Choulí se k sobě v divokém propletenci, do ucha si šeptají milostné smsky. Rukama šmátrají pod kabátem nikoliv vlastním, příslušnost k menšině si ti pánové velmi užívají. Ani přítomnost skřeta opodál stojícího jim nevadí.
Prapodivný mužík ne nepodobný zvoníkovi od Matky Boží v ruce třímá plechovku Bráníku. Z obsahu 0,5 litru moc nezbylo. Už jen jeden lok, ještě jeden. Položit na zídku. A posledním polibkem hliníkového otvoru se rozloučit. Prásk do ocelového koše, ten zvuk znáte… pak zase ticho, jen to šeptání.
Konečně tramvaj, ne moje. Dva strážníci v parádních uniformách špehují špičky svých bot. Nedivím se, lepší nevidět, neřešit. Cestovat.
Ani se neopovažuji nasadit sluchátka, ztratit pozornost se tu nevyplácí. Chlápkovi na lavičce zvoní mobil… to vyzvánění znám z občasných návštěv heren. Daytona, bedna co dává míň než… to je jedno. „Ahoj miláčku… já, promiň… čekám na tramvaj…. Už tři hodiny čekám? Dlouho žádná nejela…“ ha, takhle jednou skončím.
0:52, ta moje jede přesně, precizně. O poznání hůře voní, ovšem i tady se dá najít přídavné jméno – tradičně. Ten smrad… úplně to štípe v nose. Stejně jako v uších ruština. Támhle se z toho někdo poblil, no nedivím se.
Vrůstám do podlahy. Nedýchat, nemluvit a hlavně BLBĚ NEČUMĚT a možná se dostanu domů. It´s Prague city. Welcome.