Koukal jsem do zrcadla a zkoumal svoje oční bělmo. Jestli je to ještě bělmo. Nešlo to v koupelně luxusního doněckého hotelu úplně dobře pod žlutým světlem poznat. Ale!
Už třetím dnem jsem v tu chvíli měl moč barvy jodové tinktury. Tedy hodně hnědou.
Nemínil jsem se o tomto problému radit s týmovým doktorem HC Lev Praha. Byl to poněkud výstřední chlapík. A už vůbec jsem neměl náladu na ukrajinské zdravotnické zařízení. Tak jsem se zeptal internetu.
Žloutenka. Věděl jsem to takřka jistě. To nechceš.
To nechceš ve chvíli, kdy jsi na soustředění českého týmu, který má před sebou první sezonu v KHL. Týmu s rozpočtem k miliardě korun. Stejné jídlo, stejný autobus, stejné letadlo…
Co když spustím epidemii? Co když to ode mě všichni chytí? Upřímně, o té chorobě jsem nic moc nevěděl. Jenom to, že mě s ní strašili od školky. Takže to musí být něco hrozného…
—
Rozhodlo se ve Sportu, že by pan Hlaváč mohl taky něco dělat a vedle Sparty si vezme na starosti projekt HC Lev Praha. Pan Hlaváč z toho byl lehce nervózní. Znamenalo to východ. Rusko. A taky smečku mistrů světa a podobných borců.
Začalo to už cestou na Ruzyň. V autobuse jedna volná sedačka. Ta za řidičem. “Klidně si tam sedni, to je volný,” hlásí mistr světa Jakub Klepiš. Za podpory mistra světa Jiřího Novotného a dalších. Tuším, že to není jen tak, jenže co mám asi tak dělat.
Bylo to trenérovo místo. Pochopitelně. Stěhuji se o pár řad zpátky, shodou okolností k doktorovi.
—
Žloutenka se projeví mimojiné nechutenstvím. Takže když už na něco dostanete chuť, tak jste dost nadšení. Já dostal chuť na fish mac. (na MC ostatně dostanete apetit po týdnu ukrajinské/ruské hotelové stravy i ve zdravém stavu)
Tak tedy objednávám v americké restauraci smaženou rybu a beru i Big Mac a velké hrany. Když už mám konečně ten hlad. Relativně si pochutnám.
Nějak jsem na těch stránkách doktorka.cz nedočetl do konce, že pacient se žloutenkou by neměl jíst mastné věci. Následné hodiny považuji jednu po druhé za svoji poslední.
—
Zpětně na ten týden v Donbassu vzpomínám pochopitelně rád. Ale tehdy to bylo těžké. Těžké dostat se k hráčům a něco kloudného pořídit do novin. Těžké to s únavou z nemoce přepsat a dát do tak nějak vydatelné podoby.
Byl jsem jediný novinář. Jediný vlk mimo smečku. Hráči, trenéři, kustodi, tiskový mluvčí. Všichni na jedné lodi. Já v moři. A plav chlapečku. A jestli se nám to nebude líbit, tak v tom autobuse příště nebude místo vůbec.
—
V tom stresu a dost často i poměrně žalostném fyzickém stavu jsem Doněck vnímal hodně intenzivně. Krásný fotbalový stadion místního Šachťaru. Graffiti na stěnách. Třeba žlutá ponorka na nábřeží… Tak nějak jsem si tehdy říkal, že to město kráčí správným směrem.
Ostatně to bylo po pořadatelství EURO. Na ulicích byla samozřejmě vidět obrovská chudoba. Stejně jako bohatství. Na silnicích se potkávali oslové s kárkou a nejnovější mercedesy s tmavými skly. Ale věřil jsem, že se to srovná. Že to jednou bude jako třeba v Česku…
—
Na internetu jsem projel galerii fotek a brečel jsem. Ne, nedovedeme si představit válku. Podle mě vážně ne. Ale já se na tom letišti, které hořelo po bombardování, pár měsíců zpátky snažil chytit public wi-fi a poslat materiál do Prahy. Kvůli tomu jsem si nevyzvedl bording pass a letadlo stihl jen díky ochotě ukrajinské úřednice vypsat mi ho ručně…
Teď tam umírali lidé. Pamatoval jsem si, jak tekla v tamních barech vodka při oslavách postupu Lva v premiérové sezoně do play off. Teď tam tekla krev. Sýrie, Irák… To je pro mě všechno daleko. Nedovedu si to předtavit. Ale tohle, tohle bylo blízko.
A nebyl to jeden atentát. Byl to dlouhodobý konflikt.
A nebylo to tak, že by tam někdo válku očekával. Ne.
Tak proč by nemohla být příště v Praze? Špatný pocit.
—
Už tehdy se tam mluvilo více rusky než ukrajinsky. Určité napětí jistě bylo… Jenže nemusely ho řešit tanky. To tedy rozhodně ne.
Nejsem nějak přehnaně vzdělaný v současné politické situaci a můžu říkat jen to, co jsem viděl. Těžko mě však nemůže nenapadnout srovnání s jistými sudety…
A mimochodem. Tehdy se jejich zabrání také přihlíželo bez velkého zájmu míchat se velmoci do konfliktu s “problémovým” sousedem.
—
Žloutenku jsem si do nemocnice Bulovka dovezl ve stadiu ústupu. Nikdo další ji z týmu HC Lev nechytil.
A já mohl po pár týdnech pokračovat v poznávání východního impéria pod ruskou vlajkou. Byly to dva roky. Dva roky velkých zážitků. Zkusím tu možná některé publikovatelné vytáhnout…