Píše mi doktor Ježek: „Čus Lahváči, dáme tohle?“ a připojí link na stránkywww.stovkapodkrkonosim.cz. Odpověď zná předem…
Chci tady napsat, jak jsem to skutečně prožíval (ačkoliv to stejně vyjádřit nejde). Teď jsme v euforii, že jsme to dokázali. Ale byly chvíle, kdy jsem nesnášel všechno kolem sebe. Chvíle, kdy jsem šel ve spánku a měl halucinace. Takže tady jsou pravdivé informace o mém prvním závodě podobného charakteru.
Fáze 1
Pochybuji, že bych někdy v kuse ušel víc než 40 kilometrů. Takže se snažím v hlavě simulovat situaci. Přemýšlím, co si vzít, nevzít. Nakonec jediná speciální pomůcka jsou turistické hole. Hledám taktiku na internetu, pročítám blogy z minulého ročníku. „Dáme to,“ jsem přesvědčen.
Fáze 2
Přípravy před závodem nemohou zasáhnout do mého rytmu. Takže ve středu 22:45 led ve Velkých Popovicích a docela svižné bruslení. Ve čtvrtek už relax, jde se spát v 19.30 (jenže v jednu se náhodně vzbudím a následně do čtyř civím na NHL. Kdo by odolal…)
Fáze 3
Den D startuje v sedm ráno budíkem do práce. Zrovna musím přednést hodnocení na poradě, to znamená fungovat. Do dvanácti mám ale hotovo a začínám se takzvaně těšit. Nakupuji proviant, vařím kýbl rýže a jedeme na místo. Řešíme taktiku, strach, očekávání. Klasika. Shodneme se na tom, že budeme od začátku střídat lehký klus a chůzi.
Fáze 4
Před startem. Finální podoba výbavy. Na sobě mám kompresní podkolenky, lehké šusťáky, moiru, funkční triko a triko s dlouhým rukávem. K tomu od jara mnoha kilometry ošlapané boty Nike a čelovku. V batohu: 6x corny, camelbag s dvěma litry coly, dvoje náhradní ponožky, 2x balíček hrozného cukru, jedny trenky, jedny kraťasy a gore-texovou lehkou bundu. A odhodlání.
Fáze 5
Závod. Rozepíšu ho po kilometrech a orientačních časech. Jen na začátek. V oblasti několik dní pršelo. Proto je všude (ale všude) mokro a bahno. Právě tenhle fakt posunul náročnost celého podniku o několik stupňů dál.
22.00 (start) – 0-2,5 km
Začínáme poklidnou chůzí, víme, že na startu se asi o našem zdaru či nezdaru nerozhodne. Většina mlčí, soustředí se. My se, vzrušeni neznámým zážitkem, bavíme. Dost lidí tím možná štveme. Dost lidí možná pravdivě odhaduje: „On vás ten smích přejde.“ První úsek končí na sjezdovce u rozhledny Zvičina. Tam zjistím, že nemám arch, kam se vyplňují kontroly. Tak si razítkuji itinerář.
23:39 (kontrola na 11,5 kilometru)
Rozhodně nejlepší a nejpříjemnější úsek cesty. Všude kolem nás čelovky, příjemný profil i terén. A ještě nám tolik nevadí, že při běhu čvachtá v botách. Držíme si dobré tempo běh/chůze a na občerstvovací stanici v Pecce s dobrou náladou jím chleba se sádlem doplňuji tekutiny. Klasifikován na průběžném 59. místě.
2:00 (kontrola na 27,1 km)
Parádní tempo. Po cestě začalo jemně pršet, ale spíše přeháňka. Oblékám bundu a žádný velký problém. Navíc nám cestu zpříjemňuje společnost neznámé slečny z Měcholup, která nás povzbuzuje do běhu. Je fajn. Ostatně i všichni ostatní, se kterými se různě míjíme.
V tomhle úseku zdoláme i obávaný vrch Bradlo, cesta perfektně značená. Jede to.
5:38 (kontrola na 46. km)
Po nějakém 30. kilometru nám slečna vzala čáru a my přešli do prakticky soustavné chůze. Já bych občas běžel, kluci moc nechtějí. Ale jdeme pořád svižně a cesta je i díky počasí poměrně příjemná.
