Práce šlechtí. Unavuje. Vzbuzuje hrdost, radost ze sebe sama. Bolí. Nudí. Přináší peníze, jídlo, bydlení. Ubližuje, zraňuje. Posiluje. Tentokrát trošku jinak. Deset pro a tři proti mojí práce tady v Jasperu.
Lehnete si do sauny, zavřete dveře a hlava patří jenom vám. V tu chvíli jsou pryč nekonečné řady pokojů, stovky špinavých talířů. Vylezte na kopec, vidíte, za co ostatní platí deseti tisíce. V tu chvíli víte, že tomuhle se říká štěstí.
Ale taky jsou dny, kdy ráno vstanete. Narovnáte se a od prstů na rukou, přes záda, kolena a chodidla vás bolí celý člověk. Ne, tohle není z tréninku, kdy mučíte svaly za nějakým účelem. Tohle je z práce. Z práce, na kterou člověk sedící denně 12 hodin u počítače zkrátka není zvyklý.
Sám jsem si toho naložil víc, než by bylo nezbytně nutné. Vidina blížícího se výletu to ospravedlňuje a usnadňuje mi dny, kdy 14 hodin vyvíjím činnost neřadící se mezi nejoblíbenějí Pražákovy kratochvíle.
Tak tedy.
7 nejlepších věcí
- cesta do hotelu mi trvá pět minut, do pizzerie deset. Absolutní eliminace ztráty času. V Praze jsem se své doby snažil efektivně využívat trasu Opatov-Vltavská učením angličtiny nebo čtením. To ještě šlo. Ale více přestupů, nedejbože čekání v zácpách… to je zlo.
- čistá hlava. Jasně, nevadilo by mi dělat něco, u čeho by člověk mohl používat mozek aspoň z deseti procent. Na druhou stranu si na chvíli rád odpočinu od pocitu, že ZÍTRA musím něco vymyslet, někoho naštve dnešní článek atd. atd.
- mzda. Hodinový plat, případně plat za odvedenou práci pro mě funguje super. Je na mě, kolik si naplánuju směn a přesně vím, s jakou odměnou za to můžu počítat. Navíc se platí každých čtrnáct dní, což tvorbu rozpočtu také ulehčuje.
- nové věci. Upřímně, měl jsem starost, jak se poperu s uklízením pokojů. Jak budu stlát postele, jak budu leštit kohoutky, aby tam nebyly kapky usazené vody. Vysoká na to potřeba není… Ale v Praze bych těžko zkoušel dělat pizzu a učil se u toho slangové hlášky novozélandského kolegy.
- pokora. Vždycky jsem si vážil lidí, kteří jakkoliv pracují. Aspoň doufám. Tady nejsem nic víc než východoevropský dělník v Česku. Taková je realita a dopředu jsem s ní počítal. Jsem rád za to, co mám tady. Ale taky si možná víc uvědomuji to, co jsem měl v Praze.
- svoboda. Totální. Výpovědní lhůta je 14 dní. Ale pokud bych zítra nevstal a místo do práce sedl na nákladní vlak a nechal se odvézt jedno kam… tak nějaký fatální postih asi taky nepřijde. Kariéra se s tímhle přístupem buduje těžko, cestovatelské sny se však plní daleko snáze.
- životní úroveň. I za to, co by zvládla průměrně cvičená opice, je velmi solidní odměna. I ve chvíli, kdy bych bydlel v lepším podnájmu, tak mi zbydou peníze na nejakou tu zábavu. Nevím, kolik má housekeeper v ČR, ale čistou mzdu na nový iphone každých 14 dní asi použít nemůže.
3 nejhorší věci
- bolest. OK, většinou si člověk přečte o tom cestování, vidí hezké fotky. Ale taky je dost lidí, kteří se k tomu cestování nedostanou, protože zkrátka tuhle práci nedají. Nemyslím si o sobě, že by mě zlomila každá bolístka. Ale mám tak namožené prsty, že nezatnu pěst. Nemluvím o záděrách, o různých menších rankách, když se o něco říznete, praštíte. Záněty šlach, zablokovaná záda. Není to tak strašný, ale příjemný taky ne 🙂
- budoucnost. Dá se s ní tady počítat. Tři roky vydržíte a můžete doufat, že vám dají permanentní vízum. Aspoň myslím, že to tak funguje. Ale tři roky v jednom hotelu… To asi ne, o tom to pro mě není. Takže vím, že kariéru tady budu budovat těžko.
- I blbec může dostat funkci. Ve Sportu jsem měl šéfa, který pro mě byl ikona. Vždycky, když nám teklo do bot, tak to vyřešil. Můj první rok prohrála Sparta v Pardubicích, měl jsem dodat jeden z pěti textů (ostatní měl Míra). Rozhovor. Všechny “hvězdy” mi řekly, že nic neřeknou… Tak Míra dopsal ty svoje věci, deset minut před uzávěrkou vzal telefon a udělal rozhovor s vítězným Dominikem Haškem o Váňovi, který ten den vyhrál VP. Další den to byla nej věc v novinách.
Pro takového člověka děláte rádi. Protože to je lídr. Tady to je samozřejmě jinak. Mám štěstí, moji supervizoři jsou Filipínci, ale v pohodě. Na jiných hotelech si však svou pozici vynucují demostrací síli. Psaním “warningů”, žalováním, pomlouváním. Kdo mě zná, tak ví, že to je něco pro mě.
Takže tak. Dalo by se to rozepsat, jsou další plusy a mínusy a určitě jsem něco zapomněl. Ale vždycky to bude o tom, co kdo chce. Já teď budu mít měsíc a půl minimum času na všechno. Nicméně vím, že odměna bude sladká. Takže zatnout zuby a makat. 🙂
Mějte se skvěle, sem dorazilo slunce, které se s nástupem června někam ráčilo ztratit. Tak snad najdeme minuty a možná i hodiny na nějaký výlet k jezeru, grilovačku
P.S.: Nevešlo se to teda do tří bodů. Ale nejhorší věc je dostat na uklízení pokoj po Indech. Chápu, že je to trochu jiná kultura… Ale vařit špagety v rychlovarné konvici by nemuseli… SHOW TIME 🙂
Stesk…