O samotě píšu o samotě

Spletl jsem se sám v sobě. Ne, že by se to stalo poprvé, ale stejně mě to trochu překvapilo.

Našel jsem ve Vancouveru, co jsem přibližně hledal.

Bydlení ve vlastním pokoji, za dobrou cenu. S tím, že si budu sám se sebou, občas si něco napíšu a zkrátka svatý pokoj.

Nefunguje to a je asi nutné si to přiznat.

V euforii ze super friendly psí smečky jsem si tak nějak maloval, jak s patnáctiletým kanaďano-peruáncem sem tam třeba zajdeme na fotbal, jak si budu rozumět s jeho mámou, protože už mi je přeci 29 a mám ty nejlepší párty roky za sebou.

Borec absolutně nejeví zájem se se mnou bavit, a tak je vlastně jediná naše interakce střelba z jeho počítače prostupující naši společnou zeď. A občas “HI” pokud se zrovna potkáme po cestě do koupelny. Stane se to tak jednou za tři dny.

Máma je cekem v pohodě, ale spíš by mluvila španělsky než anglicky a navíc pracuje po večerech. Takže tady jsme se v konverzaci sešli na tom, že mám pod dvou týdnech kartičku do prádelny a vyměnil jsem prasklé žárovky v bytě. A že bychom se mohli střídat v úklidu záchoda.

Nejhorší na tom je, že to absolutně není jejich chyba a bude mi upřímně hloupé se s nimi rozloučit.

—

Už se mi jednou podobná situace stala. Byl jsem dva měsíce v Anglii, první v Manchesteru jsem byl u rodiny, kde to bylo prostě boží. I po třech letech si sem tam napíšeme, byl jsem tam znovu na návštěvě a ještě se uričtě uvidíme. Teda doufám.

A pak jsem se přesunul do Yorku. K old lady, která kuchtila tak otřesně, že jsem jí musel nabulíkovat, že nevečeřím, že si hlídám váhu. Byla vdova, neměla lehký život. Tak jsem neměl to srdce jí říct, že by mezi vařením a vařením mohlo to nádobí umýt… Tehdy moji lest snad neprohlédla.

—

Asi je to moje povaha, ale v podobné situaci se snažím hlavně nepřekážet. Nevařit, když by to mohlo někomu vadit. Nesprchovat se, když by to mohlo někomu vadit. V zásadě neopouštět svůj pokoj, když by to mohlo být nepříjmené…

Je to STUPIDNÍ chování (protože ty obavy jsou asi tak ze 100 % neopodstatněné). Ale ten kód nepřepíšu.

—

Takže (pravděpodobně) dojde na další stěhování, trošku do jiného extrému. Do domu s lidmi (Čechama. Ano, vím, co jsem říkal – učit se anglicky) mého věku, takže trošku (možná i víc) párty.

Mrzí mě, že opustím tuhle lokalitu, protože jsem si tu zařídil permici do fitka a celkově se mi tu zalíbilo. Nicméně, jak říká Karel: Co už.

—

Varianta samozřejmě byla přestěhovat se někam, kde bych byl sám, jakože sám. To by asi bylo taky fajn a snesl bych se. Ale na to zase ve Vancouveru nestačí můj současný budget. Určitě ne ve chvíli, kdy NUTNĚ potřebuji ski pas a lyže. Že jo…

—

PART 2

—

Držíme ocelovou trubku způlky vytažnou ven oknem, protože jinak se s ní prostě neotočíme. Co by se asi stalo, kdyby nám z toho pátého patra spadla dolů…

Stojím na štaflích. Dost vysoko na to, aby kdejaký milovník výšek dostal závrať. S vědomím vlastní šikovnosti promýšlím varianty přistání.

Nějak mi to nedocházelo, ale pracuju na stavbě. NA STAVBĚ. To znamená, že neuklízím v hotelu. Sice tam byla jistá možnost dostat elektrickou ránu od luxu, ale asi pořád lepší než si poslat ze štaflí na hlavu vlastní vrtačku (to se ZATÍM taky nestalo).

Takže ano maminko, babičko, dávám na sebe pozor. Jakože teď to teda není fráze, teď je to fakt.

Ostatně mi nejen Mohamad říkal: “Radši si ten žebřík posuň, než aby ses takhle natahoval a bolelo tě příští měsíc celé tělo.” Jsem tam třetí týden a den co den je to neskutečná škola. Pokud jsem si myslel, že nejsem úplný poleno, tak…

Doufám, že jsem nikdy neshazoval lidi, co se živí rukama (jakože ne zlatníci, ale kopáči). Ale teď už teda definitivně nebudu.

Asi to tak nevyzní, ale strašně mě to baví. Pokud se dokážu naučit některé věci, tak to bude super. Jakože vážně. Až se mi nebudou stávat situace typu: “Uřízni 16,5 feet trubku a 13,5 feet trubku.”

Uřízl jsem 16,5 feet trubku. Omylem jsem z ní pak ovšem chtěl uříznout těch 13,5 feet trubku. A úplná záhada vesmíru je, proč mi z toho všeho zbyla trubka 8 feet a 8,5 feet. Pokud to řeknu mírně, tak jsem v tu chvíli na sebe byl opravdu moc naštvanej.

O tomhle jobu víc někdy příště…

—

O víkendu jsem byl na noční procházce centrem a nedělní procházce přírodou. Obojí boží. Hlavně druhá část.

Stačí přejet metrovlakem, lodí, autobusem a jste v divočině. Jo, tohle jsem o Vancouveru slyšel. Proto jsem sem chtěl. A asi to bude pravda. Jenom škoda, že není jaro, léto… Vytáhnout kolo a… I ty lyže ale asi skousnu…

—

Takže tak. Show must go on!