Skončila mi hostovačka ve Sportu, tak se vracím zpátky na domácí hriště. Ačkoliv to bude znovu o sportu a taky o Sportu. Píšu v autě, valíme na Calgary, pak Banff, pak Lake Louis. Do divočiny. Zase. Mrazí mi radostí. A kamarádi: myslím na vás. Pořád.
—
Už kdysi ve druháku na gymnáziu mě mamka “donutila” nahrát úryvek komentáře hokejového zápasu a poslat ho do Českého rozhlasu, kde zrovna hledali posily do týmu legendárního pořadu “S mikrofonem za hokejem”. Říkala: “Spoj zábavu s něčím užitečným.”
Myslím, že byly letní prázdniny, tak jsem složitě přidělal ke stolnímu počítači externí mikrofon a namluvil asi tři minuty utkání Sparty (ví bůh proti komu). Těžko říct, kdo tehdy v mé fantasii skóroval. Ale poslal jsem to. S nadějí, že tím celá anabáze taky skončí.
Jenže. Co čert nechtěl, pozvali mě k osobnímu pohovoru. Netuším, proč jsem to tehdy nezamlčel. Takže jsem si to v nějakých šestnácti nakráčel do redakce na Vinohradské ulici a zaklepal na dveře. Když mě viděli, tak mi asi chtěli nabídnout lentilky.
Dopadlo to, jak to dopadnout muselo. “Zůstaneme v kontaktu, teď hledáme někoho přeci jen trochu staršího.” Úleva. I tak právě tohle asi byl začátek všeho. Chodit zadarmo na hokej a brát za to peníze. Nic víc neexistovalo.
—
Stojíme na chodbě arény v Pittsburghu a proti nám jde Sidney Crosby. Před týdnem proti nám šel medvědl grizzly. Život je zvláštní. Ale já se vracím do toho, který znám přeci jen o trochu víc. Dva týdny Světového poháru, dva týdny psaní do novin.
Užil jsem si to. Protože Kanada ukázala, jak si může sport v současné společnosti najít místo. Jak může být show. Jak mohou dostat fanoušci nejen samotný zápas ale i doprovodný servis v podobě rozhovorů, rozborů… A jak za to následně rádi zaplatí.
Největší hvězdy téhle hry byly den co den k dispozici a trpělivě odpovídaly na otázky. Dvě hodiny před zápasem. Protože si uvědomují, že diváci je chtějí slyšet. Že diváci umožňují fungování kolosu jménem NHL. (a tím pádem existenci jejich výplatních pásek)
Při vzpomínce na nekonečná čekání na chodbách českých stadionů, abychom mohli pořídit tři minuty povídání s chlapcem ze třetí pětky… Inu, jiný svět. Třeba se mu jednou přiblížíme. Třeba pochopíme, že jiná cesta není.
—
Žít v Torontu bych si upřímně taky představit dovedl. Na jednu stranu mrakodrapy, na druhou stranu čínská (a jiné) čtvrť. Každý den nějaký zápas. Baseball, fotbal, hokej, basketball. I pěkný bar jsme si tam našli.
První týden jsme bydleli s kolegou a legendou české hokejové žurnalistiky v “apartmánu”. Pronajal nám ho Ind a byla tam jedna postel. Ani ne velikosti manželské. Nakonec možná lepší než hotel s pěti hvězdami, byla to sranda.
Druhý týden už to bylo zase zpátky z dodávky. Cítil jsem se mezi borci z TSN a dalších top médií trochu zvláštně, jejich obleky dost možná měly větší hodnotu než moje bydlení… Ale… Zase to zapadalo do představ o tomhle roku. Trošku punk. Trošku dost.
—
Když se rozjede taková akce, chci žít skoro jenom jí. Vnímat všechno kolem, zkusit to promítnout do psaní. Takže jsem byl dost často od rána do noci v aréně, v místnosti pro média. Ale být U TOHO, to je to, čím je takhle práce pořád výjimečná.
Nechápu, že někdo může sledovat uktání od televize, když má místo na tribuně. Vždyť tam nikdy neuvidíte, jak se chová střídačka, jak reagují fanoušci. Prostě to není ono. Tak jsem chodil na všechno. Každý zápas. Pecka.
Sponzorem turnaje byla Pepsi. Což je za trest. Miluju Coca Colu. Ne, není to stejný. Taky jsem pil litry, litry a litry kafe. Běžně si ho nedávám vůbec, ale tady musíte nějak vyplnit plonkové chvilky. Tak valíte černou brečku se smetanou a cpete se umělým koláčem.
—
Teď už sedím zpátky v autě, za pár dní se budu hlásit u dámy se dvanácti psy husky. Budu jí za jídlo a bydlení pomáhat starat se o tu smečku, udělat nějaké dřevo. Je to samota, kde není moc elektřina, tak se topí dřevem. Těším se.
—
Ale pořád je tu otázka, která se vrací – “Chceš jít zpátky do Sportu? Stojíme o tebe, kdykoliv…” Času na odpověď je dost. Přesto o tom musím přemýšlet.
Pro mě ta značka hodně znamená. Nejsou to jenom “noviny”. Mají to být nejlepší NOVINY. A pokud tomu můžu trochu pomoct, chtěl bych to udělat.
Vím, že pokud to tady všechno přežiju, tak se vrátím daleko lepší, odpočinutější a silnější, než jsem v květnu odjížděl. Takže bych zase nějakou dobu měl energii bojovat proti “systému” českého prostředí. Zkusit tu kulturu kolem sportu i tím pouhým psaním zlepšit.
Navíc bych mohl znovu pracovat s člověkem, který mě všechno naučil a máme k sobě hodně blízko i lidsky. Pokud o mě někdo takový stojí, tak těžko můžu říct ne. Je to skoro jako říct ne svojí rodině.
Na druhou stranu. Jsem ready strávit “zbytek života” v newsroomu v Holešovicích? Po tom všem, co jsem tady ochutnal? Spíš ne. Chtěl bych se jet starat o koně na farmu ve Švédsku, časem si dát další rok na Novém Zélandu. Ještě chvíli prostě nebýt součástí systému.
Pořád potřebuji i osobní výzvy (ne že by jí ta práce částečně nebyla), nežít si ve stereotypu pofidérních jistot, které vám stejně jeden moment nepozornosti na D1 při nočním návratu z play off ve Zlíně vezme…
Takže tak. Najdu nějakou cestu, jak to provedu 🙂
Mějte se skvěle.