Překročil jsem tu tenkou mezeru mezi bránou letiště a palubou stroje společnosti Lufthansa. Necítil jsem nic. Žádný smutek, obavy. Možná trochu očekávání, co mě vlastně čeká. Ale ne, nebyly tam žádné negativní emoce, které by mě táhly zpátky do haly ruzyňského terminálu.
V sobotu jsem stejnou linii překračoval v Manchesteru. A téměř to bylo se slzami v očích. Vím, že „boys dont cry“… Ale občas to není špatně. Při běhu ve větru. Při narození dítěte. V situaci, kdy Vám ani řev neuleví od pocitu, že jste bezmocní.
Možná to teď nezní fair. Protože Prahu miluju, stejně jako bych nerad ve svém životě ztratil většinu z Vás, kdo tenhle blog čtete. Jenže tehdy v červnu jsem věděl, že se s Vámi znovu uvidím. A to mě naplňovalo absolutním klidem. Myslel jsem, že dva měsíce v životě člověka nejsou moc.
Jenže… Teď jsem věděl, že nenávratně ztrácím spoustu lidí, kteří se ke mně vždycky chovali absolutně přátelsky. Lidi, které budu považovat za kamarády navždycky, ačkoliv jsem se s nimi nepoznal dokonale a strávil jsem s nimi jen minimální čas.
Jasně, můžeme si tady opakovat větu „keep in touch“. Ale moc dobře víme, že si jenom lžeme, abychom to všechno udělali trochu snazší. Vím, že spoustu lidí z Ománu, Kataru, Saudské Arábie a dalších zemí už nikdy víc neuvidím.
A bolí to. Protože v životě můžete mít všechno. Peníze, majetek. Ale stejně budete chtít mít někoho, s kým to můžete sdílet. Tady jsem poznal skutečné přátele, kteří si nemohli hrát na žádnou přetvářku. Jednoduše proto, že na faleš naše angličtina nestačila.
Na druhou stranu je fajn, že každý máme svojí cestu životem. Že se každý chceme někam dostat, něco dělat. Že máme ambice, které nás posílají různými směry. Věřím, že všichni, které jsem tady poznal, budou mít štěstí a jejich trasy povedou do vytoužených cílů.
Vždycky jsem měl osobní spravedlnost. Neodpouštěl jsem lidem, když mi něco udělali. A teď mám pocit, že tohle všechno ve mně za ty dva měsíce zesílilo. Že nechci něco dělat, protože bych prostě podle něčích představ měl. Že chci dělat věci, díky kterým zůstanu v rámci možností svobodný.
Protože jediní lidé, kteří mají právo po Vás něco chtít, jsou členové Vaší rodiny a přátelé. Neměli bychom se lámat v pase před někým, kdo za to nestojí. HRDOST je to, co nikdy nemusíte ztratit. V Anglii se podle toho chovali všichni. Protože to také bylo jediné, co jsme měli.
Nikdo si nemohl přátele koupit, nikdo nemohl ohromit jenom fyzickou krásou. A bylo to fajn. Bylo to stejné jako sedět v Italské na baru nebo ležet v agónii těsně za tartanovou šachovnicí, stát v kabině po vítězném zápase a mít kolem sebe Vás.
Takže tak…
Občas mi psaní pomáhá se s některými věcmi smířit snáz, uspořádat myšlenky. Prostě nechat prsty chodit po klávesách.
Tohle jsem původně psal ve vlaku z Yorku do Manchesteru v úterý odpoledne. A pak to sem nechtěl dát, protože je to až moc uplakaný… Ale nakonec si říkám, že proč ne… Emoce jsou fajn.
A pokud chcete něco „veselejšího“…
Ztělesnil německou přísnost, nakázal mi rozepnout batoh a po nasazení gumových rukavic z mého palubního zavazadla vytáhl dva deodoranty. Co prošlo v Manchesteru, ve Frankfurtu nikoliv. Pro odlehčení situace jsem pana celníka požádal, zda mohu alespoň jeden naposledy použít.
Nepobavil jsem ho. Mě zase nepobavilo zpoždění spoje do Prahy… Ale nakonec jsem pět minut po jedenácté večerní přistál ve svém mateřském městě s úsměvem na tváři a představou vymazleného piva, které čekalo v Italské ulici.
Tak nějak jsem se srovnal i se zlodějinou v podobě ukradené jedné hodiny, což způsobil časový posun. O něco hůře se mi dařilo rozdýchat lákavé bankomaty v prostoru určeném k čekání na zavazadla.
Na displeji obřím písmem stojí: „Výběry ZDARMA!“ Za „ZDARMA“ následuje hvězdička. Zamžourat, zaostřit a přečíst titěrný dovětek za spodku obrazovky – „Vyjma výběrů z kreditních karet.“ WELCOME IN PRAGUE CITY.
Následně jsem si vychutnal celé album Swedish house mafia, protože trvá přesně těch 55 minut, které jsem strávil čekáním na kufr a sledováním mizících autobusů veřejné dopravy. Poslednímu pravidelnému spoji jsem zamával dvě minuty před tím, než se mé milované zavazadlo vynořilo.
Takže vyklidněná půlhodinka na zastávce zpestřená bláznivou ženou, která celému osazenstvu perónu cosi vysvětlovala. Důraz svým slovům dodávala zvýšeným hlasem a energickou gestikulací, která gradovala při průjezdu policejního vozu. Jak by řekla má anglická máma Joanne: „Silly lady…“
Autobus dorazil na čas, to je oproti Manchesteru kouzelná změna. Řidič byl k mé smůle vyznavačem sportovní jízdy, takže dvě sekundy po startu zhmoždil dva spolucestující můj na chvíli létající kufr (a stále 24 kilogramů vážící) a jiné dva má maličkost osobně.
Rozhodl jsem se využít místa k sezení a po pěti neúspěšných pokusech rozpomenout si na správný tvar SMS jízdenky jsem mi podařilo i tuto získat. Můj instinkt mě varoval, že turisté ani po půlnoci nenechají revizora v klidu a snadná kořist pro něj bude lákavá. Nemýlil jsem se, na starém letišti gentleman s průkazkou přistoupil.
Stejně jako gentleman v košili s dvěma prýmky a nášivkou Travel servis. V ruce třímal papírový pytlík s logem stejné společnosti a jal se jím ovívat. Chytrý hoch si pořídil vějíř, říkám si v první chvíli.
Ve chvíli, kdy si začne za krk lít vodu, už mi to přijde trochu moc. Ale dobře je vedro, to uznávám. Ve chvíli, kdy začne onen pytlík používat k účelu, pro který byl stvořen, kontroluji, s jakouže to společností letím do Španělska…
Absolutně miluji tohle město. V půl druhé už jsem bezpečně kotvil na baru v Itálii a bylo mi skvěle.