Napadlo mě, že tenhle výlet zruším. Že pošlu peníze za půjčení auta, něco na benzín a “sorry jako”. Poslední měsíc ve Vancouveru jsem prostě chvílema neměl náladu na nic, na žádné velké cestování. Chtěl zůstat v Kanadě. Do poslední možné chvíle.
S Honzou a Adamem se známe z léta v Jasperu, prošlapávali nám cestičku na Aljašce, předali zkušenosti. Takže nápad přidat se s nima na road trip do San Francisca před jejich definitivním odletem domů se mi od začátku zamlouval. Navíc West Coast jsem už ochutnal a je to pecka.
Čtvrtou do party je Káťa. Nikdy jsme se neviděli, s Adamem se seznámili na všemocné internetové sociální síti. Slovo dalo slovo a najednou mi stála před domem v “zánovní” Kia Rio a mávala, že teda jako vyrážime.
Mimochodem. Tohle auto je drak. Poměrn logicky dostalo přezdívku Olympiáda a ačkoliv sedělo na tlumičích naložené všemi krámi tak, že se z něj stalo prakticky bezbariérové, sloužilo nám krásně. V Seattlu jsme ho odevzdali do rukou černošské mamá a má na Káťu čekat. Tak uvidíme.
Zpátky na start. Plán prvních dnů je zřejmý. Silniční dopravu budeme kombinovat s lodní a přes Olympic National Park se dostaneme do Seattlu. Objednali si slunce a dali se na modlení, abychom přešli hranici ke strýčkovi Donckovi bez problémů. Stalo se.
—
Začátek května je začátek května. Těžko můžete čekat, že bude extra teplo a čtrnáct dní v kuse krásně a jasno. Na trase Vancouver-Seattle se spíš přijde čtrnáct dní v kuse děštivo. Ale první dny jsme měli štěstí.
Už z ferry jsme pozorovali stále aktivní sopku Mt. Rainier, která je dominantou širokého okolí. Musím uznat, že je to podobná kočka jako mt. Denali. Jednoduše proto, že ční nad okolím jediná, výrazná.
První meteorologické zádrhely přišly na Hurricane Ridge. Vyhlídku z vrcholku parku musíme nechat napříště, neb se při oblevě trhají laviny a to jako vážně nechceš. Takže balím v kempu hamaku, ostatní stan a jedeme chodit do nižších výšek.
Volba je to skvělá. Protože hvězda naší soustavy má dobrou náladu, piknik na molu jednoho z tisíce jezer se mění v první opalovačku tohoto roku. Musím uznat, že po báječné, leč dlouhé zimě, to je přijemná kratochvíle. Navíc si ochočíme párek kačerů, kteří pózují našim fotoaparátům.
Místní příroda připomíná tu českou. Akorát je všechno asi tak třikrát větší a zarostlejší. Prostě PRAles. Jakože vážně. Připadáme si jako na návštěvě u Avatara, vyrazíme na dvě procházky k vodopádům. Pěkné, pěkné.
Večer se lehce potrápím s manuální převodovkou a přesunu celou výpravu do dalšího ležení, měníme hluboký les za břeh jezera. Romantiku dokresluje rodinné balení amerického piva. nemůže nám být asi o moc lépe.
Poplatky v kempu se pohybují od 15 do 20 dolarů za dvě auta a maximálně 8 lidí na noc, platí se do připravené kasičky. Místa na stany jsou připravená na rovině, stejně jako ohniště s roštěm. Škoda, že všechno dřevo by se dalo ždímat.
—
Den třetí. Neříkalo se mu vždycky na táborech a školách v přírodě, že je kritický? Že se kumuluje únava? Nevím. My vstáváme v šest a upalujeme na loď, tkerá nás dostane do centra Seattlu. Jako klidně bych s ní těch 30 minut jezdil do práce. Výhled na downtown je bomba.
Loučíme se tu s olympiádou, tak daleko s námi nemůže. Nahradí ji půjčený Jeep Grand Cherokee. Mimochodem – kdykoliv si někde budete půjčovat auto, tak počítejte s dvojnásobkem avizované částky. To máte daň letišti, pojištění, druhý řidič… Nevadí.
S Karlosem jsme vynechali muzeum letectví, místního Boeingu. Je čas to napravit. Čas… Strávíme v hangárech přes tři hodiny a uměli bychom i víc. Obdivujeme BlackBird, český MiG, stroje z druhé světové války i Concorde, Air One a další.
Vedle raketoplánu tu odpočívá i jeden ze 17 tisíc exemplářů bombardéru B-29. Právě z něj vyletěly dvě atomové bomby na Japonsko a ukončily WW2. Následky jejich explozí jsou doteď důvodem, proč nikdo další atomovou hlavici nepoužil.
Snad jako lidstvo nezapomeneme…
Vycházíme v z bran areálu v pozdním odpoledni, nadšení. Nadšení jsou i ostatní obyvatelé washingtonské metropole, kteří vyráží na víkend do přírody. Takže se koušeme lehčí zácpou, pozorujeme duhu, kravky, vlaky přebudované na restaurace a hotel.
A taky nás čeká první zrada. Jako my tušili, že narazíme na sníh. Ale narazili jsme na čtyři metry sněhu kolem krajnice a hlavně v našem vyhlédnutém stanovišti. Takže od Mt. Rainier padáme zpátky do nížiny a spíme v kempu připraveném pro cestovatele na koních. Tentokrát zdarma.
Ale o tom zase příště… 🙂
J.