Ahoj, tak noviny z anglického života.
Začnu, kde jsem skončil. Abdula už se mi podařilo mateřskou láskou domestikovat, už se odváží na psa i podívat. Je vážně boží, smějeme se každý den. Abych ale jenom nechválil, pár věcí, co mě v Manchesteru/Anglii znesnadňují život.
Číslo jedna v žebříčku nepříjemností obsadí – tramtadadá – hromadná doprava. Vzhledem k tomu, že Margaret (všichni jí tu nenávidí) zprivatizovala takřka všechno, jsou v Manchesteru minimálně tři organizace provozující autobusy.
V praxi to znamená následující – koupíte si měsíční tiket za 48 liber (1500kc). Jenže… ten Vám pomůže asi tak v jedné třetině města. Pokud se chcete vydat do některé z jiných částí, musíte vyhledat pomoc jiného operátora. Což znamená zaplatit 4 libry za denní jízdenku.
Nemluvím o tramvajích, které jsem se ještě vyzkoušet neopovážil a ani to neplánuji. Jízdní řády jsou podle mě pro parádu, protože se jimi opravdu nikdo neřídí. Na druhou stranu si na to člověk rychle zvykne a aspoň nikam nespěchá…
Na delší cestování se vyplatí autobus, který je naopak poměrně levný. Když si jízdenku koupíte dostatečně dopředu, vyjde vás zpáteční výlet do Liverpoolu (hodina cesty) na nějakých 7 liber. Navíc je to moderní autobus, takže pohodlí zaručeno.
Věc druhá, která je od Čech hodně odlišná je pochopitelně způsob stravování. Ráno začínáme toustem nebo vločkami – to je stejné 
Oběd už však obstarávají sendviče, které stojí od jedné libry do tří. Tři libry obvykle stojí takzvaný MEAL DEAL – sendvič, pití, sladkost.
Nejhlavnějším jídlem je večeře. Což v téhle rodině znamená obří porce čehokoliv. Těstoviny, pizza, fish and chips. Pokud jsem si plánoval zhubnout, nepodařilo se to. Zatím tedy… Ještě to úplně nevzdávám.
Ke každému jídlu se navíc ohřívají různé polotovary. Bramborové kapsy plněné masem, listové kapsy plněné zeleninou, hranolky, rozpečené bagety pomazané bylinkovým máslem… Zkrátka tabule poměrně bohatá, ale 70% procent jídla je smažené či z polotovaru.
Čeká mě poslední týden v Manchesteru. Což mě na jednu stranu hodně mrzí, protože jsem si tu za ty tři týdny udělal spoustu přátel, bydlel ve skvělé rodině a bude mě mrzet to všechno opustit. Na druhou stranu se těším na nové lidi. Kvůli různým místům jsem sem vyrazil.
Což mi připomíná, že se taky snažím trošku plánovat srpnové cestování. Moc se mi to nedaří. Snad teď mi dal Šimon Ottů základní vizi. Letěli bychom do Malagy, dva týdny cestovali přes Gibraltar do Portugalska a zpátky.
Následně bych se na týden přesun do Barcelony, pak týden Berlín a hurá zpátky do Prahy. No hurá… To je asi hodně expresivní výraz…
Btw. Jak tu mají zpracované fotbalové přenosy, to je lahůdka lahůdek. Sledujeme konfederační pohár, což jsou zatím super zápasy a studio to jenom podtrhává.
Ještě na chvilku zpátky do Anglie. Co se jazyka týče, tak bych řekl, že po třech týdnech se dostávám do fáze nějaké logičtější komunikace, ačkoliv gramatika je šílená a moje slovní zásoba ostudně omezená.
Trošku začíná být problém, že mluvím rychleji než myslím. Tím pádem se míň soustředím na výslovnost a tím míň je mi občas rozumět. Což teda platí především pro komunikaci s ostatními studenty. A řekl bych, že to tu je obecný jev. Protože Angličanům kolikrát rozumím líp.
Snažím se pracovat na zlepšení, 25 hodin angličtiny týdně ve škole je až dost a následně další hodiny a hodiny povídání v kruhu „rodinném“ pomáhá moc. Volba bydlet u hostitelské rodiny se obecně hodně vyplatila.
Jinak v pátek jsme byli s Kotarem na chrtech. Paráda. Tenhle sen jsem měl někdy od patnácti, takže jsem si to užil maximálně. Stálo mě to 20 liber na sázkách, z 8 závodů jsem nevyhrál ani jednou… Kotaro dvakrát, takže mě zase ostudně zastínil.
V sobotu jsme se přesunuli do Liverpoolu. Do města, kde řeknete, že studujete v Manchesteru a ani v informacích se s vámi bavit nebudou. Vzájemné vztahy jsou asi na úrovni Brna a Prahy (úmyslně psáno v tomto pořadí).
Takže znám spoustu vtipů o Liverpoolu, v Manchesteru panuje přesvědčení, že tam žijí jenom zloději – nemohu to podpořit, já jsem uchránil vše. Město je proslulé především přístavem, ze kterého vyrážely lodě do Ameriky a pochopitelně Beatles.
Takže jsme navštívili muzeum Titanicu, domovský klub Beatles – The Cavern, třetí největší katedrálu světa a obří ruské kolo. Skupina čítala Švýcara, Japonce, Mexikána, Ománce, Dvě Francouzy a mě. Smáli jsme se nonstop.
V pondělí poprvé po třech týdnech promluvím Česky, protože přijede návštěva. Tak jsme zvědavý, jak mi to půjde.
Jinak se mějte všichni co nejlépe.