Budík. Pět ráno. Stejně už nespím. Klepu se zimou a taky trochu vzrušením. Teď, nebo nikdy. Za stěnou stanu hučí řeka, která nás dělí od Magic busu. Buď ji v následující hodině přebrodíme, nebo se budeme muset vrátit. Ale o tom až za chvíli. Okolí Denali nabídlo mnohem víc…
—
Ztraťte se z dohledu silnice a užijte si to. Asi tak zní základní pokyn, když chcete stanovat v NP Denali. Nejznámějším parku Aljašky, který je domovem stovky medvědů, tisíců jelenů, losů, veverek. A taky pár vlků a rosomáků. Tak jsme se ztratili. A bylo to nejlepší.
Den 11. Denali 100 mil
“Rezervujte si místo v kempu.” Byla to dobrá rada. “Bude plno.” Bylo plno. Jenže tak nějak se nám zalíbilo dělat věci po svém a hlavně – v kempu jsme ještě nebydleli a ani to není moc v plánu. Ačkoliv, v Denali jsme byli ochotní to kousnout.
Tenhle park byl pro mě a asi i pro Karla hlavním cílem cesty. Takže jsme zkoumali počasí, časovali naši návštěvu na slunné dny. Takže jsme přijeli k bráně a vidět bylo asi na tři metry dopředu. Nicméně předpověď slibovala zlepšení…
Vjezd do NP a návštěvnické centrum připomíná základnu z Jurského parku. Plastická mapa, vycpaná zvířata, velká restaurace, autobusy pro různé tour. A taky detašované pracoviště pro vstup do “divočiny”.
Velmi rychle zjišťujeme, že kempy jsou plné a tudíž se neubytujeme. Slyšíme to od člověka, který je na tom asi tak stejně jako Macháček v Samotářích. Takže vyhledávání stavu pro další dny je prakticky nemožné.
Odcházíme. Mezi dveřmi rezervační “kanceláře” mě napadne ještě jedna otázka. “Potřebujeme kemp, když chceme stanovat v backcountry?” Odpověď je přímo boží: Nikolivě. OK, potřebujeme do backcountry.
Víme, že je nutné jakési školení. Najdeme příslušnou budovu a jsme doma. Rangeři jsou vysloveně nadšení, že lidi chtějí mít “autentickou zkušenost” s parkem. Celý NP je rozdělený asi do padesáti distriktů, každý o rozloze cca 45 mil čtverečních.
Vybíráme si číslo deset a jdeme si sednout k výkladu. Základní myšlenky.
- máme velmi dobrý vztah s našimi medvědy. Nekrmte je, nechte jim životní prostor. Jedno smrtelné napadení za posledních sto let. Ten člověk porušil všechna pravidla.
- Dodržujte zlatý trojúhelník. Strana má sto metrů a vrcholy představuje tábořiště, místo vaření a místo, kde schováte svoje jídlo. To proto, aby si medvědi nespojovali rovnici: člověk=jídlo.
- Stan nesmí být vidět z cesty (parkem vede jedna), turisté si platí stovky dolarů za vyhlídkové jízdy autobusy a nechtějí mít na fotkách pořízených nejdražším vybavením pokaženou přírodní scenérii. Za to je pokuta.
- Pokud se nevrátíte, zjistíme to asi tak za měsíc, až budeme postrádat medvědůmvzdorný kontejner na jídlo.
- Musíte stanovat ve svém distriktu, jinak se pohybujte, kde chcete. Stan nesmí stát dva dny na stejném místě, přeneste ho. Chceme naší floru udržet při životě.
- Užijte si to!
Děkujeme pěkně. Tohle zní víc než skvěle. Vyplňujeme bezpečnostní formulář, dostáváme mapu a poslední instrukce. Pak si kupujeme lístek na autobus na sedm ráno a odjíždíme fialovou bestií na parkoviště mimo zónu “no overnight camping”.
Dny 12, 13, 14 první výlet v Denali
Budík na šestou, rychle startuji a přesouváme se k autobusové zastávce. Rychle posílám poslední instrukce tátovi, kam má volat, až se mu týden neozvu… Zabaleno máme, házíme bágly na zadní rampu autokaru a všechno začíná.
