• Úvodní stránka
  • Kanada
  • Co bylo, to bylo
  • (S)myšlenky
  • Deník
  • Newsletter
Rok prázdnin
Show time must go on

sport

  • Kanada

O sportu a taky o Sportu. Užili jsme si Toronto a jedeme dál

Posted on 3.10.2016by lahvac27

Skončila mi hostovačka ve Sportu, tak se vracím zpátky na domácí hriště. Ačkoliv to bude znovu o sportu a taky o Sportu. Píšu v autě, valíme na Calgary, pak Banff, pak Lake Louis. Do divočiny. Zase. Mrazí mi radostí. A kamarádi: myslím na vás. Pořád. — Už kdysi ve druháku na gymnáziu mě mamka “donutila” […]

Celý článek
No comments yet

Přihlaš se k odběru novinek

jakubhlavac

⚪️ author ✍️
⚫️ creator @bezfrazi
❤️ happiest person in the universe @jana.schwarzova.fitness 👸🏻👧👦
🏃🏒⛷️ in motion with emotion

Ležel jsem na gauči, který už pár dní slouž Ležel jsem na gauči, který už pár dní sloužil jako postel a snažil se zaplatit letenku do Drážďan.
Platba zamítnuta.
A znovu.
Jak je reálné dojet z Barcelony do Prahy stopem?
Zkontroloval jsem účet. Zbývalo patnáct stovek. Letenka stála osmnáct.
—-
Ráno jsem si koupil plechovku coca coly.
Bagetu a štangli fuetu.
Nic víc jsem pozřít nedokázal. Na nic víc jsem ani neměl peníze. Deset euro na den.
Barcelona. 2014.
Úpal jsem kombinoval s úžehem a chodil se do výlohy podívat na slaměný klobouk. Mám ho pořídit? Nebo šetřit?
Myslím, že mi zachránil život. Ještě bych ho na půdě našel.
—-
Všechno bylo jinak.
Neměl jsem internet v mobilu. Neměl jsem tušení, co je to Barcelona.
A právě proto jsem si ji zamiloval.
Bloudil jsem ulicemi gotického města a mezi stánky trhu na třídě La Rambla. Poznával Gaudího, absolutně konsternovaně koukal na Sagradu. Nebo jenom ležel na pláži.
Vypravil jsem se lanovkou do okolí klášteru Montserrat a navzdory svému bezvěrectví skoro brečel před La Morenetou, černou madonou.
Tolik lidí přišlo poprosit o zázrak.
—-
Barcelona.
La Barceloneta. Camp Nou. Sagrada. Park Güell.
A hlavně Estadi de Montjuïc, nahoře na kopci. V roce 1936 se tu měla konat olympiáda jako protest k té berlínské. Nedošlo na ni. Vypukla občanská válka. Katalánsko prohrálo. Barcelona byla zatracena.
A pak znovu objevena. Hry v roce 1992. Dream team létal nad obroučkami, slavil se konec Studené války. Němci soutěžili pod jednou vlajkou, svůj tým konečně měli Estonci, Litevci či Lotyši. Československo získalo pět zlatých medailí.
Derek Redmont si na čtvrtce natrhl stehno a do cíle dokulhal za podpory svého otce.
Slzy měli oni.
A na stadionu v muzeu znovu i já.
—-
Všechno, a mnohem víc, bych chtěl Janičce, Pepině i Alfrédovi ukázat.
Vyprávět.
V jednom dni, v pár hodinách.
Nejde to.
A taky to nevadí. My se s Janinou vrátíme určitě. A děti? Třeba jednou bez otce, který kluše z místa na místo a nedá jim ani čas si u Sagrady zůstat hrát na dětském hřišti.
—-
K letence mi nakonec pomohly splacené dluhy.
Doletěl jsem do Drážďan a šel na druhý poločas fotbalu.
A to je zase jiný příběh.

#barcelona #trip #family
Vlny. Po klidné Itálii a Francii nám ve Španě Vlny.
