Spadl jsem na zem, po ctyřech se doplazil těch pár metrů mezi cílem a koncem tartanové rovinky. Pak už jsem jenom zvracel.
Byl rok 2012, olympiáda v Londýně. Tehdy jsem do redakce chodil na večerní služby, den co den si užíval závod s uzávěrkou a chtěl nacpat na servisní stránky co nejvíce výsledků. Pak se noc často protáhla v pražských barech.
Vždycky pro mě bylo těžké jít po skončení noční šichty hned spát. Před tím, než noviny jdou do tiskárny, pracujete naplno. Snažíte se chytit všechny chyby, snažíte se tu práci dělat dobře. A pak to najednou skončí. Rozjede se rotačka a nezměníte nic. V půlnoci.
Ale taky jsem to léto byl ve formě. Po pár letech pauzy a hodně přibraných kilo, jsem si na jaře řekl – pojď se vrátit. Pojď ještě přidat jednu atletickou sezonu.
Vstával jsem každé ráno před prací. První dva měsíce jsem začal na kole. Před snídaní, okruh na krev. Na běh jsem byl moc těžký, slabý. Nebavilo mě to. Po práci jsem si přidal ještě jednu fázi. Za tmy. Nebo v pokoji posilování.
Pak jsem postupně přešel k běhu. Nikdy jsem neměl tolik kilometrů jako tohle jaro. Nikdy jsem nebyl silnější. V pětadvaceti letech jsem zjistil, jak moc jsem mohl atletice dát v patnácti. Ale hlavně – byl jsem zpátky. Zase jsem mohl závodit.
Svůj sen o návratu splnil. V posledním možném závodě. Dva okruhy, 800 metrů. Děkanka. A čas pod dvě minuty. Zase jsem kašlal ven své plíce, v puse měl krev. Ale ten pocit, ten pocit, kdy porazíte sebe sama. Ten nic z toho nezastíní.
Myslel jsem, že budu pokračovat. Věřil jsem si. Následovalo soustředění, letní dřina a taky onen trénink v Edenu. Tehdy jsem tam byl sám, stopky a v mobilu zpráva od trenéra s úseky.
Tohle je nejtěžší. Nemáte nikoho, kdo zařve. Nemáte nikoho, kdo vám potáhne, když zrovna nejdou nohy. Je to na vás. Buď se zhoupnete a znovu půjdete dvoustovku naplno, nebo ne. Pro mě to tenkrát bylo naposledy.
Na konci té rovinky jsem vyčerpáním na chvíli usnul. Ale mohl jsem poslat časy a poznámku – dal jsem to.
Pak jsme přijeli do Domažlic na míli. Nedoběhl jsem. Prostě mi nebylo dobře. Ale taky to nebylo poprvé, co jsem vzdal závod. O pár dní později jsem se ještě vrátil na Děkanku. Rozběhl prvních 500 metrů kamarádovi, co chtěl dát limit na republiku.
Zjistil jsem, proč to nešlo záhy. Dala si mě žloutenka. Od té doby jsem tretry obul jen jednou. Pro radost.
Nikdy jsem nesnil o olympiádě, mistrovství světa. Pro mě bylo běhání radost. A nakonec pomohlo zformovat celý můj dosavadní život.
—
Dvakrát se zhoupnete, a pak vystartujete. Je to znamení pro kouče, aby věděl, kdy zmáčknout stopky.
Během těch dvou zhoupnutí jsem se často ptal: PROČ?
Věděl jsem, že to zase bude bolet.
Nejtěžší byly tréninky speciální vytrvalosti. Pamatuji si hlavně jeden. V nafukovací hale na Strahově. Strašný vzduch, klopené zatáčky.
Odpolední menu tehdy znělo 4x2x200 metrů. Jeden okruh, 20 sekund pauza a hned další. Pak pět minut pauza a další série.
Seděl jsem u takové té popelnice, co se do ní dá jenom plastový pytel. A zvracel. Nestihl jsem to na záchod, chytil poslední odpadkáč u východu. Ostatní atleti kolem mě se soucitem procházeli, správce chtěl zhasnout.
Takových zážitků mám spousty.
—
Nikdy jsem nebyl výjimečný. Netrénoval jsem tak tvrdě, jak jsem mohl. Ale přesto mi atletika dala do života po výchově od rodičů nejvíc.
Dala mi touhu porazit sebe sama.
Ukázala mi, že musím mít respekt.
—
Vzdal jsem závod. Padesát metrů před cílem. Ostuda.
Párkrát se mi to stalo. Prostě jsem se zlomil a zabalil to. Bez většího důvodu, jenom mě to ten den nebavilo.
Škoda, že jsem kvůli tomu jel do Hradce Králové. Do Tábora. Do Domažlic. Do Pardubic na dráhu Velké.
NENÁVIDĚL JSEM SE. Nešlo o medaile. Startovné jsem si platil sám. ALE. Zklamal jsem sebe. I ostatní.
—
Běžel jsem za ním 1300 metrů. Viděl jsem bílá záda dresu AC Praha a soustředil se. Už to bylo jen o nás. Jakub Hlaváč a Tomáš Reis. Přebor Prahy dorostenců v běhu na 1500 metrů. Rok 2004, stadion Slavie Praha v Edenu.
NIKDY nepředbíhej v zatáčce. Zbytečně si prodloužíš dráhu. Jenže já si věřil. 200 metrů před cílem jsem zaútočil. Nebylo na co čekat. VYHRÁL JSEM.
Tehdy jsem zjistil, že dokážu všechno. Motivaci mi dal můj vlastní profil na internetu, který si přečetl táta. Nebylo tam od kamarádů nic lichotivého. “Lahváč, ten je marnej. Dálkoplaz.” OK. Byla to pravda. Tak jsem ji prostě změnil.
—
Začínal se mnou Kuba Vadlejch. Takovej klučina, co zpočátku na sportovní eso nijak nevypadal. To jeho sestra, jo to byla kočka. Asi pořád je. A Kuba to ze škváry v Hostivaři dotáhl až do Ria. Až k vítězství v Diamantové lize.
Další borec, se kterým jsme kdysi začínali si sen o Hrách splnil v Soči a bobu. Byl rychlej. Pekelně rychlej. Tak to uměl roztlačit.
Co mě ale těší nejvíc je, že snad všichni z naší tréninkové skupiny jsou ve svých (mimosportovních) životech úspěšní.
Jsem přesvědčený, že tenhle sport k tomu pomohl. Že kolektiv, který jsme měli a máme k tomu pomohl.
—
Navíc je pro mě tahle parta druhou rodinou. Tolikrát jsme se navzájem viděli ve stavech totálního vyčerpání, tolikrát jsme spoléhali jeden na druhého. Vytvořilo to velké pouto.
I teď se často můžeme spolehnout jeden na druhého.
Díky atletiko. Díky Cvéťo. Díky všichni.