“Ahoj lidi, já jsme Wendy a v parku se pohybuju od sedmdesátých let,” hlásí řidička. Přes rok jezdí se školním busem v Anchorage, přes léto si užívá Denali. A užívá si to doslova. Staví na každém výhledu a u každé ovce. Že jich tu je! Nejen jich.
“Doufám, že všichni víte, kde jste. Ano, vítejte v Yellowstone!” hází vtípky bodrá žena za volantem. Někoho mohou její věčné zastávky otravovat. Ale mě se to líbí. Stejně jako ostatní zaměstnanci NP se očividně baví. Co je víc?
Opouštíme ji po dvou a půl hodinách na zastávce Toklat. Slunce už jsme neviděli týden a ani dneska se to nezmění. Zataženo. Nevadí, aspoň neprší. Nasadit batohy a pochodem vchod. V backcountry nejsou žádné stezky. A pokud jsou, nemáte je používat. Takže si klestíme cestu korytem řeky, keři tundry…
Víme, že jsou tu zvířata všude kolem. Rychle vidíme rodinku jelenů Caribou. Pak zajdeme z dohledu cesty a vaříme první oběd. Paprsky hvězdy naší soustavy si konečně najdou cestu skrze mraky. Slastně usínáme na mýtině jednoho z kopců.
Pochodujeme dál do nitra naší oblasti, Karel se otočí a hlesne: “Medvěd!”. Na místě, kde jsme byli asi před půl minutou si funí Grizzly. Musel nás vidět. My jeho ne. Fešák. Lovíme ho na foťák z bezpečné dálky a pokračujeme.
Problém představují řeky. Přebrodit? Nebrodit? Řeší to Karlosův pád (naštěstí ho ustojí bez větších ztrát na zdraví a majetku) do jednoho z potoků. Vzápětí máčím (dobrovolně) svoje pohory i já. Je čas najít místo pro bydlení.
Bodáme vypínací kolíky do pěkné louky, vaříme a kolem osmé jdeme spát. Beze strachu. Tady musíte přítomnost medvědů a dalších zvířat přijmout. Jste součástí přírody. Přírody, která vás (pravděpodobně) nechce zabít. Pokud sami neuděláte chybu.
Ráno máme v plánu průzkum ledovce. Batohy zůstávají ve stanu a nalehko lezeme po permafrostu. Tohle není alpské lyžařské středisko, tady je ledovec pokrytý skálou. Moc pěkná tříhodinová vycházka, která by byla za lepší viditelnosti ještě dokonalejší.
Po obědě balíme bydlení, znovu se brodíme. Instruktážní video nás poučilo jak na to. Já jdu čelem proti proudu, Karel jde za mnou, drží mě za boky a poskytuje oporu. Funguje to i v poměrně silném proudu. Takže nejsme mokří víc, než je nezbytně nutné.
Znovu skládáme přenosný domov, už jsme v tom skoro mistři a následuje ještě jedna výprava do dalšího z údolí. Vracíme se z něj urousaní, zralí tak akorát na večeři. Kus-kus s tuňákem chutná pořád dobře. Zvlášť po takovém dni.
Ten další už je ve znamení návratu. Máme to patnáct kilometrů a několik brodů k cestě, kde si můžeme stopnout libovolný autobus. Potkáváme dva nádherné jeleny Caribou (to jsou ti, které používá Santa v saních) a vlastně už ráno i stádo horských ovcí. Ráj.
Zpátky do základního tábora nás vezme řidič “Manu”. I on má smysl pro humor: “Moji lidi, jak vysoko jsme nad tím údolím? Nikdo odhad? Tři tisíce stop? Docela dobré… Ve skutečnosti je to 35 otočení autobusu kolem své osy. Plus mínus dvě…”
Víme, že tohle chceme znovu. Hlavně proto, že se vyjasňuje. A já chci vidět TU horu. Mount Denali (McKinley). Takže je rozhodnuto. Zítra jedeme zase. Rychle to běžíme zařídit k Rangerům, kteří doporučují arénu pro “Honeymoon”, což znamená, že jsou tam přes noc jen dva lidé…”
Jedeme doplnit zásoby za nekřesťanské peníze nakupujeme další instantní jídla a taky nějaká ta piva. Budík znovu na šestou a rychle: Dobrou noc!