Po klidné Itálii a Francii nám ve Španělsku ukázalo moře i trochu síly.
„Konečně!“ překvapila mě Janička nadšením pro divokou vodu a vrhla se do bílé pěny. „Tak tohle je dětství!“ smála se poté, co ji v kotrmelcích proud vyplavil zpátky na písečný břeh.
I děti jásají.
Zase a znovu se vracím o třicet let zpátky. Na řecké ostrovy, kde jsem nedržel za ruku Pepinu ale svého tátu.
Nekupoval jsem zmrzlinu, ale dostával ji.
Koloběh života, moře i štěstí, které musí být sdíleno.
Tossa de Mar, zastávka třetí.
—-
Znám ty vozíky naprosto přesně.
Velké ručníky, malé ručníky, kobereček před sprchu. Pytel na odpad. Toaletní papír, mýdlo, šampón. Koš na špinavé prádlo. Seznam pokojů, které je potřeba uklidit.
Zaklepání, zvolání: „Housekeeping!“ A opatrné otevření dveří. Každý den stejná chodba, stejný stereotyp. Nebyla to práce, na kterou bych vzpomínal vysloveně nerad.
Hotel.
V Tosse jsme chtěli vyzkoušet, jestli nám nebude vyhovovat víc než apartmán. Děti měly hernu, haloweenskou stezku hrůzy, snídaně… A jasně, taky nám vyměnili ty ručníky.
Na týden to bylo fajn. Na měsíc by to byla (pro mě) klec.
—-
Hradby z dvanáctého století chránily město před piráty z Afriky, ale civilizace tu byla už čtyři století před narozením Krista.
Oproti Le Lavandou jsme zpátky v historii.
Úzké uličky plné krámků, cesta na útes k hradu a majáku (z roku 1917) je reklamou na dovolenkový ráj zvaný Costa Brava.
„Ani to nestihneme prochodit,“ bědovala Janička a měla pravdu. A to jsme se snažili opět i běhat. Po prašných cestách nad skalisky, dívali se na západy (já) i východy (Janina) slunce a kochali zase novou přírodou.
Musíme se vrátit. Tahle věta byla u nás dospělých stejně častá jako u Alfréda: „Chci babiku! BA-BI-KU!“
Každopádně do Tossy vede cesta docela snadná. Letadlem z Pardubic do Girony za pár stovek a následně padesát minut linkovým autobusem.
—-
Španělské vlajky jsme viděli asi dvě.
Katalánských desítky.
Tossu jsme si neužili dostatečně i proto, že jsme museli do Barcelony. Dvakrát. Zkrátka, museli.
A musíme se vrátit.
VRÁ-TIT.
#tossademar #catalunya #familytime #travel @tossaturisme
Poprvé jsem přes Airbnb bydlel v roce 2013. V Ba Poprvé jsem přes Airbnb bydlel v roce 2013.
V Barceloně.
Stálo mě to 2646 korun na šest dní.
Strávil jsem je u páru na okraji města, spal na gauči a řešil, že nemám na letenku zpátky domů. A vlastně jsem ani nechtěl vrátit zpátky domů.
No nic.
Teď Airbnb vytáhla Janička. A našla ubytování v Le Lavandou. Apartmánový domeček s vlastním dvorkem a parkovacím místem. Za 10655 korun na týden.
Zastávka druhá.
—-
Důchodci, důchodci, česká rodina se synem Alfrédem, důchodci, důchodci a my.
Turistická sezona skončila.
Zůstávají jen ti, kteří mají největší bohatství světa. Čas. A 5 550 stálých obyvatel mezi stovkami apartmánů a hotelových pokojů. Absolutní pohoda.
Než lidstvo vynalezlo koncept dovolené, bylo Le Lavandou rybářskou vsí. Ostatně přesně takhle ho v roce 1888 maloval Vincent van Gogh.
Impresionisté ukázali krásy umění i Azurového pobřeží světu. Ten ho naplno objevil až po 2. světové válce a spojenecké osvobozovací operaci Dragoon. Trochu zapomenuté ve stínu Dne D.
