Slíbil jsem blog, takže začínáme… později sem dodám něco o plánování akce a ceny, kdyby snad chtěl někdo v budoucnu zkusit něco podobného. Tak hop k prvnímu dni…
Proplavit se ve čtyři v noci na letiště v Praze, se nakonec ukázalo být nejtěžší částí celé cesty. Nicméně, díky panu otci se to zvládlo, díky němu jsem si i v nějakém samoobslužném nesmyslu vytiskl letenku.
Co se týče služeb Lufthansy, tak se Lvem je to cestování teda poněkud příjemnější 
) Nicméně všechno klapalo, jak mělo a v osm jsme radostně sedli ve Frankfurtu. Mimochodem ze vzduchu už byly vidět povodně i tam.
Letiště je to poněkud větší než Ruzyně, nicméně tři hodiny času mi daly dostatek prostoru zvládnout přesun ke správné odletové bráně… Horší bylo, když jsem se začal nudit a všechny terminály prošel tam, zpátky, tam, zpátky… Protože za ty ceny si rozumný člověk nemůže koupit nic (jelikož nejsem, musel jsem si koupit vodu – nashle tři eura) a do kasina jsem to taky riskovat nechtěl.
Zachránily mě německé noviny, největší sportovní událostí dne byl pochopitelně třetí triumf Bayernu (Liga, LM, pohár) a přestup nějaký šikovného Brazilce do Barcelony. (Neymar nebo tak nějak?) Pozitivní zjištění bylo, že ještě stále rozumím německy a dokážu i něco kváknout. Negativní zjištění, že možná víc než anglicky.
Přílet do Manchesteru – zavazadlo, které jsem si v Praze nechal zabalit do fólie, k mému překvapení dorazilo. Ovšem vzápětí jsem zjistil, že ho chytráci lehce poškodili. No, co se dá dělat. Výběr z bankomatu, první anglická věta u informačního kiosku a hurá na vlak směr centrum.
Lístek za čtyři libry, takový český motoráček. Snažil jsem se vyslouchat u spolucestujících a udělat si obraz o stavu své Angličtiny. NEROZUMNĚL jsem prakticky ani slovo. Až na nějaké nastudované místně názvy. Super, všichni mě varovali před tím skotským přízvukem…
Po deseti minutách jsem si uvědomil, že přeci jen něco málo chytám. A že to je francouzština. No, oddechl jsem si, že jo… Ne na dlouho. Na gooogle streets to všechno vypadalo jasně, vystoupím z vlaku, nastoupím do busu a už se vezu. Další chyba.
Po chvíle bloudění s ne úplně lehkým kufrem to vzdávám a snažím se najít jakoukoliv wifi. Jenže celé centrum je naprosto nepochopitelně plné lidí, takže se mezi nimi prodírám, až dorazím k obřímu obchoďáku.
Musím si dát čínu ve fast foodu, trošku mě rozhodí, že na otázku jestli chci rýži nebo nudle Číňan neakceptuje mojí odpověď, že bych si dal Pepsi. Ale vzápětí už je vybojováno místo u stolku, zapojená wifi a může se pokračovat v pátrání.
Co si budeme povídat, v tu chvíli bylo za půl hodiny dvě. Zpráva dobrá byla, že jsem zjistil adresu svého přechodného domova. Zpráva špatná byla, že jsem v Praze evidentně přehlédl informaci o tom týpkovi, co bude stát na letišti a na cedulce ukazovat moje jméno. Bad luck.
Takže taxi s Arabem, který mojí stoupající paniku zmrazil dotazem Are you in hurry?Dokouřil si v klídečku cigaretu a dopravil mě na místo určení.
Rodinu asi představím někdy příště. Zatím musí stačit konstatování, že je perfektní. Předpovědi některých členů rodiny (že jo mamčo? ), že to budou v nejlepším případě Indové (nic proti nim) se ukázaly být naprosto scestné. Protože víc anglická rodina to asi být nemohla.
Poznámky, které se snad dočkají rozšíření
– Do naší jazykovky chodilí i fotbalisté City, byl tu Manchini, Suaréz…
– U stejné rodiny jako já bydlí ještě Japonec Kotaro, který umí anglicky o něco málo líp než já, takže si docela pokecáme. Jenom to jméno si nemůžu už třetí den zapamatovat.
– Na oslavu mého příjezdu udělali v Manchesteru karneval.
– Muzeum anglického fotbalu je naprosto neskutečný, musím se tam vrátit.
– Škola začíná v devět a končí v půl pátý každý den, v pátek odpoledka odpadá.
– Nevím, jak stihnu všechno, co jsem si naplánoval.