Sedím v dřevěné chatě, uprostřed místnosti hraje nejelepší televize na světě – kamna. Kolem polehává dvanáct psů Husky, jejich majitelka Dana sepisuje své příběhy a anglický gentelman Tom večeří svoji omoletu. Světlo jde z několika svícnů.
“Dobře, tak jsem v Kanadě. A co teď?” Bylo to trošku jako panika. Najednou byl červen, já v nádherném Jasperu a před sebou nekonečné možnosti svobodných rozhodnutí. Bylo fajn pracovat v hotelu, v pizzerii.
Jenže… Představa byla ještě trošku jiná. Poznat, nepoznané. Aljaška. Super. A proč si pak neužít Kanadu jakože KANADU. Takovou Severní Ameriku, jak jsem o ní četl v knížkách o lovcích kožešin. Vlastně stačí otevřít Bíleho Tesáka a projít prvních pár stránek. Pak jste doma.
Srub, chata uprostřed lesa. Smečka psů, na kterých závisí váš život. Dobře, až tak daleko to nezašlo. Ale.
Třeba se ráno vzbudíte a voda žádná. Stávka kohoutků. Chudáci psi lížou dno hrnce, chudáci lidi jdou ven zjišťovat příčinu. Mrzne. A mrzne už dva dny v kuse, takže se zítra bude klusat s kanystrem najít pramen.
Nebo přivezou náklaďák dřeva, a tak rovnáte, rovnáte a rovnáte. Protože zima bude dlouhá. Vlastně už teď je. V noci hluboce pod nulou, takže pokud si dobře nevytopím chatu (bydlím jako jediný mimo hlavní), klepu zimu. Teda klepu stejně. Ale dá se to tím topením o pár hodin posunout…
Na Danu jsem narazil na stránkách workaway.info, kde hostitelé hledají dobrovolníky. Ti jim pak pomáhají za zkušenosti, střechu nad hlavou a jídlo. Všechno je na domluvě. My platíme za stravu 40 dolarů týdně, což je super pro všechny.
Připadám si jako ve snu. Jakože fakt v některé z těch knih. Dobře, je tu internet. Hodně omezený. Je tu elektřina. Hodně omezná. Pokud nesvítí slunce, tak ultra super omezená. Takže každý večer se nezapne světlo, ale zapálí se svíčky. Vaří se na plynové bombě.
Ale hlavně je to zase trošku jako “rodina”. Dana je skvělá, 12 let byla ve správě Národních parků Kanady. Takže s Tomem dostáváme těžkou školu při štípání dřeva, nebo zakládání ohně v kamnech. Ani mi to při jejích schopnostech nepřijde jako ostuda.
Tom je fanoušek fotbalového Southamptonu, takže se neustále rozebírá sport. Je mu 27, už má za sebou rok v Jižní Americe. Vaříme společně, pekli jsme koláč. Běháme, cvičíme, byli jsme na západu slunce. Navíc je tu pátý týden, takže má přehled o všem.
Třeba o Bush Trucku. Což je auto asi z roku 87, které má ovšem pohon na všechny čtyři kola, sílu jako blázen a taky prakticky žádné brzdy. Což tady 99 % času nevadí, protože nikoho nepotkáte. Dokud nesednu za volant já a nepotkám truck v protisměru… ještěže jsem tak dobrý řidič… :))
Taky je Tom velký fanoušek country music. Což znamená, že má asi 20 songů, které přehrává pořád dokola. Mně to teda nevadí, ty texty jsou tak prvoplánové, že se dá aspoň trénovat angličtina. Ale Dana už je na mrtvici. Pět týdný… Chápu…
Náš den obvykle začíná kolem deváté ráno, kdy se sejdeme v hlavní místnosti. Máme nějaké každodenní úkoly, jako čištění výběhu pro psy. Jako čištění prostorů sdílených psy a lidmi. A pak vždycky nějaký “dlouhodobější” projekt. Typu rozšiřování cesty, aby projel sněhový pluh.
Žádná dřina to není, zabere nám to obvykle maximálně pět hodin denně. Zbytek trávíme u filmů, se psama. Nebo prostě jenom tak odpočíváme, povídáme (já teda hlavně poslouchám 🙂 ), vaříme. A taky hledám práci. Lenošení se blíží ke konci.
O psech a jejich chování ještě napíšu, zatím se mějte skvěle a užívejte si vymoženosti typu ústřední topení, elektrické osvětlení a podobně. Já jdu přiložit.