Napsala mi babička. Že je jedenáctého. Datum, kdy jsem v květnu odletěl do Kanady. Pár měsíců jsem tohle měl v hlavě. První. Druhý. Šestý. Teď do konce víz zbývají čtyři. A já bych to bez té připomínky v mailu ani nepostřehl. Mám se dobře. Tak asi proto…
Vybudoval jsem si pár stereotypů. Budík na půl šestou. Jasně, neskáču z postele nadšením. Ale to ani v jedenáct. Vím, že lidi se takhle budí normálně, ulice k mému překvapení nejsou zcela prázdné… Ale já na to zvyklý nebyl. Už jsem.
Good morning! S chlapama na stavbě si pokyneme. Sdílíme zimu, teplo hořáků. Pořád si tam připadám trošku mimo. Ale je to boží svět. Indové na chůdách věší sádrokarton, Francouz si zapaluje vonnou svíčku… Já se pořád držím na štaflích.
Oběd se snažím vařit den předem. Je fajn se na něj těšit. Ale občas zvítězí lenost. To pak ráno vytáhnu plechovku fazolí a tuňáka. Fair enough. Kolem třetí to balíme. Ten barák se mění. Roste. A je docela dobrý pocit to vidět. I já na tom mám (byť nepatrnou) zásluhu.
Odpoledne by měl být nějaký sport. Alespoň ob den do fitka. Ne, že bych ze sebe toužil udělat kulturistu, hledal ideál krásy. Jsou to staré zvyky. Zůstat trochu ve formě. Moct na jaře vytáhnout kolo, mít sílu běžet.
Nebo se jede na lyže, nebo… Každý den zkrátka něco.
—
Možná znáte písníčku od Pulp. Common People. “…She said, I want to live like common people…” Miluju tenhle song. Sem tam jsem měl v posledních letech pocit, že přesně tohle chci. Žít jako normální lidi. Teď to tak mám.
—
Nejlepší je pocit, když si po cvičení sednu do šatny a je konec. Jenom únava. A vědomí, že je splněno. Tentokrát jsem měl dost. Pípne zpráva. “Kámo, hádej, kde jsem.” Tom. Kluk ze Southamptonu, se kterým jsme byli u psů.
“Totálně se na mě vykašlala holka. Jsem na hotelu, na baru. Máš čas na pivo?” Borec jel 7 hodin sněhovou bouří ze severu, aby viděl děvče, se kterým se potkal před čtyřmi měsíci a celou dobu si psali. Dostal od slečny hodinu. Pak přišla omluvenka: “Necítím se nějak dobře, promiň.”
Jasně, že mám čas. Nemusel bys být v centru, hodinu cesty daleko, ale… Dali jsme pivo, probrali fotbal, práci. Dali jsme tomu výletu za bratru 500 dolarů alespoň nějaký smysl.
Jel jsem pak domů a přemýšlel o celém roce. O celém životě. O štěstí na lidi. Na lidi, kteří i tu nejblbější noc udělají snesitelnou. Oni pro vás. Vy pro ně.
—
A… Blíží se den, kdy bude potřeba učinit rozhodnutí. V tom jsem vážně špatnej. Zbytečně moc plánů na jednu osobu.