Laskáte si to dřevo. Metr a půl šířky, půl do délky. Přesně tolik patří k vaší židli. Někdy míň, někdy nepatrně víc. Na něm kus kartónu, lahváče s trojkou Plzně. Právě prožíváte nejlepší chvíli týdne, možná roku, nadcházejícího století? Máte klid. Řeči proudí kolem vás, posloucháte, ale nevnímáte.
„Nemáš voheň?“
„Co cože, sorry?“ Tohle je nepříjemný vytržení z agónie. Moc málo alkoholu v krvi na přehlédnutí vskutku pomíjivé krásy železných ozdob v tváři dívky máchající před mým o nic pohlednějším obličejem nezapálenou cigaretou značky CAMEL. Ultra slim, vůně máty, chuť datlí…
„Voheň.“
„Hele nekouřím… Ale támhle jsou sirky.“
„Zadarmo?“
„Za dobré slovo…“
A rychle zpátky do prostoru mezi realitou a sny. Jsem na dovolený. V Itálii. Místo slané vody tu polykáš tu ohnivou. Je to fajn. Místo větrů z moře vane blizard z ventilace. To fajn není.
„Kamile… Kamile!“
„Chceš se udusit? Vidíš, jak je tu nahulíno?“
Dobře, dobře… Starý dobrý Negr mě zachrání. Dřív nebo později. Člověk by se měl v životě moci opřít o nějaké jistoty. Ačkoliv jsou z řad pofidérních.
„Nemáš provázek?“ Druhá z kamarádek vzhledem taktéž neoslní, s otázkou je to lepší.
„Provázek? K čemu? Bože.“
„Potřebuju opravit kabelku…“ Hm, tak na to dost dlouhej provázek teda nemám ani ve chvílích… A dost! Prostě nemám.
Postupně odmítám pozvání ke stolům svých přátel, kterým se stínu na baru zhrouceného zželelo. Nicméně není to tak zlé. Miluju jenom vnímat, sledovat ostatní a bavit se světem kolem. Musím mít společnost, nemusím být její součástí.
Chci jen ten kus dřeva, popsaný žehem vytepanými písmeny a chladný dotek rtů, skla, hrdla, hořkosti plzeňského piva. Či naopak sladkost rybízového džusu v poměru 3:2 naředěného vodou.
Mlčet, o myšlenkách maximálně psát a ukládat je do mozkového sanatoria. To je sen. Který se plní. Na dovolené v Itálii. Číslo popisné 18.