—-
Jestli Sestri Levante symbolizovala káva a focaccia, v Le Lavandou vládne pétanque.
Kdo ho zrovna nehraje, sleduje ty, co ho zrovna hrají.
Trochu se divím, že se za pétanque či petancu nerozdávaly medaile na olympiádě v Paříži.
—-
Uteklo to rychle. Pocitově rychleji než v Itálii.
Možná to bylo tím, že jsme běhali po pobřeží a nikam nestoupali.
Nebo tím, že jsme nic zásadního neobjevovali, plážový stereotyp dny bohatě naplňoval. Na dvanácti kilometrech je dvanáct druhů písku, voda průzračnější než vzduch a taky tu žijí chobotnice pobřežní, což byl Pepiny největší šnorchlovací úlovek.
Alfův zase páv, který volně žije na dětském hřišti s dřevěnou veverkou.
Mé francouzské stereotypy byly zbořeny.
—-
Četníci a miliardáři. Saint Tropez.
Těžko jsme mohli odolat, když jsme tam mohli za hodinu a dvě eura dojet autobusovou linkou 878.
Bylo to… Saint Tropez.
Nevím, kde by na mém seznamu nákupů byla při neomezeném množství peněz jachta, ale asi bych ji tam uměl zařadit. Jen nevím kterou.
Nakupovat asi taky budu zatím víc v Decathlonu než v buticích Louis Vuitton, Hermés či Gucci.
Jenže nakonec… sednout si v parku se zákuskem Brigitte Bardot na lavičku a nechat si ho sníst dětmi je luxus největší.
—-
#france
Janička už je na dovolené asi pět let… Tak j Janička už je na dovolené asi pět let…
Tak jsem si řekl, že bych si taky měsíc zasloužil.
—-
Je to trochu jinak.
Chtěli jsme na měsíc odjet od podzimu, podívat se po pěti letech společně k moři. Užít si, že jsme rodina a máme dvě děti, které už nikdy nebudou takové jako dneska.
Zkusit si, jestli nebude lepší trávit pár měsíců v roce v teplých krajích. Pracovat na dálku, vyklouznout ze stereotypu.
—-
Sestri Levante, Itálie. Zastávka první.
Město dvou moří.
Dva zálivy - ticha a pohádek. Oba nádherné, tak jiné. Plážička bez vlnky obestavěná domy s pastelovými fasádami a na druhé straně nekonečný pás písku s otevřenějším mořem.
Hořká káva, sladké pečivo plněné čokoládou přímo před očima.
Bydlení v apartmánu vedle radnice a taky vedle paní, která si každou noc pouštěla televizi tak nahlas, že jsme se v posteli mohli učit italsky.
To město je kýč. Na konci září téměř bez turistů, ale pořád se sluncem. Teplotou přející ranním výběhům i odpolednímu koupání. Po dvou dnech začala Pepina plavat v touze pozorovat ryby pod hladinou.
I já milovník hor nakonec uznávám, že jet k moři má někdy smysl. Pokud jsou u něj hory.
—-
V Sestri Levante jsou lidé od chvíle, co jsou lidé na matičce Zemi.
Byla tu po pravěkém osídlení civilizace římská, pak republika janovská…
Ale také tu krásný čas strávil během dvouletého putování Itálií jistý Hans Christian Andresen.
Dokonce se místní mytologií prý inspiroval při psaní Malé mořské víly. Asi bych si ji měl přečíst, připomenout a pomalu Pepině přetlumočit.
—-
Byla to i pro nás pohádka, kterou si budeme vyprávět a připomínat asi celý život. Týden, kdy jsme se (skoro) zastavili.
Plánovali jsme výlety po okolí, ale udělali jen jeden. Do Janova, vlakem. A bylo to skvělý. Víc nebylo potřeba, na to bylo v Sestri Levante moc dobře.
Portofino, Cinque Terre třeba někdy jindy.
