A co Karel?
Kamaráde, tuhle otázku jsem v poslední době slýchal možná víc, než jak se nám libíla Aljaška a kolik jsme ujeli kilometrů, a jaké to bylo v Torontu…
Vždycky jsem mohl odpovědět: “Karel je borec, ten si poradí.”
Ptali se mě ostatní novináři během Světového poháru, ptali se mě rodiče i kamarádi.
Asi všichni vědí, že přežít se mnou není vždycky snadné.
Jenže my jsme to dali. Dva měsíce v autě, dva měsíce pořád vedle sebe. Bez odpočinku. Řekli jsme si to i osobně, ale tady je třeba to zopakovat také: DĚKUJU. Bez Tebe bych to nikdy nedokázal a nikdy by to nebylo tak dobrý.
Se smíchem se můžeme vracet k našim hádkám. Ty větší (a ostatní se týkaly navigování, což je peklo vždycky) byly dvě. Slušné skóre. Bral bych ho se svou budoucí ženou hned.
Dobré a ještě lepší chvíle společně strávené nikdy nespočítáme. Dokázali jsme na chvíli změnit vnímání času, zpomalili ho na stranu jednu a zrychlili na stranu druhou.
Jako by to bylo včera, kdy jsme vyráželi z Jasperu. Natěšení na dobrodružství. Trošku nedočkaví, trošku nervózní.
Zároveň je to jako roky, když si promítnu všechny zážitky. První spaní v autě v Prince George. Pak Alaska Highway. Nekonečné lesy Yukonu, pokoření americké hranice a seznámení s Aljaškou samotnou.
Noc hrůzy při prvním stanování v backcountry s medvědy za zády. Nejdražší plavba našich životů, která skončila pro většinu posádky mořskou nemocí. Kulinářské zážitky s fazolemi, kus-kusem a polévkami.
Pak první výlet do Denali. Gryzzly pár metrů od nás, nedobrovolné koupání. Mt. McKinley. Teď jsem ukazoval fotky. Ale to nikdy ani nepřiblíží ten pohled naživo. Tu bílou masu. No a samozřejmě cesta k autobusu.
“Štěstí musí být sdíleno.”
Naplánovat cestu z Fairbanks do Toronta po silnici byl nápad dvou bláznů. Nechápu, jak jsme to mohli zvládnout. A už vůbec, jak to mohla zvládnout ta dodávka. Pak jsi zjistil, jak se to má s tím hokejem. Promiň za ztrátu některých ideálů…
Tak tohle všechno je pro mě Karel. Teď jsme se rozděli, ale rozhodně se dřív nebo později zase potkáme. Protože vzpomínat na tenhle trip budeme už navždycky.
Takže k otázce: A co Karel?
“Karel je borec, ten si poradí. Budu kvůli němu teď sledovat výsledky Frýdku-Místku a snad těm klukům i trochu fandit. Budu taky sledovat, jaké je počasí v Toffinu, aby se se tam měl dobře a potkal se tam se sezonou a dobrou prací.
Budu čekat, až se s ním jednou sejdu v jeho restauraci v té naší krásné zemi (pokud ještě bude po návratu možno něco vlastnit jakože bez strejdy Andreje) a dostanu specialitu šéfkuchaře. Budu mu přát, aby mu vyšly všechny sny, protože snít umí a to je důležitý.
Budu si přát, aby se na mě obrátil ,kdyby něco’, protože je jedním z lidí, kterým už se pokusím pomoci vždycky.”
Karlos DÍKY.