Jenže už se taky ozývají drobné bolístky. V pravé noze cítím jakoby šutr, jenže když sundám botu, po vyklepání žádný nevypadne. Nevěnuji tomu další pozornost, odkládám to na kontrolu. Obrovská chyba!
Před obcí Staré Buky (kde je občerstvovačka) je nejhorší úsek cesty. Xset metrová skluzavka z bahnitého jílu. Nemít turistické hole (mimochodem, nemít turistické hole, tak to asi nedáme), tak ji sjedeme celou po zadku. A možná by to bylo lepší. Takhle jsme ten krpál scházeli a sjížděli asi hodinu. Strašný, strašný, strašný.
Odměnou byla velmi chutná gulášová polévka a čaj. V tu chvíli jsme měli průměr 6 km/h což ještě pořád šlo. Bohužel jsem si nevyměnil už několik hodin totálně mokré podkolenky a učinil tak rozsudek nad svými chodidly. Pokračujeme.
8:15 (kontrola na 56,3 km)
Už jde do tuhého. Mysleli jsme, jak se se svítáním vše v lepší obrátí. A ono je to naopak. Přichází únava, chce se spát a hlavně bolesti už začínají být poměrně zásadního charakteru. Při chůzi po asfaltu mě pálí chodidla při každém kroku naprosto nesnesitelně.
Chci běžet, protože to se ploska dotýká povrchu kratší domu a je mi to fyzicky příjemnější. Sil je navíc dost, limitem je opravdu jen bolest. Kluci už ale mají svoje problémy a do klusu je nepřemluvím. Chápu to samozřejmě.
Ale zároveň se mi honí hlavou myšlenky, že bych se odpojil. Předbíhá nás spousta lidí, ztrácíme oproti mým časovým představám. Dokonce snad i něco ve smyslu rozdělení se nadhodím. Ve finále jsem rád, že to zaniklo v ruchu okolního světa.
Na 56 kilometru jsme fakticky v polovině. Odměním se za to suchými ponožkami. Zjišťuji, že v botě jsem měl úzké pramínky bahna a kolem nich se mokrá kůže ohnula. To způsobovalo ona výše popisovaná muka. Nejde s tím dělat nic.
Čas XX (Rozhledna Žaltman 65,3)
Na úseku k rozhledně jsem si užil největší krizi. Jednoznačně. Bolesti se stupňovaly, až jsem je musel umlčet brufenem (jediným na cestě). Dokonce jsme i pár úseků běželi, což mi obvykle dokázalo zvednout náladu. Ale tady jsem byl opravdu hodně dole. I proto, že jsem začínal tušit, že mého vysněného času kolem osmnácti hodin je nemožno dosáhnout. Mimochodem, první už tou dobou byli v cíli – gratuluji.
Čas 12.00 (kontrola Úpice – 71,5 km)
Zatímco já jsem se dal jakžtakž dohromady, špatné chvíle prožíval především Rádlík. Nemohl skoro jít z kopce, a tohle bylo prakticky jenom z kopce. Teda spíš krpálu dolů. Už spolu pěkných pár desítek kilometrů ani moc nemluvíme, každý má svých starostí dost.
Co se mi honilo hlavou: buď všechno otupila bolest a vnímal jsem jenom ji. Nebo jsem si prostě pokládal otázku „Už tam budem?“. Případně jsem donekonečna propočítával kolik nám kam ještě chybí.
V Úpici jsem se rozloučil s nadějí na dobrý čas a začal se soustředit na to, abychom to vůbec došli. Bylo mi jasné, že stav ansáblu se bude zhoršovat. Takže bylo potřeba urvat co nejvíc, dokud jsme toho byli schopni.