Den 15., 16., 17. Výlet Denali č. 2
Už ji známe. Wendy. Některé vtípky tedy předpokládáme, ale stejně je to s ní super. Nepřehlídne jediný pohyb. Zase ukazuje ovce, jeleny. Medvědy. Ostatně, pokud tu budete, pak nějaké uvidíte. Podle mě stoprocentně.
Často i s mláďaty. Budou konzumovat bobule. Nebo lovit veverky. Budou báječní. V Denali jsou vegetariáni, z 90 % se živí právě borůvkami a jim podobnými plodinami. V řekách tu nejsou ryby, takže občas vyhrabou ony veverky a možná uloví chromou ovci. Ale to výjimečně.
Interakci s lidmi mají výjimečně. Přesto jsme jedné svědky. Wendy zastavuje u dvou u krajnice stojících děvčat. “Máma Grizzly nám od stanu ukradla jednu botu!” odposloucháváme. Žádné napadení. Pravděpodobně jen zvědavost šelmy. Přesto je to důvod k pohotovosti Rangerů.
Tady se prostě snaží, aby divoká zvířata zůstala divoká. Aby si nenavykla na lidi jako na zdroj pamlsků a nějakého povyražení. Oblasti patřící vlkům jsou hikerům uzavřené, je potřeba jim dát klid k navýšení populace (vlkům).
Každopádně. Je krásně. Dočkali jsme se. A už po pár mílích JI vidíme. Horu. Neskutečnou. Bílý masiv převyšuje všechno v okolí, tyčí se nad krajinou naprosto impozantně. Nemůžu se jí nabažit. Wendy: “Za celé léto jsem ji viděla jen 19 dní.”
Mt. Denali nad sebou tvoří vlastní klima, takže ji obvykle obklopují mračna. Máme štěstí. Kocháme se její nádherou tři dny v kuse. Tenhle pohled jsem si v Jasperu vysnil. A dostal jsem ho. Vystupujeme a lezeme na kopce s lepšími a lepšími výhledy.
Ve stanu Karel studuje po španělsky na nové čtečce Kindle, já memoruji papírovou učebnici angličtiny. Je to potřeba. Trošku se bojíme noci. Jak je jasno, tak je zima. Jakože fakt zima. Mám spacák, který v 0 stupních slibuje “low comfort”. Brousím hranu.
Nicméně i ta zima mi pomáhá kolem třetí ráno otevřít plachtu a na pár minut se venku kochat hvězdami. Trošku jsem doufal v polární záři, ale jsme v údolí. Nicméně obloha je i tak nepopsatelná. Euforie.
Můj osobní cíl dalšího dne je pokoření nejvyššího vrcholu v okolí. Gravel Mountain. Dopoledne podnikneme první výstup, ovšem špatnou stranou. Špatnou… I tak je to nádhera. Vidíme Mt. Denali, potkáváme trojici kolouchů Caribou. Za nic bych neměnil.
Obědváme polívku a kus-kus. Pak se stěhujeme napříč údolím. Výstup číslo dva. Karel mě po jeho části opouští s tím, že si radši prohlídne údolí. Žádná volba není špatná. Já stoupám společně s ovcemi k nebi.
Na vrcholu je plošina s výhledem přes celý park. Najednou jsme nezranitelný. Sedím si pod sluncem, přemýšlím zas a znovu nad budoucností. Těch možností je tolik, těch touh je tolik… Uvidíme. Pak mám oči je pro Denali. Prostě uhrančivá. Bílá mezi šedými. Královna, kráska.
Sestup si vyžádá další hodinu a půl, ale užívám si ho. Hledám dole Karla, vidím tři jiné hikery, dva další Caribou. Vůbec se nebojí (ti kolouchové). Čistá stvoření. U patky hory pak potkám nejvzácnější a nejvtipnější zvíře v parku vůbec. Rosomáka.
Přední nohy dlouhé, zadní krátké. Ocas jako bobr… Prve jsem si myslel, že to je medvěd. Pak, že si ze mě někdo dělá srandu a oblékl si žertovní kostým. Ale ne, tohle stvoření je samo sebou. Vlastní kategorií. Pozorujeme ho i při přípravě dalšího kola kus-kus-tuňák. Není to špatné. Fakt…
Ráno stoupáme za posledním pohledem směrem zpátky k nejvyššímu vrcholu S. Ameriky. Čau. Snad, možná se ještě někdy uvidíme. Já bych chtěl. V autobusu se pak živě promítá názorná ukázka Grizzly vs. veverka a další přírodní krásy.
