Pokud nemáte psa (nebo jiné zvíře), možná vám přijdou divní lidé, kteří s tím svým mluví. Jenže. Pokud si ho jednou pořídíte, budete s ním mluvit také. Poznáte, že má svoji osobnost. Že je to víc než jenom hezké/ošklivé, černé/bílé, velké/malé zvíře.
Tady jich bylo 12 na jednom místě. 12 osobností. 12 bytostí, se kterými jsme trávili celé dny, hráli si s nimi, rvali se s nimi.
A pak jsme o dvě fenky přišli.
Ten den byl od rána mizerný (vysvětlím proč později). Ale večer se začal obracet k lepšímu, nálada do normálu. To znamená do módu nekonečného štěstí. Vyrazili jsme na procházku. Jen ve třech, psy jsme nechali doma. Výjimečně.
Já, Tom a Kayley. Zase jsme se smáli, moje angličtina se kulhajíc snažila držet tempo proudícího hovoru.
A pak jsme se otočili.
Běželi za námi tři psi. Průser. (omlouvám se, ale…)
Pochopitelně u nás nezastavili. Zkusil jsem je stíhat, Angličané běželi zpátky do chaty pro auto. Nevěřil jsem, že je chytíme. Pokud oni sami nebudou chtít.
Dvě hodiny jsem se prodíral lesem, hledal na břehu řeky. V totální beznaději a výčitkách toho, že jsem to možná byl já, kdo nezavřel branku od zahrady. Že jsem právě možná zavinil to, že jsme ztratili třeba všech 12 psů.
Pak jsem se potkal s Tomem a Kayley. Našli jednoho – štěně. Nechyboval nikdo, psi si udělali díru v plotě sami. Utekli “jen” tři. Chybí Disco a Karma.
Pokračovali jsme i za tmy do chvíle, kdy se vrátila Dana. “Jacob! Jacob! Karma i Disco jsou mrtvé. Na dálnici…” brečela.
Nemohli jsme je tam jen tak nechat ležet někde na silnici. Musel jsem se pro ně vrátit a bylo to hrozný. Prostě hrozný.
Další den jsme obě pohřbili a aspoň to místo udělali hezké. A pak jsme museli začít žít dál. Ikdyž je těžké při všech těch úžasných chvílích tady prožitých, přestat myslet na to, jak rychle se všechno může změnit.
Takže Disco a Karma: “If only love could saved your lifes, you would have lived forever.”
—
Disco sežrala kuřecí prsa. A ukradla ponožku. Bacon se rve se svou máti Karmou. Jako obvykle. Coco chrápe. Jakože nahlas chrápe. Král Lear důstojně kráčí pokojem, Peaches si hoví na svém gauči.
Koda je největší. Ale jako obvkle spí v pelechu pro štěňata. Vlastně má dva. Cha Cha B je už prababička, ale pořád tahá v týmu. Rush je bílá jako sníh, který snad brzo přijde. Nádherná. Ví to o sobě. Ale taky se tak chová – vzorně.
A pak jsou tu štěňata. Sedm měsíců. Tolik lásky… Jasper je největší, Bagger nejstydlivější a Pepper musela na chvíli pryč. Poprvé hárá a ještě není záhodno, aby měla štěňata. Tak tohle je smečka. Dvanáctů psů. Dvanáct charakterů.
Ale taky jedna společnost. S jasnými pravidly. Kdo se podle nich nechová, tak krvácí. Ne, že by to byla úplně vyjímečná situace. V Praze bych na šití volal psí pohotovost. Tady Dana řekne: “Za hloupost se platí.”
Tihle psi si žijí podle svého. Mají obrovský výběh a přístup do (prakticky) celé chaty. Někdy spí vevnitř v postelích, někdy venku na zmrzlé zemi. Záleží na jejich náladě. Sledovat je se neomrzí, mají obrovskou hrdost.
Lear mě na sebe nechal sáhnout po týdnu. Disco, moje nejoblíbenější, si na hlavu nenechá sahat ani po čtyřech týdnech. Je jí dvanáct a je neskutečná. Když chodí po “cabin” tak je líná pořádně zvedat nohy, ale klidně vyskočí na kuchyňský pult. A taky je jedním z lídrů spřežení.
Bacon už mě dvakrát kousnul, pokaždé když jsem se snažil ho odtrhnout od maminky v jejich rvačce. Dana ho prodala do Vancouveru čínským známým. Jenže terorizoval prababičku, tak šel zpátky. Teď je na převýchově.
Tihle psi byli dlouho vychovávaní k tomu, aby v měli v hlavě zakódovány dvě věci. Jíst a běžet. Den za dnem museli zvládat sibiřskou zimu a na saních tahat lovce, se kterými byl jejich život úzce spojený. Mrtví psi, mrvý lovec. Mrtvý lovec, mrtví psi.
Kdo je slabý, kdo se neumí podřídit, končí. Jsi pomalý, škodíš ostatním. Rveš se, končíš. Tady vládne Dana. “Nikdy jim nemůžu ukázat slabost,” říká, když její koleno tlačí na krk mistra Bacon, který znovu neodolal pokušení cenit zuby ve špatnou chvíli.
Všichni ji poslouchají. Nejvíc jsem to poznal při krmení. Každý pes má svůj řetěz u plotu a svou misku. Jídlo se podává jednou denně. V šest ráno. Pokud by nebyli přivázaní servou se. S Danou to probíhá relativně tiše. Se mnou se budí lidi řevem ve stovky kilometrů vzdáleném Kamloops.
Důležitá součást našich dní byl i trénink. V přípravě na zimu tahali psi terénní čtyřkolku se dvěma lidma. Na lehkých saních a sněhu to pak musí být jízda…