi vrátí. Ale teď se chci víc ptát, proč jo. Proč dělám tohle, proč to potřebuji a hlavně jestli to vážně chci.
Ještě ve zkratce…
Po třech výplatách mám na účtu přes 2500 dolarů, takže těžím lehce nad plán. Teoreticky bych měl mít ještě tři výplaty v hotelu a pizzerii. Takže bych se měl dostat na 5000 z čehož asi podstatná část půjde do auta.
Nahlásil jsem v hotelu výpověď k 10. srpnu, v pizzerii bych zůstal do 15.. Pěkně jsem je tím naštval, protože je sezona a mají málo lidí. Ze slušnosti jsem to dal vědět měsíc předem, tak jsem zvědav, jestli mě teď čeká peklo…
Naštvaní jsou především proto, že tu Češi na své pověsti v posledních dnech moc nepracují. Nepřijdou do práce ze dne na den a podobně… Neříkám, že tahle společnost je boží… Ale…