Byly to skvělé čtyři noci, báječných šest dní v tomhle parku. Třeba se vrátíme, třeba ne. Každopádně v tom instruktážním videu říkali, že se z backcountry nikdy nevrátíte stejní. Slyšel jsem podobný slogan milionkrát. Jenže tentokrát v sobě měl kus pravdy.
Nesmyje ji ani teplá sprcha v základním kempu, kterou si užíváme společně se zdrojem elektřiny a internetu před přesunem na parkovištní nocleh. Tady mě také dožene zpráva o smrti Věry Čáslavské. Věčná čest její věčné památce, výjimečná dáma.
Zbýtá poslední výzva Aljašky…
P.S.: už ležíme ve spacácích, když se rozehraje jedno z nejúžasnějších divadel, jaké jsem kdy viděl. Na hvězdné obloze začnou tančit zelené pruhy, polární záře. Těšil jsem se, že ji snad v Kanadě v zimě uvidím, ale tohle jsem si představit nedokázal. Ještě dlouho se oba převalujeme a všechno dohromady nás to nějak nenechá usnout…
Den 18., 19. Magic bus
Otevírám plachtu, Karlovi dávám ještě pár minut ve vyhřáté mumii. Musím najít jídlo na stromě a taky, taky zkontrolovat stav řeky. Pět třicet. Pořád tma, přisvítím si telefonem. Na břehu potkávám Kellyho. “Fucking freezing.”
Kresba v písku napovídá, že hladina o pár centimetrů klesla. Čekal jsem víc. O hodně víc. Vracím se a začínáme balit. Sundavám tenisky a lezu do pohor. “Co je zase tohle?” probleskne mi hlavou. Už jsem je dřív nazouval mokré. Nic příjmeného. Jenže teď je v nich fyzicky bolestivá zima.
Přes noc zmrly. Tkaničky nejdou ohnout ale zlomit. Shit. Prsty na rukou na tom s funkčností nejsou o moc lépe, demolice příbytku a skládání plachty je velmi intenzivním zážitkem. Fuck. S touhle zimou jsem úplně nepočítal. Ale zkusit to musíme.
Jdme do trenclí. Po šesté ráno sleduje zvěř u ledovcové řeky jménem Teklanika solidní bizár. Dva borci v botách, spodním prádle, bundách a s obřími batohy na zádech lezou do vody. Pravda je taková, že ta kosa nemohla být ve vodě větší.
Postup už máme zažitý. Jdu první, Karel mi zezadu poskytuje oporu. Jsme v půlce. Ve dvou třetinách. Jenže vodu už mám nad pasem. Stejně jako včera večer. Další krok by znamenal koupání. “Karlos, zpátky!” Chyběly tři metry.
Přečetli jsme si, že v noci bude přechod lehčí, protože ledovec se ochladí a nepoteče z něj tolik vody. Proto jsem dva neúspěšné pokusy předchozího dne nebral jako tragédii. Jenže teď nám trošku dochází humor.
Není čas otálet. Ještě to zkusíme jednou. Půjdeme kus proti proudu a uvidíme. Ani si neoblékáme kalhoty, mokré chlupy na stehnech mi přimrzly k sobě. Po kilometru najdeme na břehu kamennou pyramidu. Znamení, snad. Poslední šance rozhodně.
Těžko popsat tu radost, když jsme si uvědomili, že tohle projdeme. Adrenalin, endorfiny chvíli dají mozku pocit štěstí. Chvíli… Pár sekund. Pak se přihlásí zima. “Musíme jít, rychle.” Převlečeme mokré spodky, natáhneme kalhoty a silou vůle zavážeme boty.
Obloha je jasná, proto ta zima. Ale taky je to jistota, že přibližně za tři hodiny slunce získá na síle a ohřeje nás. Kdybysme do té řeky spadli, byl by to asi trochu průšvih. Když jsem viděl, jak rychle na nás mokré oblečení mrzlo, tak mi dobře nebylo. Plán byl, že bysme udělali oheň. Velký oheň.
Nicméně se to nestalo a taky jsme nešli do proudu úplně na hranu, protože jsme si to nebezpečí dost jasně uvědomovali. Za to nám pár fotek nestálo. Teď to, výjimečně, myslím vážně. Better safe than sorry.
