Povídali mi, že tady bude pršet. Nevím, možná za to může zvýšená koncentrace Španělů, ale v posledním týdnu máme v Yorku permanentně teploty ke třicítce. Vlastně jsem za těch 6 týdnů viděl deštníky v ulicích tak dvakrát…
Což netěší old lady, protože se bojí o meruňky. Což těší prakticky všechny ostatní, protože zima byla dost dlouhá na to, aby trocha tepla člověka otrávila.
Pomalu si začínám uvědomovat, že návrat do Prahy se neustále přibližuje. Dva týdny a budu v letadle do rodného a milovaného města. Zdržím se jen chvíli, ale bylo by zbytečné hrdinství tvrdit, že se na některé věci a lidi netěším.
Na druhou stranu mi bude chybět tahle svoboda. Nikdy ode mě nic neočekává, nikomu se nemusím z ničeho zpovídat. A především, vím, že jsem v cizí zemi. Takže maximálně respektuji všechny pravidla a nesnažím se dumat nad tím, jestli by to ti Angličané nemohli dělat lépe.
Protože to je jejich země a oni si ji řídí. Mají spoustu problémů, ale jsou to jejich problémy a já nejsem od toho, abych je soudil. V Česku si myslím, že bychom se o to, co se děje, měli zajímat všichni. Protože je to NÁŠ stát.
A mě je z toho dennodenně zle. Můžu si tu povídat s Korejcem, s Ománcem, Saudem a říkat si, že všude mají nějaké nepříjemnosti. Ale pak si otevřu iDnes a den co den nestačím zírat. Obzvlášť při přečtení jména pana prezidenta se mi svírá žaludek víc než den po zdolání lahve vodky.
Tím vším chci říct, že tahle chvilková ztráta identity pro mě je elixírem života.
Abych si ji mohl prodloužit na delší dobu, musel bych si tu však sehnat práci. A tím se konečně dostávám k tomu, o čem jsem chtěl původně psát. Místo jedné z poledních pauz jsem si pošmákl na pracovním pohovoru.
Pozice to byla zajímavá – jezdil bych dodávkou jako asistent řidiče a pomáhal s nakládáním/vykládáním zásilek. Od sedmi ráno do tří odpoledne za 6 liber a 30 pencí za hodinu. Pokud se Vám to nechce počítat, dělá to lehce přes 30 tisíc korun měsíčně hrubého.
Pohovor proběhl rychle a jediným zádrhelem bylo, že jsem se nezaregistroval na místním „úřadu práce“. Nerozuměl jsem všemu, ale na těch pár otázek o předchozích zkušenostech (dělal jsem dva měsíce na kase a skladu v Kauflandu 
)) ) jsem se snažil odpovědět plnou větou.
Za což mi byla slečna „personální ředitelka“ očividně vděčná a nakonec jsme měli gód tólking i o Praze, kam se v srpnu chystá. Očividně vděčná proto, že uchazeči o práci s nulovou znalostí angličtiny evidentně nejsou žádnou výjimkou.
Asi o tři hodiny později mi do hodiny přilétl email, že by mě tedy vzali. S příjmem 1000 liber bych tady rozhodně přežil. Nebylo by to na nějaké velké rozhazování, ale nějaký peníz by se při rozumném způsobu života dal i ušetřit.
Za bydlení se v sharovaném bytě platí 300 liber, pokud by si člověk vařil sám a mohl tím pádem nakupovat ve velkém, tak se tu dostane na podobné/nižší náklady než v Česku. Navíc při osmihodinové pracovní době a volných víkendech, by se brzy dal chytit i nějaký ten přivýdělek.
Nicméně – s díky jsem odmítl. Ačkoliv při čtení dnešního titulku: „Panensvtí LOLO je v ohrožení?! Fanoušek ji zlákal na rande“ na nejmenovaném sportovním webu, jsem toho slíbeného návratu na chvíli zalitoval
Druhá, a ještě o moc příjemnější událost týdne byly dostihy. Pro člověka, který miluje zážitky všeho druhu je nemyslitelné, aby při pobytu v Anglii tento svátek opomenul. Takže otázkou bylo je to, jaké koupit lístky.
Pohybujeme se v hranici 130 (3900 korun) liber – 7 (210 korun) liber. První kategorie byly předem vyřazeny nejen cenou, ale i nutností dodržování přísného dress-codu. Ano, opravdu jsou tam všechny slečny s klobouky a gentlemani v oblecích.
Nakonec přes mé prosazování postranního stání s možností vstupu do padoku 20 liber, zvítězilo vstupné nejnižší prosazované mou japonskou návštěvou z Manchesteru. Nebyla to špatná volba.
Naše místa byla uvnitř závodního okruhu na obří louce. Pro Angličany jsou dostihy obrovskou společenskou událostí, takže na ně (podobně jako na chrty) vyráží oslavit všechny možné záležitosti.
Což ve finále znamená, že obří louka je posetá stolečky, židlemi a obrovskými piknikovými koši. Celkově mohlo být na závodišti kolem 20 tisíc lidí, úžasná atmosféra. Nějak nemůžu najít sportovní akci konanou v Česku, ke které bych to přirovnal. Snad Zlatá tretra.
Hlavním kouzlem pro většinu návštěvníků je pochopitelně sázení. Svůj tiket si můžete podat u oficiální sázkové kanceláře, nebo u jednoho ze stovek soukromníků. NAPROSTÁ DOKONALOST.
Asi nedokážu popsat ten pocit, když se koně blíží do cíle a dvaceti tisíc lidí fandí tomu svému… Ale šel bych znovu.
Druhou věcí je, že dostihům předcházejí v celém městě prakticky vojenské manévry. Pokud byste chtěli věřit tomu, že v Anglii už neexistují žádní hooligans a ostří hoši, tak vás musím zklamat/potěšit.
Fotbal je tu pořád nejrozšířenějším náboženstvím, a když uvidíte chlapa bez trika a v šortkách, tak v 75% případů budete vědět i to, komu fandí. Tady nemusíte chodit do galerie, protože galerie tetování procházejí kolem vás. Nonstop.
No, a protože do Yorku se na dostihy sjedou partičky ze Sunderlandu, Newcastlu, Leedsu, Manchesteru… a konzumace alkoholu ať už doneseného či nakoupeného na místě není nijak omezena, o ohniska konfliktů v pozdějších hodinách není nouze.
Nám důrazně doporučili v sobotu večer kluby v centru města vynechat a já neměl důvod ani odvahu tuhle radu nerespektovat. Přeci jen místní hoši jsou v průměru o 20 čísel vyšší a minimálně 2,3x silnější než moje maličkost.
Každopádně dostihy jsem si užil perfektně, ačkoliv jsem opět nevyhrál ani penny. Mějte se všichni skvěle, já si jdu zaběhat.