Dobrý den Kanado. Rád Tě poznávám

Dohnala mě. Bohorovost. Na všechno bylo dost času. Rok ve chvíli, kdy jsem dostal víza. Pak měsíce. Pak dny. A pak najednou nějakých 24 hodin. Dva týdny rozluček (DĚKUJU), báječných zážitků střídá realita. Vzmuž se. Kamaráde.

Ráno před odletem mi drahý operátor odpojí kartu. Na pobočce se sjedná náprava převodu z paušálu na kredit. Koupí se dva kupony po 400 korunách. Nejdou dobít. “Za 24 hodin bude vše v pořádu.” OK, vystoupit z komfortní zóny byl jeden z cílů cesty. (Nefunguje to doteď)

Aktivovat českou kreditku, čas se odpočítává… Plná moc pro tátu, nechat se natáhnout ve Foto Škoda na UV filtru. Stihnout oběd, začít balit. Pak zase všechno rozbalit. Znovu přebalit. Poděkovat za odvoz z Vršovic do Hostivaře. Poslední večeře doma. Poslední piva, odevzdat klíče…

Valíme to s tátou po pražském okruhu, čas do odletu luxusní. “Hele je možný, že nemám peněženku.” Opravdu můžu být takový idiot? Samozřejmě. Předsčasný budíček pro mistra bratra, taxík za litr a shledání s pormónkou velikosti dámské kabelky. Díky…

Pak jsem překročil čáru odbavení a byl v tom sám. Teď už se bude za chyby platit. Najednou jsem seděl v letadle do Frankfurtu a nebylo to úplně snadný. Dolehlo na mě loučení, vědomí, že Vás dlouho nemusím vidět. Vzmuž se, kamaráde. RYCHLE ALE!

Nejdelší část cesty (9 hodin) na trase Praha–Toronto mám společnost v Maďarovi, který jede na čtyři měsíce pracovat do kempu s postiženými dětmi a následně chce vyrazit cestovat. USA, zpátky do Kanady, Španělsko. Jo, takovýhle lidi chceš potkávat. Uteklo to…

V Torontu přichází první velká prověrka. Imigrační. Buď dostaneš víza (jako asi všichni, kteří mají věci v pořádku), nebo jedeš domů. Jenže stejně nevíš. A nemusí zrovna dorazit 75 uprchlíků (jako fakt) na vozíku, což čekání ve frontě prodlouží asi 750krát.

Naštěstí se ukazuje, že někteří úředníci chtějí problémy řešit a nikoliv vytvářet. Pár věcných otázek a mám papír, který mě opravňujě 365 dní provozovat pracovní činnost v Kanadě. Je na něm teda napsáno, že nesmím mít nevěstinec. Ale s tím jsem tak nějak počítal.

Stupňující únava dráždí nervovou soustavu. Možná nebylo nejlepší letět v zimní bundě (v Torontu cca 18 stupňů) a pohorkách. Alespoň si to myslí moje nohy. A při krátkých úlevných vyzutí zřejmě i moji spolucestující.

Vy už spíte, jsou české tři hodiny ráno a já dosedám v Calgary. Konečně. Děsí mě shledání s batohem, přenášel jsem ho v Torontu na další odbavení a měl pocit, že navzdory igelitovému obalu se na něm cesta dost podepsala. Naštěstí to byl dojem mylný a vše je v pořádku.

Což mě povzbudí k tomu, abych vyřešil páteční přesun do Jasperu. Vymyslel jsem si osmi hodinouvou cestu přes hory. Jenže zadal email jak.hlavac@gmail.CZ. Od té doby se mnou překvapivě nikdo nekomunikuje.

Naštěstí má tahle firma přepážku přímo na letišti a dokonce za ní i v půl osmé sedí muž středního věku. Moje lámaná angličtina jde do akce. Vyměníme pár replik a šéf spustí. “Ahoj, rozumíš?” “No jo, taky jsem z Česka. Teda z Moravy.”

Ok, tak takhle to tady chodí. Rezervace vyřešena, dobrá nálada se stupňuje. I tím, že přes web přichází potvzení od airbnb. Curtis píše: “Nemusíš nikam volat, klíče jsou ve schránce.” Pro člověka, kterému mobil už dva dny hlásí: “Váš kredit bude brzy vyčerpán, aktuální stav je 15 korun 49 haléřů,” je tahle zpráva takzvaně k nezaplacení.

Pán domu má noční směnu, a tak mě místo něj vítá další host. Holčina z Chile. Jede pracovat o vesnici vedle, jasně taky na WH. Další spřízněná duše. Mimochodem, uvažuje, že za rok by ve stejném programu dala Maďarsko. Good luck. Jdu spát. Po 25 hodinách.

Ráno se budím kolem šesté, nutím se do dalších dvou hodin převalování a podivného snění. V osm vy už máte čtyři odpoledne. Tohle komunikaci s Českem dost komplikuje. Další pokus o kredit, znovu nic. Nevadí. Venku sněží. Tak přeci ta bunda nebyla úplný úlet. Jde se do města.

Autobus jede po rovné ulici a před sebou vidíte downtown s mrakodrapy a věží. Tedy pokud není mlha a déšť jak blázen. Nevadí, kochat se tu budu příště. Teď byla na programu administrativa. Zařadit se do sociálního programu, tím začneme.

SIN je číslo, které předáte zaměstnavateli. Získání není žádná velká věda: “Jak se jmenovala vaše matka za svobodna?… “ Jenže nesmíte se jmenovat Jakub Hlaváč. To vás pak “náhodně” vyberou k průzkumu a lámaná angličtina 30 minut láme dotazník kanadské vlády. Nicméně, nejdůležitější máme.

Procházka po městě je možná dvěma způsoby. (mimochodem ty baráky jsou fakt velký a na průměrné auto bych si v Česku musel udělat řidičák na autobus) Můžete trajdat venkem. Což je fajn. A nebo vlezete do některé z budov a pomocí mostů se pohybujete vnitřkem. Při mínus 20 to člověk asi ocení.

Zpátky k příběhu. Poslední výzva byla zisk bankovního účtu. Narychlo jsme našel na lavičce porovnání kanadských bank a do vybrané vyrazil. Tedy do jejího mrakodrapu. Všichni obleky, já pohory. “Dobrý den, rád bych účet…”

Přidělí mi asijskou slečnu Susan. Chudák. Hrdě tasím pas a pracovní povolení. “Kanadské číslo?” Nooo, to nemám. “Dobře zatím tam napíšeme moje.” Adresa v Kanadě? “Ta co mi dáváte je sice hezká, ale je to jenom poštovní schránka. To není adresa.”

Vybíráme společně náhodný hotel v Jasperu a ten se stává mým bydlištěm. Good enough. Slečna vytrvale opakuje: “Dneska nemám dobrý den, dneska fakt nemám dobrý den.” Nefunguje kopírka a tak, ale hlavní problém sedí na židli u ní v kanclu. Mám pocit. Ale ona se neustále omlouvá za zdržení. No, nemusí, tuším, kdo je tady troublemaker.

Ano, kartu si prosím zatím pošlete k sobě a já vám dám vědět číslo i adresu. Děkuji mockrát, uctivě. K mému překvapení stejně nakonec jednu kreditku fasuju. Asi je to ta, na které je emergency 250 dolarů. Ví bůh.

TAK. Stalo se toho víc, ale už takhle je to strašně dlouhý a bude vás to nudit. Tak necháme něco na příště. Mějte se báječně a děkuju Vám za všechny zprávy a podporu. Nikdy nebudu sám.