Ötztal⛰️🏃🚵‍♂️ Běžel jsem z kopc Ötztal⛰️🏃🚵‍♂️
Běžel jsem z kopce, v radosti roztahoval ruce a zkoušel letět.
Do těch mraků, které se trhaly v cáry a ukazovaly krásu údolí Ötztal. Bylo to lepší než jasný den, tajemnější, dojemnější.
Moje druhá návštěva. První byla zimní. Na úvodní závod Světového poháru v alpském lyžování v Söldenu. Zrušili ho, kvůli větru. Ten závod, ne Sölden.
I tak to byl nádherný zážitek. S olympijským vítězem a mistrem světa Benjaminem Raichem jsme si povídali o přírodě, životě, dětech.
O tom, jaké bylo o údolí vedle vyrůstat kdysi a dnes. O tom, jak ledovce mizí, což nyní ukazuje zajímavá umělecká instalace. Díla z půlky ponořená do permafrostu. Kdy se ukážou v celé své kráse? Za dva roky, až led odtaje. Drsný.
Dojet do Ötztalu trvá k sedmi hodinám čisté jízdy. Není to blízko, ale není to tak daleko, aby se to nevyplatilo.
Nekonečné lyžování může odpoledne končit koupelí v termálních lázních.
Ještě víc mě ale zaujalo tohle pozdní léto. Turistika, kolo, běh. Sjíždění řek v neoprénu. Uměl bych tady chvíli žít.
Cestou tam jsem vyhlížel Nordkette, místo našeho zasnoubení. Cestou zpátky jsem jel přes Seefeld, další vzpomínky.
Trochu jsem litoval, že jsem nezastavil v kavárně pod můstky v Ga-Pa. Tak zase příště.
Jak jsem běžel z toho kopce, tak mi došlo, že jsem si zapomněl udělat fotku. Na mostě zavěšeném dvě stě metrů nad zemí jsem neotočil kameru na selfie. Automatický pohyb. A já ho neudělal. Nebudu mít tuhle obrazovou vzpomínku.
Budu mít vzpomínku na chvíli, kdy jsem byl v přítomnosti, absolutně konsternován krásou okolí.
Auf wiedersehen. Na, snad brzkou, shledanou. #ötztal #running #alps #austria #mountains
„Every act of creation is first act of destructi „Every act of creation is first act of destruction.“
Pablo Picasso.
Umění.
V neděli @museumbarberini v Postupimi. Impressionisti. Ve své době zatracovaní, zesměšňovaní.
Životní dílo Pissarra, v něm odvyprávěný celoživotní příběh. Ale taky Claude Monet, P-A Renoir…
Pohled do historie v nádherných obrazech. A překvapivých souvislostech. Proč mohli malovat sníh v destinacích, kde obvykle není? Protože doznívala „malá doba ledová“. Každopádně. Nádhera.
V pátek @mucamunich v Mnichově - Museum of Urban and Contemporary Art.
V roce 1985 tu sedmnáctiletý Matthias Köhler se svou partou jako první v Evropě pomaloval celý vlak (S-bahn)
Chytli ho. Dostal 100 hodin prospěšných prací, měl vymalovat studentský klub. Bíle. Udělal to po svém, barevně.
Za deset let už na zakázku maloval soukromou koupelnu tehdejšího starosty Christiana Udeho. Alespoň tak hovoří urban legend.
Dneska je uměleckou hvězdou, známý pod jménem Loomit.
MUCA…
Do konce října tu mají obraz, který jste už viděli. Banskyho Girl with Baloon. Za milion liber vydražený, napůl zkratovaný, přejmenovaný. Je z něj Girl without Baloon.
A stejně jako v Postupimi je krásné uvědomění, že vidět ta díla v realitě je jiné než v počítači, knize. Sorry AI. (a taky omluva za tyhle fotky)
Zbytek prezentace je portugalský umělec Vhils.
