Nesnáším loučení… See You Jasper!

Znáte ten pocit. Trošku jste nervózní. Trošku se těšíte. Trošku se bojíte. Začíná něco nového. Tábor, škola, rok v Kanadě. Nezapomenu, když jsem viděl Jasper z autobusu poprvé. Vlakové nádraží, totem, park. Pak hotel, pokoj na ubytovně, Honza…

Jsou to tři měsíce. Tři měsíce, kdy jsem docela hodně pracoval. Ale hlavně tři měsíce, kdy jsem se každý den probouzel na jednom z nejkrásnějších míst, která jsem kdy navštívil. Sebevíc otravný den byl spolehlivě zachráněn výhledem na okolní hory.

Ale těch špatných dnů moc nebylo. A nepříjemné vzpomínky stejně moje milosrdná pamět rychle vymaže a (snad) nechá hezké. Že jich je. Výběhy na vyhlídku za městem. Výlety na okolní hory, koupání v nádherných jezerech.

Zvláštní kapitolou jsou lidé. Chtěl jsem se tady zavřít víc sám do sebe, užít si trošku samoty. A stejně si zase do mého života našlo cestu spoustu osobností, které mi zaprvé pomohly a zadruhé mne v mnohém inspirovaly.

Honza, se kterým jsem podstatnou část pobytu v Jasperu strávil na pokoji. Borec. Ve dvaceti má všechno před sebou a tenhle rok v zahraničí mu dal velkou šanci, že si splní svoje sny a plány. Budeš mi chybět, ale uvidíme se…

Olča, která mi pomohla se startem. Dodala mi sebevědomí jít si říct o druhou práci, vnukla mi myšlenku vyrazit na Aljašku ještě tohle léto. A taky jsme spolu potkali medvědici s medvíďaty, protože ta holka je magnet na zvířata 🙂 Postrádat budu spoustu ostatních přátel ze „staffu“.

Alica, Lubica, Michal, Bára, Chris, Jones a další parťáci z hotelu. Tolikrát mi pomohli, tolikrát mi zvedli náladu. Nemohl jsem si přát lepší “kolegy”. Ať vám to jde od ruky a splníte si svá přání a tužby, kvůli kterým ty pokoje otvíráte. Moc DĚKUJU.

Mimochodem. Když jsem končil, tak mi zbývala poslední komnata hotelu Crimson. Přišel jsem do ní a byla uklizená. Dojalo mě to. Protože když tohle pro vás někdo udělá jakože díky, tak… Tak je to prostě nádherný a znovu – vážím si toho.

Pak je tu pizzerie. Reg, Hamo, Seth, Jony, Matty, Dom, Drew a další a další. Kuchaři, barmani, servírky a pro mě učitelé angličtiny i “vaření”. Za nima jsem se na večerní šichty často vysloveně těšil a jejich hlášky mi budou znít v uších ještě dlouho.

Nebylo to vždycky snadný, dost často jsem si zezačátku připadal jako totální idiot. Protože jsem nebyl schopný udělat nic pořádně až na to nádobí. Pak mě štvalo, že nerozumím. A při poslední směně mi nosili panáky, pak mě vzali na pivo…

Vím, že spoustu z těhle lidí už nikdy neuvidím. Že budou žít svoje životy jinde v Kanadě, Austrálii, nebo i v Česku. A proto mě tohle loučení bolí. Víc než to v Praze. Protože tam se jednou (snad) vrátím a znovu to rozjedeme. Tady můj odjezd znamená tečku.

Jak ovšem říká Karel, se kterým se neloučím, naopak budeme sdílet společnou ložnici v autokaru či stanu: “Ale co už.” Je čas dát se znovu na cestu. Na Aljašku. Pak Toronto. Pak Husky. Plány do konce listopadu jsou.

A pak? V pizzerii mě prý vezmou zpátky kdykoliv. Takže obrátím repliku z Djanga. Normálně bych řekl Good Bye. Ale teď použiju hezky česky nashledanou. Na Shledanou. See You Jasper. Ne, nesnáším tohle loučení. Fakt ne.