Pořád mě fascinuje. Už se jí nemusím dotýkat, nechci ji laskat prsty a hypnotizovat pohledem. To už ne. Chci si s ní povídat, třeba ji trochu pochopit. Známe se spolu dlouho. Stejně si se mnou pořád jen tak hraje. Nechce mě pustit až k sobě. Přitáhnout, povolit… tak jako nějakou hloupou rybu.
Je tak dravá. Červená jí sluší. Barva krve perských bojovníků, kteří skončili rozeseti po břehu Malijského zálivu, z ní dělá krutou. Španělskou krásku, spoře oděnou.
Je tak elegantní. Černá z ní dělá opravdovou dámu. Vysoké podpatky kožených kozaček, krásné dlouhé šaty, které skrývají její dokonalé míry. Povolit…
Je tak nebezpečná. Zelená, ta varuje. Jed. Přitáhnout…
Dostala se do mě, do mého života. Točím se kolem ní dokola, dokola… pak se zastavím. A přijde ten pocit. Slasti, nebo strasti.
Hraje si se mnou.
Červená. Stres. Rychle. Rozhodni se, buď trochu sebevědomý. Peskuje mě. Nedá mi nic zadarmo. Zavolej ho, domluv to. Nauč se. Odpověz. Je to jako roztočená centrifuga. Musíš překonat sérii. Jednou skončí…
Černá. Oběd se sličnou tenistkou. Rande s přítelkyní. Tanec s kamarádkou. Ženy, ženy, ženy. Ale také ty prázdné pocity v nočních autobusech. Smutek. Možná trochu nostalgie.
Zelená. Karlos, Blanice, Misch – masch, Infiniti, Face2face. Jízda. Alkohol, zapomnění, totální uvolnění. Jasně, to ona mě stojí nejvíc peněz. Nesmím jí podlehnout.
Minulý týden to bylo zlé. 33, 29, 31, 8, 24, 6… ok, ještě bude neděle. Vivat 18.