Díla vznikají záseky ve fasádách domů, odkrýváním jednotlivých vrstev billboardů… znovu a znovu se opakuje otázka, co je umění, co vandalství. A jak co uvidíme v čase.
Berlin mit meiner Mutter Máma byla v Berlíně na Berlin mit meiner Mutter
Máma byla v Berlíně naposledy v roce 1977.
Já v březnu.
Oba jsme měli pocit, že bude fajn se tam podívat znovu.
—-
Poprvé jsem v Berlíně sám byl v osmnácti. Před dvaceti lety.
Lidi pili pivo z lahváčů přímo v metru. Po ulicích chodili skuteční pankáči.
Viděl jsem Stanici zoo.
A Východní Berlín považoval za Západní.
Pochopil jsem během těch pár dní výjezdu na zápas Eisbären-Sparta svobodu a ztratil se na roky sám v sobě, abych ji našel.
—-
Berlín je pro mě učebnice.
Minulosti, současnosti, budoucnosti. Děsivé, krásné.
Připomenu si tu naše vlastní dějiny s větší naléhavostí než v Praze.
Užiju si přítomnost globálního světa, abych se vrátil do pohody toho našeho.
Řeknu si, že budoucnost se odehraje s námi či bez nás.
Budou takhle moje děti jednou jezdit do Moskvy?
Bez výčitek, bez nenávisti? Všechny šrámy ztracené a připomínané v čase Berlín ukazuje.
—-
Díky @lubos.brabec, že jsem Berlin mohl v posledních letech poznat lépe.
Mamince jsem chtěl ukázat pestrost.
Pomník sovětských vojáků. Markethalle 9. East side gallery. Berliner dóm. Braniborská brána. Posdamer platz. Památník holocaustu. Památník zdi. Hackesche höfe. TV Turm.
A druhý den Postupim. Vila ve Wannsee, kde se v roce 1942 hledalo konečné řešení židovské otázky.
Muzeum Barberini a nádherná sbírka impresionismu, zase jiná hodina dějepisu. San Souci.
Korutany 2025 ⛰️ Tipy na výlety v komentáři Korutany 2025 ⛰️
Tipy na výlety v komentáři.↘️

Pepina při odjezdu brečela.
„Tati a proč tu nemůžeme bydlet?“
Dojala mě a málem jsme v tu chvíli měli slzy v očích oba dva.
Chtěl jsem, aby tenhle týden byl pro nás. Ale hlavně pro ni. Pro čtyřletou holku, která na rozdíl od nás dospělých ještě žije téměř výhradně přítomností.
Důležité je, co je teď. Od toho se odvíjí štěstí, nebo smutek. Není nic hezčího, než jí to štěstí dopřát.
—-
Scheifling. Krásná vesnička ve Štýrsku. Dětské hřiště, klidný, nádherný biotop. V neděli je tu takový klid, že jsem si na chodníku připadal nepatřičně.
Nikdo jiný na něm nebyl. Protože místní byli v kostele.
Původně jsme chtěli týden strávit tady. V klidu. Venku ze stereotypu pražských dní, to by zdánlivě přeci stačilo.
Jenže…
Nedokážu to.
„Cože?!“ odpovídá mi Janička na zprávu, že jsem koncept dovolené trochu změnil. Den před odjezdem.
Ze Scheiflingu je to hodina a čtvrt cesty autem do srdce Korutan. Nejde tomu odolat. Pojedeme tam v pěti ze sedmi dní.
Protože chceme a musíme udržet rozpočet hodně low-cost, využíváme Kärnten Card. Za 132 euro pro dva dospělé a děti do 6 let se díky ní Korutany mění v naprosto otevřené hřiště, kde na vstupech na atrakce, lanovky, plavbu lodí už neutratíme nic.
—-
Janina mívá budík na 5:30. Aby mohla po šesté vyběhnout. Pak jdu na řadu já. V devět sedáme do auta a vyrážíme.
Ideální rutina.
