Proč?

Dlužím možná trochu vysvětlení. Proč se člověk rozhodne jet na rok do Kanady. No, tak úplně nevím. Asi by byla trošku větší pohoda zůstat v Praze, jet si den za dnem a být v klidu. Jenže ono to posledních pár let už moc nikam nevedelo. Klasická telenovela, možná sitcom. Tak asi proto.

Padal jsem v Rumunsku ze skály, protože jsem prostě nešikovnej a navíc hloupej. Nejdřív jako kocour po záclonách hlavou ke stěně, snažil jsem se nehtama brzdit. Bezvýsledně. Pak jsem něco trefil a otočil se mi svět.

Netušil jsem, kde je nahoře. Kde je dole. Jediná myšlenka byla, že tohle je taky možná konec. Ten pocit si pamatuju doteď, dva roky. Nakonec se mi nestalo skoro nic. Ze škoku mě vyléčila tabulka čokolády a loky vodky. Čas z pohmožděných zápěstí.

Nebyl to jenom tenhle okamžik, ale hodně pak napomohl k zamyšlení se nad sebou samým. Co mám, co bych chtěl.

RODINU. Mám nejlepší a sám bych jednou chtěl takovou. Jenže s nástupem do Sportu jsem si řekl, že JÁ (jiní ano) společně s touhle profesí asi nedokáži mít vztah podle svých představ. Ten pocit se nezměnil. (ikdyž jsem viděl, že jiní to zvládají skvěle) Takže mám OBROVSKOU radost aspoň z dětí svých kamarád(ů)ek.

PRÁCI. Za osm let jsem se toho naučil strašně moc, procestoval kus světa. Bylo to fajn. Ale dost dlouho se to už nikam nehýbalo, nějak jsem neměl pocit, že bych se mohl posunout. Bez toho abych odešel a třeba se vrátil. Poslední rok jsem to cítil trochu jinak. Paradoxně. Nevadí.

PŘÁTELE. (Nejen) poslední týdny před odletem mi ukázaly, jak jste boží. Jak moc si vás můžu vážit. Pro mě jsou ostatní lidi kolem nejvíc a strašně mě mrzí, že jsem se ne s každým dokázal dostateně rozloučit, věnovat mu kus času. Ale v budoucnu to napravíme.

No a teď k tomu, co jsem chtěl.

ÚTĚK. Možná to tak trochu je. Ono je asi snazší zabalit všechno do balicího papíru s javorovým listem a nechat se plácat po ramenou, jak je hustý někam letět. Jenže ono je to možná lehčí než změnit život v rámci Prahy.

ZKUŠENOSTI. Po osmi letech práce v určitém prostředí se na něj musím podívat trošku jinou optikou. Jakože občas jsem si připadl jako v akvárku, které však nejlíp prohlídnete zvenku. Takže bylo potřeba z něj vylézt.

VÝZVU. Nejvíc. Potřebuju cíle. Vyhraj přebor Prahy v atletice. Staň se novinářem. Dokaž, že se o sebe postaráš. Tyhle věci nekončí vždycky dobře, ale když je nezkusíte… Můžu být za dva měsíce zpátky v Česku, ale stejně budu spokojenější, než kdybych ten krok neudělal.

No a teď k ideálnímu plánu cesty. Pustí mě do Kanady (tohle píšu v letadle do Toronta). Začnu pracovat v hotelu v Jasperu jako děvečka. Zkusím nabídnout své služby Sportu na Světovém poháru v Torontu. A pak se uvidí.

OK, terapie psaním provedena. Mojí “lehce” emotivní povaze tohle dost pomáhá. Příště ale slibuju už veselejší a asi zajímavější příběhy 😉

P.S.: Vážně moc díky všem za ty poslední dva týdny. Byla to jízda, bylo to boží. A omlouvám se těm, které jsem nestihl. Mrzí mě to.

P.P.S.: Zatím tu mám neskutečné štěstí a ani chvíli jsem nemusel svého rozhodnutí litovat. Skvělí lidé kolem mě, až na tu peněženku a autobus žádné komplikace… Příště zase dám něco pro pobavení 😉