Čas XX.XX (pod Liščí horou – 85,4 km)
Celý tenhle úsek jsem šel kus před ostatníma a snažil se strhnout tempo. Což se podařilo. Bylo to posledních 15 kilometrů vzdoru. Na kontrole pod Liščí jsem si opět neodpustil úvahy o opuštění skupiny. Říkal jsem si, že bych měl síly na to, být v šest „doma“ (nesmysl, nejdřív v sedm)
Taky jsem si užil reálné halucinace. Ačkoliv jsem šel opravdu rychle, chvílemi jsem u toho spal. A zdálo se mi, že vidím, co zrovna vidět chci. Takže místo složeného dřeva stálo na zahradě auto Family Frost. V lese bylo několik stromů, které jsem považoval za ukazatele (už přeci musel být)
Mozek už se soustředil jenom na držení tempa. Díky tomu, že cesta vedla lesem a ne po asfaltu si ulevila chodidla. Takže jsem se cítil docela ve formě a měl hodně optimismu – už je to kousek. Ne všichni ho však sdíleli…
16.09 (Nové Kocbeře – 91 km)
Nějakých 17 kilometrů do konce už mi přišlo v poměru ušlé trasy jako směšná vzdálenost. Aspoň jsem se tím snažil sám v sobě uchlácholit. Opravdu mi bylo hrozně, ale snažil jsem se všechno brát z lepší stránky. Tedy z té, že cíl a konec utrpení se blíží. Mimochodem, na téhle kontrole byl náš celkový průměr 5km/hodina.
Kluci asi určitě měli bolesti ještě výraznější a poměrně značně propadali skepsi. Upřímně jsem nechtěl poslouchat „jak jsme v prdeli“ a okřikl je. V tu chvíli mi to prostě lezlo na nervy a radši bych byl asi sám.
Myslím, že to je normální. Dovedu si představit, že jsem je taky štval tím, jak jsem je hnal. Každému pracuje hlava a tělo jinak. Na začátku závodu jsem se divil, kolik jde jednotlivců. Postupně jsem to pochopil.
Ve finále jsem moc rád, že jsme se udrželi pohromadě a tuhle první zkušenost zvládli společně. Navzájem se podpořili a dotlačili do cíle. Pokud se ovšem budu někdy vracet, tak sám. Protože tohle je s mojí povahou nejlepší absolvovat vlastním tempem a vlastní zodpovědností za rozhodnutí.
XX:XX (Dvůr Králové 96,8km)
Tady už jsme byli absolutní trosky. Navíc padla tma. Takže znovu čelovky. Hurá. Kluci prakticky nemohli chodit, já byl v nervu, že už dávno nesedíme v chatě. Nehádali jsme se, každý si žil svůj příběh utrpení. A že ho bylo dost.
Chybělo nám do konce 10 kilometrů. Ve vnímání celé trasy to není nic. Vůbec nic. Jenže v našem stavu se ta vzdálenost chvílemi jevila nezdolatelnou.
XX:XX (103,8)
Zase jsem musel chvíli běžet, protože po chodidlech nešlo chodit. Vždycky jsem na kluky počkal, teď už byl nějaký čas či cokoliv jiného úplně jedno. Těšil jsem se jenom na to, jak společně protneme pásku.
Tři kilometry před cílem jsme se ztratili v Bílé Třemošné a chodili do kruhu jak oslové s čelovkami. Opravdový bonbónek na závěr. Naštěstí nás zachránil a navedl řidič autobusu.
20:58 (108km – cíl)
Zase jsem došel trošku v náskoku, prostě mi tohle tempo sedělo víc. (Rádlík mě ještě stačil zachránit před jedním nemilým zablouděním) Sednul jsem před hotelem, kde se startovalo a volám mamce. Čekal jsem na kluky, abychom se odčipovali společně a měli stejný čas, ale našli jiný vchod 
takže po mně byla ještě sháňka. Čas ve výsledné listině tedy 23 hodin, 8 minut. Oficiální vzdálenost 108km. Průměrná rychlost 4,7 km/h. Převýšení cca. 3000 metrů.
Fáze 6
Zhodnocení je jenom pozitivní. Tělo mě bolí, nějaký ten den budu muset dávat chodidla dohromady. Ale miluju tyhle výzvy, takže se chci rozhodně vrátit. A uběhnout většinu z té porce kilometrů.
Chce to rozhodně lepší boty (gore-tex) a lepší (alespoň nějakou) přípravu. Jsem rád, že jsme to dokončili společně a nerozdělili se. Takový byl plán a nebylo by ode mě fair ho rozbít.
Fáze 7
Díky moc pořadatelům. Trasa byla perfektně značená a občerstvovačky skvěle zásobené. Teoreticky by se při trochu rychlejším tempu dalo v pohodě přežít bez vlastního jídla. Díky všem ostatní účastníkům (tady ani nejde říct soupeřům) A největší díky Ježourovi a Rádlíkovi za společnost