Koupání, lanovky a zvířata. Na pár kilometrech čtverečných je atrakcí tolik, že žádnou nemusíme opakovat dvakrát. I když by si to zasloužily. Denně zvládneme tři až čtyři a je to trochu zážitková inflace.
„Domů“ se vracíme v devět večer, otevírám první ze dvou večerních piv, uspíme děti, chvíli si povídáme a jdu pracovat. Nebo usínám vyčerpáním.
—-
Napadlo mě, jestli jsme Pepku těmi zážitky nepřehltili. Někdy jich bylo tolik, že si večer nepamatovala ráno.
Zároveň pak přišla s něčím, co se stalo dva dny zpátky.„Nejvíc se mi líbila ta lanovka, jak jsem se nahoru bála a dolů už moc ne…“
A my dospělí to budeme taky zpracovávat ještě dlouho.
A taky budu muset přemýšlet, jestli tam nemůžeme bydlet. Protože můžeme. Jenom je otázka, co by to přineslo. A co by to vzalo.
#korutany #kärnten #rakousko #family #vacacion
Bolí mě záda. Zadek. Ramena. Nejvíc zápěstí Bolí mě záda. Zadek. Ramena. Nejvíc zápěstí. Na kostkách už skoro neudržím řidítka. A taky bolí nohy.
Ještě pětašedesát.
Mám dost. Na čele našeho šestičlenného pelotonu vydržím sotva pár minut a chci, musím se v ulicích Ústí nad Labem zase schovat za záda ostatních.
Těch pětašedesát je počet kilometrů zbývajících do cíle, najeto máme od rána dvě stě šedesát.
Už jsem v tomhle stavu slabosti byl. Vím, že ho můžu, potřebuji zlomit. Energetickým gelem, pár loky coly. Odpočinkem za zadním kolem kamarádů a taky tím, že jsou na tom všichni podobně. Bídně.
Jeden kilometr mám sil na rozdávání, další sotva točím nohama. Krize, radost, krize. Život.
Díky kluci, že jste mě vzali s sebou.
Z Mělníka do Drážďan a zpátky. Celkem 330 kilometrů na silničním kole, které jsem si půjčil podruhé v životě. (pokud chcete zkusit, tentokrát jsem měl z @m1projectsport )
Nádhera.
Vyrazili jsme v 6:17, vrátili se ve 22:17. Z toho jsme 12 hodin a 15 minut točili pedály a pohybovali se průměrnou rychlostí přes 27 km/h. Zbytek času strávili v přístřešku schovaní před deštěm, řešením defektu, neustálým bojem o dojedení vydaných kalorií.
Každý má něco rád. Já pohyb. A soupeření se sebou samým.
Díky @jana.schwarzova.fitness , že to máme stejně a v každé takovéhle radosti mě podporuješ.
⛰️🧗 Děkuju za tenhle výlet do absolutní ⛰️🧗
Děkuju za tenhle výlet do absolutní přítomnosti, ve které jsem přemýšlel jen nad dalším krokem.
A kochal se.
Lezl do míst, kam bych se nikdy neodvážil.
Kdybych nebyl na laně @horskyvudce a necítil se bezpečně i hodně daleko mimo komfortní zónu.
Úžasné Chamonix, úžasní lidé, nádherné tři červnové dny.
Reportáž o tom, co znamená být horským vůdcem, 26. července ve Víkendu MF Dnes.
Vyměnit občanky jsme nestihli🤷🏼. Vstřebat Vyměnit občanky jsme nestihli🤷🏼.
Vstřebat zážitky už vůbec ne😆.
Tak po měsíci ukážeme aspoň fotky📸. Nedokázali jsme vybrat jednu, i těch dvacet je málo.
Díky kluci @tomasedlman a @martinedlman, že až nám paměť nebude sloužit, budeme moct koukat na tyhle obrázky a říkat si, že to je svatba z pohádky🙌🏽💍✨.
Do té doby se do toho víkendu budeme vracet ve snech a ráno nebudeme věřit, že byl skutečně tak krásný.
Byl❤️.
Děkujeme.
