„Neboj, uděláme to.“
Už jsem se docela bál.
Úkol zněl jasně: „Přivez rozhovor se Zdenem Chárou do magazínu.“
Naháněl jsem ho v Rusku týden.
„Neboj, uděláme to.“
Výluka v NHL v roce 2012 vrátila Zdena Cháru do Prahy, podepsal smlouvu se Lvem v KHL. A najednou jsme spolu letěli do Kazaně.
Bylo to… neuvěřitelný.
Už v Tatarstánu nastala situace, která mi ukázala, s kým mám tu čest.
„Já jim vůbec nerozumím,“ bědoval Chára nad interview pro ruskou televizi. Nešťastný reportér to zkoušel mateřským jazykem, pak přešel do velmi rozlámané angličtiny. Ale co vlastně toužil zjistit, to zůstávalo záhadou.
Člověk by skoro čekal, že rozhovor skončí. Ale ne. Slovák si dotaz nechá trpělivě natřikrát vysvětlit a pak se rozpovídá o kvalitách KHL. Tataři jsou nadšeni, pokud by dosáhli, poplácali by majitele prstenu pro vítěze Stanley Cupu po ramenou.
V Nižněkamsku nám někdo klepe na hotelový pokoj.
„Kluci, nechali jste si klíče zvenku,“ varuje nás dobrosrdečný obr.
Na snídani pak najde ve vločkách pěkně tlustého červa. Odloží ho stranou a pokračuje v konzumaci. Žádné scény, žádné stížnosti.
V tu chvíli má kontrakt na šest milionů dolarů.
V pohodě jí vločky s červem.
Jen ten rozhovor se stále nekoná.
„Neboj, uděláme to.“
A tak jsem zůstával pozorovatelem.
„Zdeno, tys byl cvičit? Spíš nějaká masáž, co?“ směje se v recepci (a jediném místě s internetem) nižněkamského hotelu duo Jiří Sekáč, Lukáš Cingel. Dvacetiletí borci. „Chlapci, já musím. Mě čeká NHL,“ utře je Chára oblečený do sportovního úboru.
Přešel jsem k úplatkům. V autobuse po zápase jsem hladovému obránci odevzdal půlku pizzy.
V Ufě jsem koupil pro tátu plástev medu.
„Kde se to dá sehnat? To bych chtěl!“ zazáří Chára, když se srazíme ve dveřích.
Hned chci krabičku věnovat.
„Musíme se vyrovnat. Kolik to stálo? Mám jenom dolary. Deset je v pohodě?“
Neexistuje, abych mu snad suvenýr z Baškortostánu daroval.
„Díky, rozhovor uděláme. Později.“
Výsledky mi moc nepomáhaly.
S nadupanou Kazaní 2:4.
S Nižněkamskem s nadějným Jakupovem v sestavě 2:3.
V Ufě 2:4.
Zbývalo CSKA v Moskvě s Pavlem Dacjukem a Alexem Radulovem v sestavě.
Bum.
0:3
Na tiskové konferenci jsem se pohádal s Josefem Jandačem, protože jsem položil otázku na sílu jeho trenérské pozice.
Chápu, že ho to naštvalo.
Nicméně, jaksi je naše profese od pokládání otázek a tahle byla po šesti prohrách v řadě dost na místě.
Josef skončil po tom příštím a všechno jsme si vyříkali.
Nicméně po CSKA jsem stál uprostřed ničeho, respektive v parku hlavního města Ruska, bál se vlézt do klubového autobusu a radši sháněl taxi na letiště.
S náladou na bodě mrazu a bez rozhovoru do magazínu, který měl asi za 26 hodin uzávěrku.
Let z Moskvy do Prahy trval necelé tři hodiny.
První dvě jsem seděl na sedadle, a užíral se ve vlastní frustraci z celé situace. V redakci čekaly prázdné stránky, já týden sliboval jejich zaplnění a nebude nic.
„Připoutejte se, budeme přistávat.“
V tu chvíli se zvedla dvoumetrová postava.
„Pojď na ten rozhovor.“
Měli jsme asi půl hodiny, ale Zdeno svůj slib splnil.
Vím, že na poradě Deníku Sport žádné velké nadšení z výsledku nepanovalo.
„Nějak mi chybí červená nit a do hloubky ses taky moc nedostal,“ pamatuji si ta slova docela přesně a asi to byla pravda.
Obvykle by mě to mrzelo, tehdy jsem se smál.
Strávil jsem týden se Zdenem Chárou. Dodržel slovo.
Na širokém ledě se mu moc nedařilo, nedařilo se celému týmu.
I tak mi názorně ukázal, co všechno patří ke kultuře kapitána týmu z Original Six a vítěze Stanley Cupu.
Myslím, že na celé lví angažmá s velkou láskou vzpomínat nebude.
Z pětadvaceti zápasů vyhrál tuším osm, navíc se ve vypjatém duelu se Slovanem Bratislava (za který hrál s mřížkou na helmě neskutečný hokejista a neskutečně drzý mladík Marko Daňo.) nešťastně zranil Miroslava Šatana. Byla z toho velká slovenská hádka.
V den uvedení Zdena Cháry do Síně slávy se bude vzpomínat na jiné příběhy.
Pro mě ale zůstanou nejcennější ty s červem, medem a slovem, které platí. Protože díky nim jsem potkal chlapa, který naplnil všechny fráze o pokoře, práci a cílevědomosti činy.
A taky o tom, že když něco chcete, musíte to udělat. Po sezoně jsem odjel do Anglie a změnil se mi život.
Díky Zdeno.