Dobře, tak jsme na druhém břehu. Od kotníku dolů mám necitlivé pahýly. Ale zbytek těla je vcelku v teple, takže tempo, tempo, tempo. Od posledního kusu autem sjízdné cesty je to k autobusu 30 kilometrů. Řeka je v půlce. Ale celá ta cesta je vlastně potok.
Stejně tak i teď. Odpoledne ve slunci vám tyhle brody brzy přestanou vadit. Naději na suché nohy ostatně ztratíte asi tak po 200 metrech od “parkoviště”, kdy zapadnete po kolena do bažiny. Ráno je to trochu horší. Ale zase je zmrzlé bahno, tak se neboříme.
Postupně se otepluje a my víme, že jsme vyhráli. Po hodině a půl potkáváme borce, který jde zpátky. Den předtím jsme ho viděli přejet Teklu na raftu. Stejně jako každý, koho jsme po cestě viděli i on si nese pušku. A taky informaci “Za hoďku a půl tam jste.”
Už jsem tady psal, že z filmu Into the Wild mám rozpačité pocity. Jenže když jsme stáli před tím autobuse, viděli v něm stovky vzkazů lidí… Ten kluk se stal inspirací pro hodně lidí NĚCO udělat. I kdyby to měl být jenom jeden hike k autobusu, tak to není málo.
Tak jako u Kellyho. Nejdřív jsme potkali jeho botu, kterou ztratil. Pak jsme se s ním sešli bezradní u břehu Teklaniky. My už za sebou měli dva neúspěchy, on do ní rovnou spadl asi metr od břehu. Borec z Nebrasky. Čtyřicet let. Poprvé v přírodě.
Připojili jsme se k němu na večeři. Ten chlap měl stan pro pět lidí. “Příště už budu vědět, že to je zbytečný. Ale byl ve slevě,” skoro se omlouvá. Trpí. Má za sebou patnáct kilometrů s batohem narvaným totálními zbytečnostmi, ale nevešla se mu tam třeba karimatka…
Do autobusu chtěl dát tričko jako vzpomínku na nevlastního tátu. Už večer po deseti hodinách lopocení se k brodu tuší, že to nezvládne. Tak pije plechovku piva o objemu 0,7 litru, snaží se pověsit hamaku mezi dvě útlé břízky a rozdělat oheň z živého dřeva zapalovačem na plynový sporák…
Na jednu stranu je to neskutečně komický. Na druhou stranu má ten chlap mojí úctu. Absolutně nás nechápe, myslím, že doma bude vyprávět o dvou bláznech z Česka, co foukají do uhlíků a dobrovolně měsíc žijou v autě s rokem výroby 2002.
Tahle zkušenost mi asi pomohla pochopit smysl celé té story (ačkoliv film Wild je mi třeba o moc sympatičtější). Takže zpátky. Vnitřek autokaru je čistý, najdete spacáky, instantní jídlo. Zkrátka vše, co by tu člověk v nouzi mohl potřebovat. Jo, to místo má svoje kouzlo.
My si vaříme jídlo ze zásob vlastníh (polévka, kus-kus tuňák) a máme jasno: zkusíme se dostat zpátky k autu ještě dneska. Další ledové brození není nic, po čem bychom toužili. V půl osmé večer máme v nohách 45 kilometrů a sedám za volant…
Pokud byste někdy měli k autobusu cestu, tak…
- smiřte se předem, že budete v mokru. Protože budete. Ani nejlepší pohory neuchránite před tím, že do nich nateče horem. A tady se něčím brodíte pořád, cesta a řečiště je často jedno a to samé
- u řeky si trpělivě najděte místo, kde zkusíte brodit. To naše bylo cca kilometr proti proudu od cesty
- připravte se, že potkáte spoustu lovců na čtyřkolkách…
- u břehu řeky se dá stanovat, u autobusu to k přespání přímo vybízí. Celkem musíte zvládnout 60 kilometrů a za hezkého počasí to mohou být příjemné čtyři dny
- autem odbočíte v osadě Healy na Stampede rd. a zaparkujete ho tam, kde už nejde projet. Pak trefíte, koleje od čtyřkolek vás povedou
užijte si to