4. květen byl v kalendáři dlouho. Maraton, poku 4. květen byl v kalendáři dlouho. Maraton, pokus druhý.
Když jsem se na podzim rozhodoval, ptal jsem se @jana.schwarzova.fitness, co si myslí.
Podpořila mě a podporovala až do dneška. Jenom od ledna je to 91 hodin běhání, kdy jsme mohl třeba… uklízet. A vzít dvě děti do centra a fandit v tom davu… je taky slušný výkon 😅
A ve 37 letech jsem se dočkal, že se na můj “atletický” výkon přišla podívat i máma 🤣
Jestli bude nějaké příště se nejdřív zeptám sám sebe, a cca příští pondělí se Janičky zeptám, co si o tom myslí. #marathon #prague
Dojímá mě, když jsou lidi bezpodmínečně šťastní.
Nepřemýšlí, co bude zítra. Radují se z přítomnosti. V davu, kde každý ráno bude jiným člověkem s jinými starostmi, postavením, osudem.
Jsou různé cesty, jak se do toho stavu dostat.
Ale nejvíc mě fascinuje, když ho někdo dokáže věnovat ostatním pomocí umění.
Bez nutnosti někoho porazit, použít sílu. Docílí ho iluzí, které fascinovaně podlehneme.
V Sixtinské kapli, v Petře…
Včera jsme tuhle euforii měli.
V Columbiahalle, která má svou výjimečnou historii.
V muzice, která mi dává chuť běžet, psát, zažívat nové věci.
S holkou, o které bych si nedovolil 27 let svého života ani snít, a pak další čtyři mohl maximálně snít.
Teď spolu máme dvě děti, které po čtyřech letech poprvé odložíme na víc než jednu noc, aby se nám po nich začalo za dvě hodiny stýskat.
No jo. Berlin. Dějiny. Přítomnost. Život.
We live. We love. We run.
Dlouho, několik let, jsem si myslel, že jsem se Dlouho, několik let, jsem si myslel, že jsem se závodním běháním skončil.
Proč běhat, když už nikdy nedám 800 metrů pod dvě minuty, nezaběhnu si čtvrtku pod 55 vteřin.
A trošku to v sobě pořád mám. Proč běhat, když nedám desítku pod 40…
No nepovedlo se. Zase.
Ale zároveň pár minut po závodě už vím, že teď je pro mě běh definitivně součást života. Při něm sním častěji než v noci, odpočívám, přemýšlím. A uvědomuju si, jak dobře se mám.
I proto, že můžu běžet. A především proto, že mám Janičku, Pepku, Alfa… a ti na mě čekají. Doma, v cíli.
Takže tak.
Pečenská desítka
2025 - 40:04 (čipově)
2024 - 40:21
2023 - 43:13
2019 - 42:46
P.S.: sorry za tu nahotu 🙈😅
Diky za vzpomínku @jana.schwarzova.fitness ❤️
Leden 2025… kde jsi? ~~~ @noc_tulenich_pasu jedn Leden 2025…
kde jsi?
~~~
@noc_tulenich_pasu jedna z akcí roku hned na jeho začátku… Druhý den jsme se opalovali na cestě Obřím dolem…
@hcspartapraha kolik času jsem strávil na hokeji? Roky minimálně 70 zápasů za sezonu, teď je každý svátek… tentokrát v té nejlepší společnosti @jana.schwarzova.fitness .
@acsparta_cz poprvé jsem byl na Letné na Lize mistrů s dědou, na Spartaku Moskva. Inter byl dárek od bráchy, díky!
@herthabsc 2. Bundesliga, 71 500 lidí. Berlín, běh. Tohle město je pro mě vždycky inspirací žít po svém. Díky Luboši.
@saalfelden_leogang lyžování je… vášeň, luxus. Pořád ještě chci chytit první lano, odcházet se západem slunce. Díky tati, že jsi mě to naučil.
Běhal jsem sice i ve Varech, v součtu kilometrů nasbíral 177, ale v únoru by to mělo být o sto víc. Road to the @runczech
There are beautiful places all over the world. And There are beautiful places all over the world.
And then… there’s Südtirol. 🤍

@biathlonantholz
@kronplatz
@suedtirol.official
Nejhezčí závod roku, Rubenczal 2024⛰️🍂🍁
O tomhle běhu jsem se dozvěděl v zimě na @noc_tulenich_pasu díky panu Nohejlovi 🤷‍♂️
Bydlení a start na @horska_chata_portasky, nahoru na Růžohorky, do Pece a přes @vebrovyboudy na Černou horu a zase do Úpy a nahoru na Portášky…
Díky @jana.schwarzova.fitness za všechno, Tomovi za další zážitky a v neposlední řadě organizátorům 🎩
Tak snad za rok zase. Ale na Portášky jeďte kdykoliv. S dětmi nebo bez, je to skvělý místo ❤️
Těch deset chlapů funguje jako stroj. Společně Těch deset chlapů funguje jako stroj.
Společně se rozeběhnou.
Společně napadají.
Jako smečka.

Třicet tisíc lidí na stadionu zpívá.

Trenér Xabi Alonso máchá rukama, řídí celé to velké divadlo.

Sledujeme to s naprostým úžasem.
Dokonalost sportu.
V televizi nikdy není vidět celé hřiště, nikdy nevynikne souhra celého kolektivu.
Najednou pozorujeme, jak si Bayer navádí protihráče ke stále stejnému formátu rozehrávky. Nutí je k chybám. A ty přicházejí.

Domácí jsou v evidentní pohodě. V sezoně ještě neprohráli. Jejich fanoušci stále dokola zpívají: „Bundesliga meister…“ A dvě trofeje jsou stále ve hře. Evropská liga, Německý pohár. „Vyhrajeme všechno. Všechno, vám povídám,“ dozvídáme se.

Celá reportáž na www.rokprazdnin.cz
Finis of the ⛷️ season for me, but just about Finis of the ⛷️ season for me, but just about a start for @hintertuxergletscher ☀️❄️🏔️.
What a place, what a experience 👌 looking forward to come back sooner than later…
#skiing #gletscher #hintertuxglacier
Vánoce, Velikonoce a taky Noc Tuleních pásů. S Vánoce, Velikonoce a taky Noc Tuleních pásů.
Svátek.
Večírek jako žádný v roce jiný. Nevím, jaké jsou pocity ten závod vyhrát. Ale těžko můžou být o moc lepší než ty, které mám po jeho dokončení.
Díky lidem, kteří mě k němu přivedli. Díky těm, kteří ho se mnou absolvují.
Tak tady jedno víkendové ohlédnutí.
http://rokprazdnin.cz/2024/01/22/cik-cak-cik-cak-pohadka-noci-tulenich-pasu/
Follow on Instagram

Nejnovější příspěvky

  • Barcelona 2025
  • Běh s pánem Krkonoš, aneb Rubenczal 2024
  • (Žádná) Škoda, že se to nevrátí.
  • Reportáž: Leverkusen, Deutscher Meister
  • Kamu, Luboš a Honza. K poslechu i inspiraci

Archivy

  • Říjen 2025
  • Říjen 2024
  • Srpen 2024
  • Květen 2024
  • Únor 2024
  • Leden 2024
  • Prosinec 2023
  • Únor 2023
  • Červen 2017
  • Květen 2017
  • Únor 2017
  • Leden 2017
  • Prosinec 2016
  • Listopad 2016
  • Říjen 2016
  • Září 2016
  • Srpen 2016
  • Červenec 2016
  • Červen 2016
  • Květen 2016
  • Říjen 2014
  • Červenec 2013
  • Červen 2013
  • Duben 2012
  • Únor 2012
  • Duben 2011

Rubriky

  • (S)myšlenky
  • Co bylo, to bylo
  • I don't speak English
  • Kanada
  • Nezařazené
Activello Šablonu Colorlib pohání WordPress